Malý dům
Kjóko Nakadžima
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/475436/bmid_maly-dum-5bp-475436.jpg
4
115
115
Na jaře roku 1930 musela dvanáctiletá Taki jako většina chudých venkovských děvčat jít do služby. Nyní téměř devadesátiletá píše své vzpomínky na dobu strávenou v maloburžoazní domácnosti pana Hiraie v „malém domě“ na předměstí Tokia, od optimistických třicátých let do počátků války. Podrobně líčí předválečné zvyky, společenské vztahy, rovněž dosah historických událostí i rostoucího nacionalismu a devastaci po kapitulaci Japonska v roce 1945. Její nostalgický, občas naivní pohled je současně napadán jejím prasynovcem, který si v jejích vzpomínkách čte. Ten po její smrti vypátrá osud rodiny Hiraiů a s ním trpké tajemství své pratety. Malý dům, vydaný v roce 2010, obdržel téhož roku prestižní cenu Naoki. Román byl přeložen do angličtiny, čínštiny, francouzštiny a korejštiny a v roce 2014 byl zfilmován.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2022 , ArgoOriginální název:
小さいおうち (Čiisai ouči), 2010
více info...
Přidat komentář
Pohled do minulosti zahalený mlhou vzpomínek jedné obyčejné služebné. Bohužel napsáno ne příliš záživně, a i slibované vyvrcholení není nic speciálního.
Milé čtení o obyčejných Japoncích v době války v Pacifiku. Hezky se to četlo a netřeba za příběhem hledat nějaké mimořádné ideje, prostě se to tak událo. Jako by mimochodem se z příběhu vynoří příběh pana Itakury. Moc pěkné.
Mám ráda knihy z Japonska a o Japonsku. I úplně obyčejné věci jsou v nich popisovány se zvláštní jemností a citem pro detail. Spíše než děj si z nich pak vybavuji atmosféru příběhu. Nejinak je tomu i v knize Malý dům.
Mnoha lidem se může zdát, že příběh je naší kultuře, zvyklostem i vnímání světa na hony vzdálený. Zdá se ale, že v základních věcech jsme, bez ohledu na kulturu, všichni stejní. V knize se hodně píše o válce a o předválečné a válečné propagandě. A většina lidí se nechá přesvědčit, že se vlastně nic moc neděje. Že se jich to netýká. A nakonec skousnou i tu propagandu, ze které měli zpočátku legraci. Přece se nenechají zavřít, jako soused. A co je vlastně pravda? I kdyby ne všechno, co se píše a říká, nepřítel je přece jasný – nebo snad ne?
Pravda je něco, co musíme hledat každý den po celý život. Hledat pravdu o věcech, o nichž nás ještě včera nenapadlo, že bychom v nich neměli jasno a že by se nás mohly týkat. Neboť jak napsal "Janík" Komenský, „Všichni na jednom jevišti velikého světa stojíme, a cokoliv se tu koná, všech se týče.“
Týká se nás všechno, co se ve světě děje, bohužel. Mnohdy víc, než nám může být milé. A mnohdy úplně jinak, než se nám mocní snaží vnutit.
Někdo je celým naším životem, celým světem – stačí jedna bomba shozená na Malý dům tam nebo tady a celý ten svět se zhroutí... Nechtěla bych zažít to, co Taki a další Japonci.
Malý dům mě hrozně lákal a čekání v knihovně se vyplatilo. Byla to krásná kniha, která je vzácná tím, co neříká víc než tím co ano. Devadesátiletá služka vzpomíná na doby, kdy téměř jako dítě ve 30. letech odešla do služby do domu s červenou střechou, aby tam prožila dobu před válkou i období válečných let. Malý dům tradiční středostavovské japonské rodiny je zde symbol stálosti, oddanosti a místa, kam se člověk může vždy vracet.
.
Vyprávění stařičké Taki je kriticky "poznámkováno" jejím čtenářem prasynovcem, který nedokáže uvěřit, že mohla být Taki skutečně šťastná jako "pouhá" služka, nebo že mohla prožívat během války svá krásná osobní léta. Nakolik můžeme být kritiky vzpomínek a dojmů někoho jiného, pakliže jsme my nic podobného neprožili?
.
Příběh je jemný a celý takový diskrétní. Právě v té symboličnosti, náznakovosti a věrnosti Taki své paní Tokiko i celé rodině je křehká neuchopitelnost a poetičnost. Rozhodně zajímavá kniha, která utkví v paměti...
Kouzelná knížečka s krásnou obálkou slibuje vyprávění historie jedné rodiny očima služebné Taki, která v rodině sloužila mnoho let již od útlého věku.
