Malý dům
Kjóko Nakadžima
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/475436/bmid_maly-dum-5bp-475436.jpg
4
116
116
Na jaře roku 1930 musela dvanáctiletá Taki jako většina chudých venkovských děvčat jít do služby. Nyní téměř devadesátiletá píše své vzpomínky na dobu strávenou v maloburžoazní domácnosti pana Hiraie v „malém domě“ na předměstí Tokia, od optimistických třicátých let do počátků války. Podrobně líčí předválečné zvyky, společenské vztahy, rovněž dosah historických událostí i rostoucího nacionalismu a devastaci po kapitulaci Japonska v roce 1945. Její nostalgický, občas naivní pohled je současně napadán jejím prasynovcem, který si v jejích vzpomínkách čte. Ten po její smrti vypátrá osud rodiny Hiraiů a s ním trpké tajemství své pratety. Malý dům, vydaný v roce 2010, obdržel téhož roku prestižní cenu Naoki. Román byl přeložen do angličtiny, čínštiny, francouzštiny a korejštiny a v roce 2014 byl zfilmován.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2022 , ArgoOriginální název:
小さいおうち (Čiisai ouči), 2010
více info...
Přidat komentář
V podstatě se ztotožňuji s recenzí Snoopi, na pozadí místy až naivního vyprávění staré paní, která vzpomíná na své mládí, kdy sloužila v Tokiu u středostavovské rodiny, se odvíjí velká historie druhé světové války. Jen tak lehce probleskuje a je jen na čtenáři, jak moc je vnímavý. A takové knihy mám ráda.
Kniha, která klame tělem :-) Působí jako "zaručeně pravdivé" vzpomínky 90ileté služebné Taki: jejíma očima poznáváme domácnost paní Tokiko, manželky pana Hiraie, s nímž vychovává syna Kjóičiho ze svého přechozího manželství. Zápisky působí velmi idylicky a uhlazeně, vnesou nás do atmosféry nadějných 30. let v Tokiu a bez velké újmy nás provedou i léty válečnými. Není divu, že se rádi necháme ukolébat jejím poklidným líčením, a nebýt určitých náznaků, zbaštili bychom autenticitu jejích poznámek i s navijákem.
Hloubavý čtenář totiž po určité době začne v rámci textu vnímat jisté napětí: o dramatických historických událostech té doby, které pomalu, ale jistě zasahují do života celé rodiny, se dozvídáme "jen tak mimoděk". Navíc se na scéně objevuje mladík Takeši, jenž její značně naivní pohled na tehdejší dění vyvažuje svými racionálními glosami. A když už jsme si téměř jisti, jak to s její minulostí bylo ve skutečnosti... přichází poslední, závěrečná kapitola, která všechny naše domněnky rozmetá jak domeček z karet :-)
Nabízí se srovnání s knihou "Soumrak dne" od Kazua Ishigura - obě postavy mají mnoho společného. Taki se také stává nedílnou součástí života "malého domu", ale platí za to vysokou daní: potlačuje své emoce a zcela ztrácí svou osobnost. Jejím údělem je pouze mlčet, stát stranou a být kdykoliv k dispozici. Svým zápalem a "pracovním nasazením" je postava až téměř děsivá, v jistém směru vzbuzuje i lítost: její vzpomínky nabízí šokující obraz života tehdejší vyšší společnosti v Japonsku.
Samotný příběh je v knize ovšem poněkud upozaděn: velmi důležitou roli zde hraje atmosféra a smyslové dojmy, převážně chutě a vůně světa, který si Taki tak paličatě přála zachovat. Při čtení však vyvstává velmi důležitá otázka: do jaké míry jsou naše vlastní vzpomínky věrohodné?
Kniha se mi moc líbila, četla se snadno a lehce. Mrzí mne snad jen občasné chyby v překladu, hlavně některých vazeb a spojení. Jinak jsem byla spokojená a mohu doporučit.
