Chomejní, Sade a já
Abnousse Shalmani
https://www.databazeknih.cz/img/books/26_/260523/bmid_chomejni-sade-a-ja-Akh-260523.jpg
4
67
67
V Teheránu osmdesátých let se šestiletá holčička bouří proti nošení šátku, připadá jí totiž nesmyslné se podvolovat zlovůli „vousáčů“ a „vran“, přísných strážců morálky a šacení. Její otec ji podporuje, a aby se rodina vyhnula nátlaku a šikaně, odchází do Paříže. Tam však Abnousse Shalmaniová odhaluje, že svoboda není přesně taková, jak o ní snila. Její vzpoura tedy ještě nekončí, tentokrát je ovšem Abnousse vyzbrojena francouzskou literaturou. Z holčičky se stává žena a se Sadem, Victorem Hugem, Colette a dalšími v zádech vede boj s útlakem, zejména pak s útlakem ženského těla. Ve vyprávění plném živého humoru autorka čtenářům předává nejen své příběhy z osobního života, ale zprostředkovává jim i vlastní pohled na společenské a politické události.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2016 , GaramondOriginální název:
Khomeiny, Sade et moi, 2014
více info...
Přidat komentář
Velice zajímavá kniha, řekl bych, že v mnohém důležitá. Autorka má osobitý pohled na spoustu fenoménů, zároveň nabízí neotřelou perspektivu k situaci v Íránu a život peršanky vyrůstající na západě. Měl jsem tu knihu doma skoro od vydání a až teď na ni nastal čas. Možná náhodou, možná mě ponoukla aktuální situace v Íránu, abych si prohloubil znalosti a v celém problému se o trochu lépe zorientoval. V tom kniha účel splnila.
Problém je autorčin styl (pokud to není chyba překladatelů?). Občas jako by zapomínala, že píše a nevypráví to někomu u kafe, místy přechází do příliš civilního projevu, který se vůbec nehodí a zdá se takový školacký. A dalším problémem je repetitivnost textu, která je poměrně velká. Jasně, byl to asi záměr, treba ten do zblbnutí se vracející motiv protestní nahoty dítěte, ale za mě se ten záměr úplně nevydařil. I tak si myslím, že tahle kniha stojí za pozornost a je docela škoda, že u nás poměrně zapadla. Jen by ji člověk měl číst bez očekávání vysokého literárního umu. Ostatní to ale vcelku vyvažuje.
Zvláštní kniha. Autorka pochází ze zcela odlišného prostředí a její životní zkušenost je na hody vzdálena té naší. Bohužel tuto propast se knize nedaří překonat. Příběh je mi příliš vzdálen, osud hlavní hrdinky se mně v podstatě nedotýká. Navíc na mně působí příliš kategoricky, jediná je vždy v obraze a její okolí je úplně mimo. Její příběh i pohled na věc respektují, ale nedokážu ho jakkoliv procítit.
Vynikající kniha pojednávající o síle ženství a snaze vymanit se z područí politického islámu, který bohužel autorka nespatřuje jen ve své rodné zemi, ale postava Chomejního a toho, co představoval a nadále představuje ji dohání i v západní Evropě.
Autorčina vnitřní zpověď je mi velice sympatická. Začíná dětstvím prožitým v Íránu a popisem dění před a po revoluci v 79. Následují roky po emigraci do Francie, učení se jazyka, zvyků a pronikání do historie a kultury adoptivní vlasti. Autorka klade veliký důraz na vzdělání a celá kniha je protkaná zejména jejími oblíbenými autory libertinské literatury. Jak už název napovídá, své místo zde má i markýz de Sade, který krom toho, že byl sexuálním deviantem, prosazoval také volnost a rovnost všech lidí, a to bez ohledu na pohlaví či ekonomicko-sociálního zázemí jedince.
Autorka uchopuje věci v kontextu a nestranně popisuje dění v rodné zemi i adoptivní domovině. Byla jsem velmi překvapená a naprosto unešená, že se nejednalo o plytký feministický román/životopis, jakých je v dnešní době mraky, ale o text, který opravdu dává smysl a není pouze jakýmisi výkřiky do tmy plný prázdných neustále dokola omílaných hesel a frází. Dostává se i k událostem po 11. září 2001 a k tzv. Arabskému jaru, přičemž popisuje chování a reakce jak rodilých Francouzů, tak imigrantů na tyto skutečnosti. Popisuje francouzský vzdělávací systém, který je v mnoha ohledech také zkostnatělý a hlavní ženské postavy v literatuře či historii v něm bývají často podhodnocené. Absence ženských vzorů a vyobrazení ženských postav v kultuře bývá, dle autorky, často do nebe volající. Autorka staví na odiv svůj francouzský patriotismus a jakousi potřebu sdělit komukoliv kdo je ochoten poslouchat (a dle povahy autorky soudě, i těm kteří nejsou :) ), že ženy jsou rovnoprávnými členy společnosti a není možné jim upírat jejich práva.
