Na Moravě nekvetou olivy
George Agathonikiadis
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/423222/bmid_na-morave-nekvetou-olivy-HbG-423222.jpg
4
76
76
Autentická zpověď Řeka z Moravy. Český režisér a scenárista řeckého původu George Agathonikiadis se po dlouhém váhání konečně odhodlal k literárnímu zpracování vlastních, osobitě pojatých zážitků z dětství.Vzpomíná na své prarodiče, s nimiž vyrůstal, na školu a učitele, kteří ne vždy chápali postavení dítěte-cizince, na první erotické zážitky, tajné návštěvy kina, všelijaké lumpárny prožité se svými kamarády. Vypráví příběhy drzé, milé, plné něhy, s velkou lidskostí. Snaží se zachytit pomíjející okamžiky, které buď pohltil čas, nebo se ztrácí v nekonečnu. Příběhy jsou někdy absurdní, ale plné energie a fantazie. Autor citlivě popisuje exodus dětí po občanské válce v Řecku, ocitajících se v naprosto neznámém městském prostředí a v jazykové i sociální izolaci. Postupné a mnohdy konfliktní překonávání těchto bariér spolu s trvale přítomným steskem po domově jsou hlavními motivy této mozaikovité prózy. Není to v žádném případě čtení pesimistické! Mnohé epizody čtenáře pohladí či rozesmějí. George vypráví své příběhy s humorem i poezií. Jejich postavy mají blízko k lidem s Hrabalovskou perličkou na dně své duše, kterou on sám kolem sebe hledá a nachází. Sám tvrdí:,,Člověk bez paměti je vydán na milost iluzorní existence."... celý text
Přidat komentář
(SPOILER)
Nenápadný, ale smutný i veselý příběh uprchlíků - prarodičů z Řecka i dalších Řeků a tehdejší čs. realita očima chlapce, který tu vyrostl a vrátil se domů. Nyní na sklonku života přijíždí za vzpomínkami a kamarády, aby je odvezl s sebou, což se i stane...
Audiovyprávění Miroslava Donutila, pěkně načtené.
[četba ČRo]
Laskavá jednohubka a opravdu výborný doplněk ke knize Až uvidíš moře. A pro mě jako bonus hlas a styl Miroslava Donutila, kterého jsem zatím v žádné audioknize neslyšela. Tenhle ryze chlapský a lidský příběh načetl excelentně.
Děkuji.
4/3
Poprvé jsem knihu četla a ohodnotila čtyřmi hvězdičkami. Podruhé jsem si ji poslechla jako audioknihu na ČRo, v excelentním podání pana Donutila. Nejen jeho přednes, ale i režie pořadu jsou dokonalé a pozvedly dílo, alespoň v mém případě, na plný počet hvězdiček.
Poslechnuto jako četba na pokračování. Byla to naprostá nádhera. Celou dobu poslechu jsem měla na krajíčku, tolik emocí, lásky k vlasti, k rodině, k přátelům...Úžasné podání panem Donutilem.
Když museli potomci kolébky evropské civilizace emigrovat do komunisty ovládaného Československa, něco u nich nebylo v pořádku. A asi se to moc neposunulo tím správným směrem dodnes...A to mají moře a krásné...Jinak lidsky super a Donutil skvělý v audio verzi.
Posloucháno jako audio kniha na čro. Řecký charakter a emoce smíšené se smutkem poválečného československa. Místy ovšem chaotické a místy opakující se.
Kniha u které se nestydíte brečet, každý z nás má v sobě nějaký smutek a stesk. Je to vlastně i váš život. Jsme vlastně uprchlíci sami v sobě.
(SPOILER)
Vzpomínky autora na rané dětství v Řecku, útěk do Československa, pobyt v něm s dědečkem a babičkou, řádění s kamarády i mnohé klukovské zážitky určitě stojí za přečtení. Je to kus málo známé historie naší země, která přijala dětské uprchlíky za vlastní.
I když dětství G. Agathonikiadise nebylo lehké, byla to přece jen léta bezstarostnosti. Proti tomu autor staví "současnost", tj. po mnoha letech setkání s kamarády z dětství, kteří bojují s mnoha neduhy stáří. A na konec, kdy z těch tří nakonec zůstal jen autor sám, jsem jen nevěřícně zírala. To přece ne!
Autor není spisovatel, což je v knize dost znát. Navíc setkání s kamarády po letech mně přišlo místy trochu ufňukané (ale je fakt, že staří muži takoví dost často bývají). Proto jen tři hvězdičky a posílám dál.
Přes knihu "Až uvidíš moře" Scarlett Wilkové a dokumentární film "Děti bouře", jsem se dostala k téhle útlé vzpomínkové knížce. Režisér filmu a současně ten, kdo nás filmem provází, je jejím autorem.
Očekávala jsem něco podobného, jako shora uvedená knížka, učesaný, možná i trochu začátečnicky odvyprávěný příběh řeckého uprchlíka... a nemohla jsem se víc mýlit!