..."Líbí se ti tvůj pokoj?" "Ano, je moc..." určitě jsem se začervenala. Já jsem ten pokoj milovala. Měla dokonce vlastní záchod a všechno vybavení bylo zbrusu nové. "Paní..." pamatuji se, že jsem najednou vážně pronesla: "Paní, já se o tenhle dům budu starat až do smrti!" Paní se pobaveně rozesmála: "Ale, nic takového. Vždyť brzo budeš mít léta na vdávání." "Proč bych se měla vdávat? I kdyby se taková jako já vdala, neumím si představit, že bych mohla mít skvělejší život než v tomhle domě s vámi. Taky bych nesnesla mít v pokoji cizího člověka!"
..."Paní, rozhořčená, že na ni křikl, vběhla do kuchyně: "Už toho mám dost! Kdyžtak vezmu Kjóičiho, odejdu a zařídím si papírnictví." Poté pokaždé, když se manželé pohádali, paní vždy uzavřela slovy: "Zařídím si papírnictví!" Tehdy se papírnictví považovalo za vhodné podnikání pro vdovy."
..."Mým úmyslem je zaznamenat zde své vzpomínky na rodinu Hiraiových, nikoliv psát o sobě, ale chci se tu o něčem zběžně zmínit. Na podzim toho roku jsem totiž dostala nabídku k sňatku."
..."Postupně začalo být méně lepšího zboží a potravin, a abych mohla rodině poskytovat stravu, na kterou byli zvyklí, bylo nutné mít vliv mezi prodavači. To každá služebná jen tak nedokázala. Už s tím vychloubáním radši přestanu, ale netřeba říkat, že v těch dobách jsem měla možnost plně rozvinout a uplatnit své schopnosti."
..."Většina lidí věřila, že je v Japonsku dostatek surovin, ale považovali za nutné "pro jistotu" nakupovat do zásoby, protože v důsledku vládních nařízení začalo být obtížné leccos sehnat. Jinak ne že bychom se občas nedoslechli o nějakých nepokojích, nebo že ten a ten byl zatčen jednotkou Zvláštní policie, ale nikdy o tom, že by naše armáda utrpěla v Číně závažnou porážku, a obchodní domy stále ještě pořádaly výhodné výprodeje."
..."Manžel se v poslední době změnil," pronesla náhle paní. "Nemyslíš, Taki?" "No, já..." "Dřív takový nebyl. Býval velkorysý, víš." Abych neřekla něco nevhodného, radši jsem se mlčky napila čaje."
..."Služebná se však musí řídit pokyny své paní. Pán dá příkazy paní a služebná jedná teprve podle jejích pokynů. Jinak se naruší posloupnost."
"Takeši mi vyčítá, že moje vzpomínky jsou nějak moc příjemné, že za války nemohla vládnout taková spokojenost, ale pokud já se pamatuji, od útoku na Pearl Harbor do městských voleb jsme žili celkem v klidu. Samozřejmě postupně nastaly různé změny: i zelenina začala být na lístky, prodávala se pouze neleštěná rýže a cukroví bylo těžko k dostání."
Bezprostředně po dočtení jsem si vzpomněla na Mawerův Skleněný pokoj. I v Malém domě dávají jeho protagonisté přednost vlastnímu mikrosvětu před dějinnými událostmi, jakkoli dramatickými a ovlivňujícími jejich životy. Ale přes společnou lásku k obývanému prostoru, zasazení do stejného časového období i nejasné vztahy, stejně intenzivní jako utajované, je tenhle příběh přece jiný.
Hlavní zásluhu na tom má vypravěčka, někdejší služebná Taki, tradičně loajální, ale současně věcná a bystrá, úsporná spíš než vřelá, ale vnímavá a pomáhající. Bez ohledu na naznačenou vztahovou linku, která právě k téhle postavě možná úplně nesedí, je radost Taki sledovat – v jejích odhodlaných dvanácti, úspěšných čtyřiadvaceti i bilancujících a občas sarkastických devadesáti letech.
Román Kjóko Nakadžimové možná nevyniká rozsahem, ale pro mě především smyslem pro detail. Protože jsou to přece právě drobnosti, vzpomínky a pocity, které vytvářejí naši vlastní minulost, často odlišnou od učebnicových shrnutí... Tenhle druh beletrie zkrátka asi patří k mým nejoblíbenějším :-).
To mi bylo, panečku, ale milé počtení! Čte se velmi rychle, okamžitě vtáhne do děje a postavy mají hloubku a příběh (silný) - přečetla jsem za pár hodin během odpoledne. Určitě ráda doporučím všem.