Svobodě je potřeba se naučit. Stejně tak nezávislosti.
Nevědomost svádí z cesty, představuje nebezpečí, zabíjí.
Zajímavá kniha zavánějící feminismem, ale tak nějak něžně. Fanatická verze islámu prokládaná Markýzem de Sade, Pasolinim a Madonou. Za mne ano.
Intelektuální pochoutka s nádechem feminismu pro ty, kdo rádi filosofují, milují svobodu a francouzskou literaturu. Autorka popisuje své dětství v Teheránu, jak s rodinou žili pod vládou Chomejního a"vousáčů", svůj vzdor proti nošení šátku a zahalování žen, emigraci do Francie a nový život zbavený pout fanatického islámu, obdiv k Madonně a kurtizánám, libertinské literatuře. Celá kniha je především snahou vyjádřit boj a provokaci proti předsudkům a útlaku. Abnousse Shalmani nutí k zamyšlení nad svobodou ženy v současném světě, nad rozdílem mezi vírou a politikou a vyvolává i otázky k tématu morálky a pokrytectví.
Zajímavá kniha. Úvahy o postavení žen a náboženství. Síle literatury a nebezpečí, které vyplývá z náboženství, které se propojí s politikou.
Obsahuje mnoho pravdy a zajímavých faktů. Já jsem se dozvěděla i hodně o muslimské kultuře a dění ve světě za posledních cca 30 let.
Knihu rozhodně doporučuji.
Kniha se nečte moc dobře. Délkou kapitol a častým opakováním již sděleného připomíná spíše soubor článků. Zajímavé jsou informace o životě rodiny v Teheránu i v emigraci. Překvapivý je autorčin zdroj inspirace pro úvahy o postavení žen - francouzské romány z 18. století. Řada otázek náboženských a feministických, kterými se zabývá, svědčí o výrazných rozdílech ve způsobu života různých kultur a touze po individuální svobodě.
Musim rict, ze do cteni jsem se musela hodne nutit.. ale za nekolik zajimavych glos a myslenek 3*
Co na tom, že se autorka ve svých esejích občas opakuje, některé věci jednou říct nestačí, naopak je potřeba je opakovat a trvat na nich. Navíc, v tomto případě se tak děje docela zábavným způsobem (jojo, ten drzý a rozčilený tón mě hodně bavil), a to přestože autorka komentuje vážná a v dnešním světě třaskavá témata.
Jinak co mě oslovilo nejvíc, je zachycení zkušeností toho, jak se v závislosti na aktuálních událostech v průběhu let měnil přístup jednak "západního světa" k uprchlíkům z arabských zemí, ale i přístup samotných uprchlíků k jejich životu, kultuře a náboženství mimo jejich vlast.
Četla se dobře, jenom se mi zdálo, že se autorka hodně opakuje, emoce a myšlenky probírané stále dokola... proti Persepolis slabé.
"To, že jsem ze Zoly udělala ženu, ale jistě o něčem svědčí. Už jsem nějakou zatraceně potřebovala."
Tělo používali jako nástroj v politickém boji už libertinští spisovatelé nebo Pier Paolo Pasolini. Abnousse Shalmani se jimi při svých úvahách nad pozicí žen nejen v islámském světě výrazně inspirovala. Osobní je pro ni neoddělitelné od společenského, neboť dějiny svým jednáním logicky utváří každý jeden z nás.
Od restrikcí týkajících se práva rozhodovat o vlastním těle autorka odvozuje vyspělost a vzdělanost dané společnosti. Ženské tělo, resp. míru jeho (ne)přítomnosti ve veřejném prostoru chápe jako zrcadlo historie té které země. Strach "vousáčů", jak označuje ortodoxní muslimy, z nezahalené ženy, interpretuje jako strach islámu ze ztráty vlastní identity, vycházeje přitom z poněkud zjednodušujícího ztotožnění ženy bez šátku s demokracií. Možnost, že se některé muslimky zahalují dobrovolně, ne kvůli své podřízenosti patriarchátu, v podstatě nepřipouští.
Chomejní, Sade a já ovšem není a nechce být názorově vyváženou reportáží o životě v Iránu, potažmo o životě Iránky ve Francii. Jde o přímý, sympaticky drzý a neobyčejně odvážný útok na zkostnatělé uvažování a dogmata hájená v rámci libovolného náboženství, nejen islámu. Je to kniha naštvané ženy, která nehodlá brát ohledy na to, s čím nesouhlasí, a za jednostrannost svého pohledu se nemá potřebu omlouvat. Je to kniha napsaná, aby vzbudila rozruch. Jak mezi "vousáči", tak mezi konzervativnějšími feministkami, které budou zřejmě obtížně rozdýchávat například autorčin pohrdavý vztah k vlastní matce (oproti chvále otce a strýce) nebo naivní přesvědčení, že žena hrdá na svou ženskost žádnému muži nedovolí, aby ji obtěžoval (jako kdyby hrdost dokázala zastoupit fyzickou sílu).
