Chryzantéma a meč: Vzorce japonské kultury
Ruth Benedict
Dílo Chryzantéma a meč od Ruth Fulton Benedictové patří mezi klasická díla americké kulturní antropologie. Benedictová získala světovou slávu již knihou Kulturní vzorce (1934). Ve stejně slavném díle Chryzantéma a meč (1946) shrnula výsledky svého výzkumu kultury Japonska. Benedictová v knize objasňuje japonské zvyky, normy a hodnoty a vykresluje živý obraz japonské kultury. Čtivé dílo Chryzantéma a meč vyvolalo zájem nejen mezi odborníky, ale přitáhlo pozornost také široké čtenářské veřejnosti. Kniha byla přeložena do řady jazyků a prodaly se miliony výtisků. Vysoce si díla cení také v samotném Japonsku. Mistrovské antropologické dílo je určeno studentům a zájemcům o antropologii, sociologii, kulturologii, japanologii a všem, kteří se chtějí blíže seznámit s tradiční japonskou kulturou.... celý text
Literatura naučná
Vydáno: 2013 , MalvernOriginální název:
The Chrysanthemum and the Sword: Patterns of Japanese Culture, 1946
více info...
Přidat komentář
Kniha je psána japanoložkou za účelem předpovězení chování Japonců po potenciální porážce ve druhé světové a myslím, že je to opravdu zajímavé čtení, kdy Benedictová do hloubky popisuje japonskou kulturu a chování samotných Japonců. Za mě skvěle napsáno.
Knihu již dlouho sháním, měl jsem ji jen vypůjčenou, ale myslím si, že by kniha měla stále vycházet, neboť dílo pokládám za nesmírně zajímavé a poučné a řekl bych, že jde o jednu z opravdu zásadních knih antropologie a japanologie.
Možná jste někdy zažili situaci,kdy zajdete do kina na japonský film a během promítání kinosál opustí dve třetiny lidí.Všichni nadávají,že je to blbost na kterou se nedá dívat. Jednání lidí na filmovém plátně jim přijde nepřirozené nebo čímsi podivné
Tato kniha mnohé z chování těchto filmových ale i literárních hrdinů objasňuje. Japonská společnost je na rozdíl od té naší,která je postavena na soutěži ,založena na hierarchii a od toho se to celé odvíjí. Jestli je to dobře nebo špatně nedokážu hodnotit.Každopádně přežila tisíce let v konkurenci ostatních civilizací,těší se obrovské prosperitě a musíme to brát jako skutečnost
O kvalitě knihy svědčí již samotný fakt,že poprvé vyšla v roce 1946!Původně byla napsána jako armádní objednávka na dotaz,jak se budou Japonci chovat po porážce ve válce a až do současnosti vychází v nových a nových vydáních jak na Západě tak i v Japonsku.Ačkoliv samotná autorka nikdy Japonsko nenavštívila,byla tak empatická,že dokázala na základě rozhovorů z rodilými Japonci,studiu literatury,nebo i sledováním filmů napsat tuto brilantní analýzu,která přetrvala roky a pořád se objevuje v citacích (proto to české vydání).
Je pravdou,že kniha je zejména ve druhé polovině velmi obtížná na pochopení například rozdíly mezi japonským a čínským Budhizmem jsem fakt nedával a poznámky o výchově dětí na nočník v Japonsku mi přišly trochu přitaženy za vlasy.Na druhé straně jsem se po jejím přečtení začal více zajímat o některé japonské literární autory a těším se,až znovu shlédnu japonský film,protože se na něj budu dívat zcela jiným pohledem než doposud.
Kniha se věnuje spoustě fenoménů japonské kultury, což mě samozřejmě zajímá i jsem chtěl vědět, proč je "ta Benedictová" tak oslavována. Bohužel pro mě je to psáno tak nezáživným stylem, že jsem se docela dobře dostal přes první třetinu knihy, s obtížemi přes druhou a tu poslední si nechávám na dobu neurčitou...
Ale jak píše v doslovu pan Jan Sýkora: „Přestože ji dnes jen těžko budeme považovat za odpovídající nástroj k analýze současné japonské společnosti, bezpochyby patří do zlatého fondu klasické „japanologické" literatury a představuje další kamínek do mozaiky našeho poznávání Japonska a jeho kultury."
No...no...studium kultury na dálku...Svou váhu tato studie beze sporu má, jinak by zřejmě zapadla jako řada jiných. Nicméně, pokud jde o mě, přistupuji k ní lehce kriticky. Ale čtivá a zajímavá určitě je. Má svá hluchá místa, to jistě ano, ale věřím, že pro další možný pohled na japonskou kulturu, je takřka nezbytná.
Kniha je ohromně zajímavá, ale přes všechnu její chválu mám pocit, že jí nemůžu tak úplně věřit.
Přestože to, že Benedictová nikdy nebyla v Japonsku a neměla k dispozici žádné primární zdroje, autor předmluvy i všichni ostatní, kteří knihu vyzdvihují, neustále označují jako ,,výhodu" (jistý odstup od tématu, nový pohled na věc...), mně se to zdá být spíš důvodem k tomu, abych všemu v ní bezvýhradně nevěřila.
Další věcí je, že poslední kapitola mě už nebavila, ale to bude jen a pouze mým nezájmem o líčení válečných smluv a důsledků... (Plus fakt, že se Benedictová občas opakuje a její text ke konci sklouzává k monotónnosti.)
Stále zajímavý studijní materiál. Pokud chce někdo aspoň trošku porozumět Japoncům a jejich myšlení, určitě by neměl tuto zásadní knihu vynechat.