Syrově psané vzpomínky, minulost se prolíná se současností, je tam všechno – láska, bolest, strach, touha, stýskání, smrt.
Já vlastně nemám moc ráda přehnaně vyjevované emoce (no ano, očima řecké mentality český studený čumák), ale tady jsem s autorem vše prožívala, tak to bylo nakažlivé, plakala, smála se, tančila, cítila neutišitelnou touhu dědečka Janise po navždy ztraceném Řecku, chápala rozpolcenost a rozkročenost Stavrose mezi Řeckem a Brnem. Dětské přátelství, které přerostlo do celoživotního vztahu, který nenarušily ani čas, ani vzdálenost.
Knížka mi trochu připomněla „Kosí hnízdo“ Zdeňka Drozdy, možná i "Pošetilost doktora vinnetoulogie" Martina Fahrnera. I když každá je o něčem jiném, v něčem hodně podobné. Tyhle vzpomínkové knihy, pokud jsou psány se srdcem na dlani, mě vždy spolehlivě zasáhnou...
*
"Ten večer se dědeček opil. Pustil gramofon na plné pecky. A naráz byl doma ráj. Rozepl si košili, vyhrnul rukávy, zvedl ruce k nebi. Oči se mu zaleskly. Točil se jako korouhev. Skákal do výšky, luskal prsty, klekal a znovu skákal, jako by chtěl vzlétnout. Ještě že byla okna zavřená. Bál jsem se, že to jeho staré tělo to nevydrží a že se rozláme na kusy. Byla to slast, dívat se na ten šílený tanec. Syčel jako had a pot mu stékal proudem. Babička tleskala a já si přál, aby to nikdy neskončilo.
Jakmile píseň skončila, řekl:
,Ulevilo se mi. Vyhnal jsem bolest z těla.' "
*
"Mám dojem, že jsem se konečně rozjel. Víš, nic si předem nepřipravuju. Je to emotivní psaní. Sednu do vlaku a jedu. Píšu to, co mě v tý či oný chvíli napadne. Vůbec se nekontroluju. Logiku jsem hodil do koše. Když si nemůžu vzpomenout na některý český slovo, nahradím to řeckým. Tu naši knížku píšu srdcem. Ani bych to jinak neuměl."
Po dlouhé letní pauze jsem se konečně zase dostala ke čtení a musím říct, že mi to úplně neskutečně chybělo. A jak jinak začít, než připomínkou na letní dovolenou v Řecku, na moře, sluníčko a stále se usmívající Řeky. Tahle knížka je opravdu takovou zpovědí. Vyprávění ze života Řeka Stavrose, který se jako ani ne dvouletý chlapec dostal i s dalšími řeckými dětmi do tehdejšího Československa a více jak 30 let tu pak na Moravě žil. Vzpomíná na své dětství, své přátele, školu a hlavně na své prarodiče u kterých po dětském domově žil. V knížce se různě střídá minulost s přítomností a je to vlastně takový rozhovor tří chlapů kamarádů, kteří vzpomínají, jaké všechny lumpárny v tom dětství vyváděli. Trochu mi vadily vulgarismy, ale to už k té chlapské konverzaci asi patří. Pro ty, co by zajímalo srovnání s knihou Až uvidíš moře, tak za mě úplně něco jiného. Tady není tolik toho Řecka, té historie, ani příběh jako takový. Je to ale také moc hezká knížka, někdy veselá, častokrát jsem se zasmála, jindy zase hodně smutná. Prostě jako život sám. Konec jsem nečekala až tak smutný, osud kamaráda Martina mě zdrtil a přála bych mu určitě jiný. Přála bych mu to Řecko.. Ale jak se říká: "člověk míní, život mění". Každopádně za přečtení tahle knížka stojí a já se už teď těším na pokračování, mám i tu druhou. A ani jsem nevěděla, že mám od tohoto autora už pár let i kuchařku, tu určitě doporučuji také.
(SPOILER)
Známe ho z kulinářských výletů s Donutilem, V dětství byl přivezen do ČSSR, v Řecku právě probíhala občanská válka (bude Řecko komunistické nebo ne?) a my jsme přivítali potomky rudých vlastenců... Ale děti nemohou za svoje rodiče řada Řeků se zde usadila, znám jich také pár osobně. George Agathonikiadis - Na Moravě nekvetou olivy jsou vzpomínky na ono dětství, Řek přijíždí na Moravu a sleduje osudy svých starých přátel.
Posloucháno jako audiokniha.
Knížku mám přečtenou delší dobu a nějak jsem zapomněla si jí sem poznamenat a přitom to je moc pěkné a dojemné čtení, plné vzpomínek a přátelství.