Přestože Shalmaniová na vlastní kůži zažila projevy rasové i náboženské nesnášenlivosti, někdy se nechá unést a její úvahy jsou příliš intelektuální, zvláštně odtržené od reality, která na filozofii "osvobozující ženu od předsudků" kašle. Poněkud zbytečné je dělení do časově a místně vymezených kapitol, neboť se v zásadě jedná o plynulý tok úvah, platných v Paříži roku 2013 stejně jako v Teheránu 80. let, jejichž navázání na konkrétní místo a dobu je zanedbatelné. Na druhou stranu se mi líbí, že se Shalmaniová vzpírá lineárnímu "mužskému" psaní také digresivní formou s neustálými skoky v čase a odbočkami, díky čemuž má kniha daleko ke klasické autobiografii a je poutavě nepředvídatelná (byť zdaleka ne tak vtipná, jak naznačuje úvodní citát o důležitosti smíchu).
Hlavní hodnota v mnoha ohledech problematické knihy podle mne podobně jako v případě filmu La Journée de la jupe (2008), o němž se autorka zmiňuje, spočívá více v záměru než v provedení. Jde ovšem o záměr natolik chvalitebný a zvlášť v dnešní době relevantní, že by mělo jít o povinnou četbu pro všechny, kteří chtějí vést alespoň trochu zasvěcené diskuze o ženách a arabském světě.
Není to román, ale soubor autobiografických esejů řazených chronologicky. Autorka na mě působí přesvědčivě, má velký zápal. Podařilo se jí vysvětlit mi, proč je podle jejího názoru nošení šátků či zahalování tváře principiálně škodlivé. Ráda bych si přečetla pár slov od jejích rodičů o tom, jak se jim podařilo vychovat tak svobodomyslnou dívku. Jak Shalmani sama píše: „Otec, který se rozhodne skoncovat s tradicí, aby dal stejné šance své dceři jako synovi, je pro ženu zárukou, že se vedle muže nebude nikdy cítit méněcenně. Pokud byl první kontakt s prvním mužem vašeho života rovnocenný, pak máte všechny předpoklady zůstat hrdá na svoje pohlaví a nevinit ze všeho jenom muže. Jednat se svým otcem jako rovný s rovným znamená nestát se nikdy obětí.“ Temperamentem a důrazem na hrdost a rovnocennost mi autorka připomínala feministku z druhého konce Evropy – Caitlin Moran.
Kniha není klasickým románem. Chybí zde zápletka i přímé dialogy. Je to spíše autobiografie propojená s úvahou nad literaturou, postavením žen, náboženstvím a politikou. Feminismus mi nevadí, podle mě, je ho pořád třeba, a pokud je autorka feministka, lze čekat, že i kniha k němu bude mít blízko.
Vadí mi spíše autorčina netolerance k ostatním. Sice sama tvrdí, že každého je třeba brát takového, jaký je, ale v knize několikrát odsoudila někoho jen za odlišný názor. Například, když jí samotné ženská nahota ve Hře o trůny připadá jako znak ženské svobody, ale jiný v ní vidí redukování žen na tělo, označí ho autorka za hlupáka.
Stejně tak generalizování je autorčinou slabostí, například v části, kdy všechny obyvatelé dvou okrsků, mezi nimiž jsou i její kamarádi, označí za snoby. Chybí mi zde kritické myšlení a zvažování různých možností. Autorka je hnána "spravedlivým hněvem", který smete jakoukoliv alternativu jiného pohledu na věc. Ona je Francouzka a patriotka, zatímco ostatní Francouzi jsou hlupáci, co si své země neváží. Z knihy mi vyplývá, že její pravda je ta jediná možná, jinak se jí kliďte z cesty, protože dostanete pěstí.
Líbí se mi ale, jak popisuje život v Iranu, což je země nám vzdálená. Moje nejoblíbenější části však byly ty o literatuře, která v knize hraje druhou hlavní roli. Odkazy na různé autory a pohled autorky, který mě nikdy nenapadl. Obdivuje kurtizány za jejich sílu a svobodu, ale její obdiv nikdo nechápe. Všude hledá osvobození žen, aniž by při tom shazovala muže.