Taki nyní na sklonku života sepisuje své memoáry, které dá občas přečíst svému prasynovci. Ten ale kritizuje její až idealizovaný pohled na dění dané doby. Taki prostě píše své dojmy, ale po její smrti, když si prasynovec přečte tyto její ucelené vzpomínky, mezi řádky vyčte docela jiný příběh, než jaký Taki zamýšlela prezentovat světu.
Vyprávění plyne pomalým tempem, žádné zásadní zvraty zde nečekejte, pro mě to byla spíš taková milá oddechovka, protože mám ráda rodinné kroniky. Doporučuji nejen milovníkům japonské kultury!
Kniha mi přiblížila situaci v Japonsku v 30.letech až po druhou světovou válku.
Je to takové poklidné čtení, děj vcelku rozvláčný, ale líbilo se mi to. A taky musím pochválit obálku.
Malíř pomíjivého světa nebo Soumrak dne, to jsou knihy, na které jsem si při čtení Malého domu nemohla nevzpomenout. Spojuje je nespolehlivý vypravěč (v posledním případě vypravěčka) a také nostalgická a příjemná atmosféra příběhu, což je v kontrastu s faktem, že se jedná o vzpomínky na válečnou dobu. Dvě ženy a chlapec si vystavěli svůj komorní, zdánlivě nedotknutelný svět stranou od událostí venku, až do té doby, kdy válka dorazila přímo do Tokia. Celý příběh se v závěru fantasticky uzavře (co by udělala správná služebná s dokumentem, který by mohl ohrozit její paní?) a zanechává otázky o spolehlivosti paměti a deníkových zápisků.
Na zadní straně knižní obálky se píše, že se jedná o rafinovaný příběh skrytý v zápiscích staré služebné. Zcela s timto stručným hodnocením souhlasím. Paní Taki vzpomíná na třicátá a čtyřicátá leta, ktera stravila ve službě u rodiny Hiraiů. v Tokiu.
Většinou popisuje své pracovní povinnosti nebo jídla, která připravovala. O dění v Japonsku se zmiňuje jen v naznacích, ale pozorný čtenář ( který čte i mezi řádky) se toho o předválečné a válečné situaci v zemi dozví víc než dost.
Výborný román! Hodnotim plným počtem hvězdiček a doporučuji!
Milá knížka, dokonce bych řekl až roztomilá. V něčem je to taková jednodušší vzdálená příbuzná Gejši od Arthura Goldena, navíc napsaná rodilou Japonkou. To je určitě plus.
Příběh je takový docela komorní a bohužel líčení okolních událostí je velmi odbyté a povrchní (což plyne z toho, že vypravěčka je taková pipinka, kterou světové události vlastně nezajímají a navíc se o nich jako prostá služka přes propagandu a cenzuru ani nedozví). A bohužel to znamená, že ten, kdo si přečetl anotaci, která tvrdí (a kecá), jak kniha "podrobně líčí dosah historických událostí...", a na tohle líčení se těší, bude krutě zklamaný, tak jako jsem zklamaný já. Což ovšem neznamená, že jinak se mi kniha nelíbila.
Překlad mě neurazil :-). Narazil jsem na několik překlepů a sem tam na nějakou kostrbatou větu, ale asi žádná hrůza. Trošku mě ovšem trápí překládání (některých) reálií. Je to taková typická bolístka. Já chápu, že se překladatelka snaží přiblížit text českému čtenáři, ale podle mě by bylo lepší použít správný termín/překlad a třeba ho poprvé vysvětlit v poznámce pod čarou.
Malý dům pro mě představoval takové odpočinkové, milé čtení, avšak dosti nostalgické a občas také trpké. I když je kniha kratší, upřímně mi přišla trošku zdlouhavá především těmi svými popisy, co všechno a jak služebná musela udělat (obecně se v knize vlastně nic moc "akčního" nedělo). Každopádně musím říct, že mě bavilo sledovat vykreslení tehdejšího Japonska třicátých a čtyřicátých let, jeho společnosti a jejího smyšlení. To vše bylo podáno očima služebné Taki, což mimo jiné líčila také na pozadí dění v rodině, v níž sloužila. Mile mě překvapilo prolínání rovin ,,Taki v současnosti", ,,Taki služebné" a nakonec vyprávění jejího prasynovce, který celý příběh uzavírá za ni.
Zápisky japonské služebné se mi moc hezky četly, je v nich určitá poetičnost a vykreslení cizí kultury, která je pro mě na hony vzdálená.
Doporučuji.
Dočetla jsem tuhle nenápadnou knížku a v paměti mi zůstane. Někdy čtu spoustu květnatých vět a neřeknou mi nic. A někdy je sdělení kratší a prosté, ale mezi řádky je toho tolik, že mi v mysli příběh dlouho doznívá. Tohle je rozhodně ten druhý případ. Anotace i komentáře vystihují Malý dům dobře, já tedy jen dodám, že se mi kniha líbila a doporučuji ji.