Na Moravě nekvetou olivy je vzpomínková kniha režiséra a scénáristy G. Agathonikiadise. Vrací se v ní do dětství, kdy žil jako malý Řek v Brně se svými prarodiči. Jako starý muž je rozkročen mezi Česko a Řecko, vrací se do Brna za svými nejlepšími kamarády a popisuje to krásné i děsivé, co tady jako dítě a mladík prožil. Mohlo by se líbit fanouškům Až uvidíš moře.
"Copak je možný, že jedna malá oliva v sobě může skrývat takovou metafyzickou sílu? Je možný, že v jedný hořký olivě se skrývá láska k vlasti, k polím a řekám, ke slunci a moři?"
"Čas je kostým, pod kterým jsou všichni nazí."
Hezké čtení, trochu smutné. Závěr vyzní, jakoby to už autor potřeboval nějak rychle ukončit.
Na Moravě nekvetou olivy
Páni, to bylo velmi silné čtení! Četla jsem knihu už v r. 2015 když vyšla a moc ráda jsem se k ní vrátila. Kniha plná vzpomínek, emocí a stesku, ale i prvních rošťáren a kamarádství, které vydrželo za hrob.
Autor vzpomíná na exodus Řeků do Československa v době občanské války v Řecku. Bylo mu jen 18 měsíců, když s prarodiči opustili rodnou zem. Vyrůstal na Moravě a po smrti dědečka a babičky musel do dětského domova. V dospělosti odešel do Řecka a nyní okolo svého 60. roku se vrací na Moravu za nemocným kamarádem. Spolu s dalším kamarádem vzpomínají a slibuje jim, že vzpomínky sepíše.
Vzpomínky nejsou chronologicky řazené, ale to vůbec nevadí, jsou tak emotivní až se Vám svírá krk a derou slzy. Máte chuť zasmát se s svérázným dědou Janisem, všem rošťárnám a kouskům ...
Ač jsem věděla, že konec nebude veselý, zase jsem brečela. Dávám 5 hvězd a doporučuji
Kniha plná emocí, smutku, stesku. A také plná vzpomínek na lumpárny v dětství. Autor popisuje i psaní samotné knihy. Láska k vlasti, rodině, síla přátelství. Kniha se mi líbila, byla hodně silná a měla jsem z ní takový smutný, teskný pocit.
Velice silná kniha. Kniha, v níž si radost podává ruce s bolestí. Četla jsem podruhé - a přiznávám, že jsem si musela připravit na tu smršť emocí kapesník :-)
Je znát, že je psána s láskou, melancholií - a zároveň je chutně prošpikována životní moudrostí. Jako hlavní a nejdůležitější motiv se jí táhne hluboký stesk po vlasti spolu se silným uvědoměním si vlastní národní příslušnosti.
Dojemnou krásu melancholie vyvažuje hrubost mluvy "životem ošlehaných mužů", s nimiž při jejich setkání po letech emoce jen mávají, ale dovedně je ukrývají pod pokrývku zvláštní, tvrdé něhy. Jsou tři: Stavro, Martin a Roman; a setkávají se u smrtelné postele jednoho z nich. Tři staříci, kteří stále ještě neztratili nic ze své bláznivosti.
Román je vyprávěný z pozice Stavra - Řeka, který se jako dítě ocitl spolu se svými prarodiči v Čechách.
Je to zároveň tak trochu "román o románu", neboť Stavro slíbil svým dvěma přátelům, že jejich vzpomínky zvěční v knize. A tak postupně zachycuje jejich rozhovory, které jsou protkány vtipnými vzpomínkami na kousky Stavrova svérázného dědy. Děj nemá pevnou konstrukci - jde o jakýsi řetězec vzpomínek, který splétá na základě asociací. Autor k tomu používá i svérázná a poetická přirovnání, často i z řecké mytologie. Jeho řečí je obecná čeština, pěkně šťavnatá a lehce stravitelná :-)
"Jako bych tajně vlezl oknem do dětství".
"Život je zahrada plná krásných voňavých květin, ale zároveň jedovatých hadů."
"Zajímavý je, jak si s námi hraje paměť. Z mnoha zážitků, na který teď vzpomínáme, přestože jsme je většinou prožili spolu, si každej uchoval v paměti odlišný střípky. Mám takovej dojem, že každá paměť má i svůj osobitej charakter. Co se jí líbí, to si ponechá, a zbytek pošle do vesmíru. Asi by ten mozek prask, kdyby si ponechal vše. Asi je všecko nucenej třídit podle toho, co každá situace pro něj v životě znamená."
"To, co prožíváme teď, prožívali naši rodiče a prarodiče. Je to takový sisyfovský labyrint. Stále se to opakuje, jenom tváře se mění."
Je škoda, že některé knihy stojí stranou hlavního zájmu. Objevila jsem ji náhodu - a jsem za to ráda. Zůstává ve mě dojem silného přátelství, které nepřerval ani čas, a zvláštní, příjemný smutek, rozhodně však žádná beznaděj :-)
Sluncem zalité a po olivách vonící pohlazení po duši.