Její patriotismus k adoptivní zemi Francii nutí se zamyslet, stejně jako přijímání zodpovědnosti za své chování. Líbila se mi věta, kdy autorka říká, že to jak se chováme nevrhá špatné světlo jen na nás, ale i na celou skupinu (muslimové, Romové, Iranci...), což je sice postoj východních kultur, ale já v něm vidím hodně pravdy.
Knihu doporučuji, jelikož přibližuje život v jiné zemi, mezi muslimy imigranty na západě, a otevírá mysl směrem, kam jsem se ještě nedívala.
Postřeh na závěr: V minulém století bylo nošení kalhot známkou ženské emancipace. Autorka dnes za ženskou emancipaci bojuje nošením sukní. Nošením džínů se pro ni stalo uniformitou, která se snaží potlačit ženskost. Ženy často nechtějí nosit sukně, aby nevypadaly moc žensky, což je škoda.
Tak trochu variace na Persepolis, neubráním se srovnání s Marjane Satrapi. Autobiografické vyprávění o životě v Íránu v době islámské revoluce, osobní zážitky a vzpomínky ze života ve Francii, politické úvahy a možná až příliš velký feministický náboj. Francouzská literatura jako zbraň v boji za rovnoprávnost pohlaví a náboženskou svobodu, proti předsudkům a pokrytectví. Příběh dvou zemí, dvou různých kultur a jejich odlišný pohled na svět... a příběh ženy, která je stále "odjinud".
Chomejní, Sade a já
"Nechápu proč, ale je to moje vina. Je to moje vina, když po mně nějaký muž zatouží. Za jakýchkoli okolností je to moje vina. Je třeba připomínat případy v Íránu i jinde, kdy je znásilněná žena souzena a potrestána za podněcování ke znásilnění? Což je logické, protože muž je oproštěn od morálních a společenských zábran v případě, že je vyprovokován. Je to absurdní, ale naprosto logické. Takovou ženou může být osamocená holka v nočním taxíku, příliš rozesmátá studentka potulující se ulicemi nebo unavená žena, která usnula v autobuse, v němž zůstali už jen samí muži, a sklouzl jí šátek. Ďábel se nemá pokoušet. Zvláštní koncepce společného soužití, podle které se kdokoli může změnit v predátora. A bez viny. Žena nese vinu za oba. Ve jménu jaké víry představuje žena pro muže takové nebezpečí?"
Zvláštní kniha, která mi přivodila řadu zvláštních pocitů. Silně jsem sympatizoval s autorčinou odvahou a razantností, tahle její tvrdohlavost (původně jsem chtěl použít termín "zabejčenost", ale pak mi přišel pro ženu bojující za emancipaci nepatřičně maskulinní) je strašně silná a v lecčems následováníhodná a nejspíš i nezbytná, protože v boji se zkostnatělými a zároveň bezohlednými režimy se nějakou diplomacií v rukavičkách a systémem postupných opatrných kroků nic nezmůže.
Ale z odstupu není možné nevidět i značné limity podobně černobílého přístupu. Abnousse totiž nechce nahlížet pravdu z různých úhlů pohledu a tím se připravuje o možnost vidět svět jako vícerozměrný a barevnou realitu života jinak než ve vyhraněné dichotomii. Náboženští fanatici jí zničili dětství? Veškeré náboženství je zlo! Zakázali ženám ukazovat tělo? Hrdinstvím je nahota a prostituce! A tak dále. Asi to není možné Abnousse vyčítat, to brutální režim, ve kterém vyrůstala, ji dohnal k extrémním postojům, to ten režim je viník, bez debat! Ale přesto: když na základě své zkušenosti nechápe, že by se některé ženy mohly zahalovat dobrovolně a otevřeně jimi pohrdá, vypadá to, že má s "vousáči" svého dětství společného víc, než by si přála.
Rozpačitý pocit jsem měl ze stylistické podoby knihy. Syrovost by nevadila, forma krátkých zápisku taky ne, tohle leckdo zvládl dobře. Ale tady to nějak drhne, zdá se mi, asi by to bylo fungovalo lépe jako blogové komentáře, pokud bych si to četl s časovým odstupem mezi kapitolami, tak by ta monotematičnost a hraní na jedné struně tak nevadily. Takhle jsem dočítal už docela utahán...
Ale nerad bych byl kritický! Můj celkový dojem je jistě pozitivní, byla radost se setkat s ženou, která má kuráž a nebojí se postavit za to, co je správné!
"Dokud budou lidi číst, dokud se budou snažit pozvednout mysl nad sebe samotné, třeba jen nepatrně, tak budou existovat lidé s představivostí schopní svrhnout tyrana. Dokud bude existovat řeč. Právě to pro nás dělá umění obecně, a literatura zejména: otevírá stavidla ducha, vystavuje nás novým vjemům, novým hlasům, novým nekonečnům."