Charakteristické pro hlavní hrdinku, bývalé služebné Taki, jsou její vzpomínky na 30. léta 20. století, kdy jako služebná ve 12 letech začínala, až do konce druhé světové války. Vzpomínky jsou psány ve formě jakéhosi deníku, který si paní Taki vedla. V kapitolách se vzpomínky prolínají i s přítomností, kdy si například stará paní stěžuje, že její synovec si poznámky čte a následně jí různě věci vytýká. Poslední kapitola je z pohledu onoho synovce. Kniha celkově je spíše odpočinková, ale přesto má své kouzlo. Jsem ráda, že jsem na ni narazila a mohla si čtení užít.
Laskavé až poetické vyprávění služebné o její práci a životě ve středostavovské japonské rodině v době před a v průběhu 2. světové války. Ale nic není tak jednoduché, jak se jeví na první pohled. Lidské vztahy jsou složité a těžká doba k tomu přispívá...
Poděkování patří nejen Ministerstvu kultury ČR, díky jeho finanční podpoře vyšla tato krásně napsaná kniha. Japonská spisovatelka odvedla výbornou práci. V knize je příběh i plno zajímavých informací. Navštívíte krásná místa, dozvíte se jaká dobrá jídla se dají připravit když peníze jsou a jaká, když sice peníze jsou, ale potraviny ne. Kniha asi ne pro každého, ale komu sedne ten bude mít z knihy radost.
Příjemné odpočinkové čtení. Velmi laskavé vyprávění, vtažení do historické epochy.
Tato kniha se mi velmi líbila. Příběh malého domu s červenou střechou, který je nezničitelný a nesmrtelný. Tento příběh by se mohl s malými obměnami odehrávat ve stejné době v Německu či dnes někde v Rusku.
První, a větší část knihy, obsahuje vypravování Taki Nunomijové o její službě v mládí v Tokiu, zejména v rodině paní Tokiko Hirai, v 30. letech a během druhé světové války.
Kapitoly jejích záznamů se vždy odvíjejí od oslav Nového roku. Taki službu v domě paní Hiraie miluje, nechce za žádnou cenu dům, krásný domek v evropském stylu s červenou střechou, opustit. Události vně rodiny jsou v jejích zápiscích jen letmo zmiňovány, přesto ovlivňují chod rodiny. A pod povrchem středostavovské rodinné idylky je naznačeno, že ne vše je ideální. Mimomanželský vztah paní Tokiko je zřejmý, ale jak je to s homosexualitou jejího manžela či se sklony k šikanování jejího syna Kjóičiho? A jak je to se vztahem paní s její kamarádkou Mucuko?
Všechny tyto podtóny v příběhu zaznívají, ale nejsou naplno vyřčeny, čtenář si dělá obrázek sám.
Do těchto, více méně idylických záznamů vznáší své dotazy ohledně událostí mimo rodinu prasynovec Takeši, čtenář těchto záznamů.
Druhá část příběhu je vyprávěná právě Takešim po smrti tetičky. Vydává se po osudech hrdinů tetiččina vypravování.
Zaujala mne zmínka o knize Malý dům od Virginie Lee Burtonové. Její obrázky k této knize jsem si vyhledala na internetu. Je to zajímavé dokreslení celého japonského příběhu.
Vzpomínání na minulost může být ošidné. Koukat do daleké vzdálené minulosti má ale i jakési kouzlo. Stará služebná nás nechává nahlédnout do reálií Japonska v určitém období. Pohled na jednu rodinu a dům, kde prožila kus života. Miluji takový ten zvláštně neuchopitelný styl asijských autorů, kteří různě naznačují, všímají si detailů a maličkostí, které mohou, ale nemusí mít nějakou symbolickou hodnotu. Děj plyne pomalu, se skoky do přítomnosti...
Devadesátiletá Taki píše své vzpomínky na dobu, kdy v roce 1932 jako 14leté děvče nastoupila jako služebná u paní Tokiko a starala se o jejího malého syna Kjóčiho a druhého staršího manžela, který byl manažerem továrny na hračky. Od Hiraiů se vrátila domů na venkov v březnu 1944, protože zaměstnávat služebnou bylo přepychem a byl nedostatek pracovních sil v továrnách na zbraně. Její zápisky jsou takřka idylické, píše o velkém očekávání olympijských her v Tokiu v roce 1940, o přípravě jídla, o hledání vhodného ženicha. Válečné události, nedostatek potravin a americké nálety jsou zmíněny jen na okraj. Pomalejší styl vyprávění bez velkých dějových zvratů mě bavil. Zajímavé bylo i pátraní jejího prasynovce po osudech mladého návrháře hraček a častého návštěvníka domu s červenou střechou pana Itakury.
Malý dům
Velmi milé a poučné čtení, kniha se mi moc líbila.