Sice to vypadá jako povrchní vyprávění jednoduché služebné, ale celou dobu se příběhem line i zvláštní napětí a nevyřčené tajemství.
Díky, jen tak dál!
Příběh, který mne odnesl do jiné doby, do jiné krajiny, na pozadí nejen války odehrávající se v málem domečku, v Tokiu, v Japonsku.
V mysli se stále vracím na místa, která mi utkvěla v paměti, ať už kvůli prožitku, lidem, vůni. Odnáším si je sebou uvnitř svého srdce.
Suvenýry ke kterým se dotyčné vzpomínky vztahují, ukládáme do "pokladnic", chceme si je udržet, aby se nezapomnělo.
Přesně tohle ve mne tato kniha vyvolala, vzpomínky na vlastní "malý dům", který jsem nikdy neměla.
Asijská literatura mne ohromuje, respektive mne vždy zasáhne na tom správném místě. S citem, s veškerou kultivovaností, která je pro asijskou literaturu, tolik typická. Miluji tu procítěnost a hloubku. Děkuji Kjóko Nakadžimová a Miriam Jelinková, za překlad.
Kdepak ty ptáčku hnízdo máš,krýš a zázemí.
Vždyt ještě léčky málo znáš,málo zdá se mi.
... a v dálce stojí malý dům.
Co ten vám skrývá za příběh.Přitom zdánlivě docela obyčejný,ale o to více nevšední osud.
Dvanáctiletá Taki.Děvčátko nastupuje do služby.Služebná.
Vše se musí naučit.Šikovná milá hodná dívka.Brzy se stane oblíbenou a vše poklidně plyne.Pak začne válka v pacifiku.Vše tak vidíme pohledem z druhé strany.
Z povzdálí válkou téměř nedotčené.Pak však začínají nálety ...
Taki popisuje mile a poeticky,jaké to tenkrát bylo.
Tenkrát v Japonsku.
Komu je to blízké a má rád tehdejší historické reálie,bude určitě mile nadšený.
Za horkých sálajících dnů,přes sněžné závěje,jakoby vypadli z obrázků i výjevů malíře Utagawa Hirošige.
Žádný Soumrak dne nebo Deník komorné ovšem nečekat :) Jsou to vzpomínky a možná i kapánek přikrášlené devadesátiletou Tomi :)
Je v tom krása.Je to příjemný.Kulisa války v pozadí.Pozvolné vyprávění nikterak vyloženě dramaticky přerošované.Natož nějaké násilné scény.Psychologický marast,zde také jistě chybí.
Vše se odehrává v zázemí vnitrozemí v zemi vycházejícího slunce.
Občas je fajn nalézt takovou z mnoha jiných.
Nenápadně,ale svěže působící knížka.
Já pak můžu jít a v duši klid,můžu pak mít.
Pěkné, laskavé vyprávění z Japonska 30 let, kde je vypravěčkou pomocnice v domácnosti Taki .....
Taki je žena, která svůj život věnuje péči o druhé - a dělá to s láskou ....
Je to dobové a informující - a my se v duchu můžeme vrátit do historie této země ....
A po smrti Taki doplní příběh synovec Takaši - z pohledu vzpomínek na svoji tetu ....
Klidné a smířlivé čtení - právě pro tento čas ....
Po dvou týdnech a asi dvaceti stránkách jsem znuděně odložil knihu Kocour, který zachraňoval knihy, a místo ní si vybral tuhle útlou knížku. Bylo to jak pohlazení po duši - hluboce lidské, až dojemné vzpomínky prosté služebné Taki na život v domácnosti na předměstí Tokia. Rozhodně doporučuji k přečtení. Něčím mi to připomínalo působivé vyprávění lidí o životě v Japonsku na začátku dvacátého století v nádherné knize Sláma i hedvábí. Snad jen občasné drobné stylistické neobratnosti a gramatické chyby, vyplývající zřejmě z toho, že paní překladatelka žije od roku 1968 v Anglii, jsou maličkou pihou na kráse... ale to mám za zlé spíš redakci textu.
Malý dům
Nudilo mě to, ale statečně jsem to dočetla. Jen jsem se utvrdila v tom, že válka je vůl.