Chvála oportunismu
Marek Toman
Marek Toman (* 1967), prozaik, básník, překladatel a diplomat, zvolil ve svém posledním románu nečekaného vypravěče – barokní Černínský palác na Loretánském náměstí v Praze. Je to románový hrdina pevně usazený a pyšný, i když disponuje velkou přizpůsobivostí. Z pohledu konformisty budova komentuje okolní dění, jak se dotýká jejího postavení a účelu, a s tím zaznamenává i zlomové okamžiky českých dějin od svého vzniku až do současnosti. Její zdi hostily obrazárnu a lazaret, kasárna, útulek pro chudé, úřad říšského protektora pro Čechy a Moravu i ministerstvo zahraničních věcí. Zvláštní pozornost věnuje palác osobě Jana Masaryka a snaží se ze své kamenné paměti vydolovat co nejvíce vzpomínek, náznaků a stop, jež by vysvětlily ministrův tragický skon pod okny jeho úředního bytu. Černínský palác však disponuje i city a po věky je nucen konfrontovat svůj poněkud vojácky omezený a koženě mužský pohled na svět s tolerantní milosrdností protilehlé Lorety, v jejíž city doufá. Svou pýchu pak poměřuje s přímočarým plebejstvím blízkého hostince U Černého vola. Postava tak neobvyklá, jako je barokní palác, se ke všemu vyslovuje s otevřeností prostou politické korektnosti, a tak čtenářům s humorem připomíná i prvky omezenosti a blbství, jež jsou zasuty v hlavách každého z nás.... celý text
Přidat komentář
Mam rada knihy, ktere me nuti premyslet, pripadne s nimi polemizovat. Pribeh Cerninskeho palace vypraveny samotnou stavbou takovy je. Na textu je znat autorova perfektni znalost mista a laska k historii. Ukazal mi i nektere drobnosti z okoli, ktere jsem neznala a maji svou zajimavou historii. Precetla jsem nekolik Tomanovych knih a tahle je jednoznacne nejlepsi
Velice hutný a po všech stránkách kvalitní text. Materiálu tam bylo tolik, že by to stačilo i na více knih. Bohatost a kultivovanost jazyka mě dostávala na vrcholy literárního gurmánství. Je pozoruhodné, jak lze lidové "kdyby tak tyhle stěny uměly mluvit" pojmout. Obzvláště když ty stěny tvoří Černínský palác. Líbilo se mi osobité Černínovo vyprávění, jeho loajalita k jeho obyvatelům, byť často reprezentovali obrácené póly a jejich antagonismus je nepopiratelný. Prvky šermířství, čestného boje, úcty k pravidlům, kavalírství a kurtoasie byly poučné a hodné zamyšlení. Taky se mi líbilo, že "vypravěč" se na Čechy dívá střízlivě a kriticky, nesnaží se podkuřovat a chválit za každou cenu. Za mě - skvělá kniha nejen o české historii (i když jsem třeba nechápala, proč o dni, kdy byl spáchán atentát na Heydricha se několikrát píše jako o "červnovém dnu", když byl proveden 27. května; to mě trochu vyvádělo z míry); podnět k dalšímu čtení (např. Marcii Davenportovou mám v hledáčku už delší dobu) a rozhodně pobídka k větší bojovnosti, rozhodnosti a v neposlední řadě studiu.
Narovinu říkám, že nebýt karantény, tak knihu snad ani nedočtu. Neztotožňuji se s hlavním hrdinou. Je toho až moc, co mi na něm vadí. Například neustálé projevování sympatií k “těm zlým”, čaté obracení se k čtenáři s lacinými poznámkami, neustále opakované fráze “víte, líbil se mi” a “promiňte, nechal jsem se unést”.
Celý nápad s palácem jako vypravěčem, je jistě dobrý, ale za mě poněkud nevyužil svého potenciálu.
Kniha skvělá obsahem i formou, podáním. Historie Černínského paláce točící se zejména kolem smrti Jana Masaryka vyprávěná přímo samotným palácem - s osobností italského šermíře, jehož sebejistotu až nafoukanost umí zkrotit jen Loreta, jeho pravý opak a snad i proto i jeho platonická láska.
Nakolik ale sebejistý palác opravdu ovládá své pány i směr dějin, a na kolik jde o sebeklam? A proč má zrovna Jan Masaryk mezi všemi pány Černínského paláce tak zvláštní význam? A co se přesně stalo v noci z 9. na 10. března 1948?
Chvála oportunismu rozhodně patří mezi knihy, na kterou čtenář nezapomene ještě dlouho po přečtení poslední strany.
Pro mě jedna z nejlepších knih za minulé období, a to jsem měla štěstí na silné a dobré příběhy.
Černínský palác je ukecaný, rád se poslouchá a miluje odbočky, při kterých naštěstí neztrácí ze zřetele ten hlavní cíl. Vytváří ve svém vyprávění atraktivní zmatek, který čtenáře těší a burcuje k pozornosti. Trochu zvláštní (ale poskytující pocit opravdovosti) je, že byť palác vypráví příběh v této chvíli, tedy s výhodou prožitých zkušeností a hlavně s vědomím konců, zcela postrádá odstup a nadhled. Cítíme jeho tehdejší emoce (ano, paláce mají bohatý vnitřní život) a zdá se, že se do nich při vyprávění ponořuje s bezelstností dítěte. Kromě toho je zcela prost jakéhokoliv náznaku sebereflexe. Ovšem pokud si to chceme užít, tak nesmíme soudit. Ostatně paláce mají svá hlediska a svoje priority. Čtenářsky dráždivé je i míchání dějů a úvah minulých se současnými.
Příběh má tah a stupňující se tempo. Od doby, kdy v Černínu vládl Heydrich je fascinující, u Masaryka doslova strhující, až ke Clementisovi čtete se zatajeným dechem. A právě tady se čtenáři začne vtírat neodbytné ale. Každý příběh chce řešení, v tomto případě i realitě navzdory. Jestli nám ho autor dopřál, to už zjistěte sami. Rozhodně to stojí za to!
Kniha je napsaná hezkou češtinou, má zajímavou kompozici. Líbil se mi nápad, že vypravěčem je palác, a taky kontrast a dialogy mezi Loretou zpodobňující duchovno a Černínským palácem jako symbolem moci. Různá místa v knize svědčí o tom, že autor má zkušenosti s prací na Ministerstvu zahraničních věcí, které předkládá s humorem a lehkou, ale laskavou ironií.
Po první kapitole jsem byla z knihy absolutně unešená. Velmi originální styl vyprávění z pozice budovy, která tu stojí stovky let. Navíc její čtení mě obohatilo o spoustu historických informací, které jsem doposud neznala, a to mám ráda, když se u čtení beletrie i něco dozvím. V druhé polovině mé nadšení trošku opadlo, ale i tak dávám 5 hvězd.
Štítky knihy
Reinhard Heydrich diplomacie zahraniční politika české dějiny rozhlasové zpracování Jan Masaryk, 1886-1948 historické romány české romány
Autorovy další knížky
2018 | Cukrárna U Šilhavého Jima |
2016 | Chvála oportunismu |
2022 | Panna |
2021 | Odsunuté děti |
2011 | Frajer |
Tak to bylo něco, neobvyklý a originální vypravěč - Černínský palác, který komentuje všechno, co se vepsalo do jeho zdí a jde od minulosti svého vzniku až do současnosti. Každá kapitola je uváděna popisem šermířských poloh. Vypichuje zlomové okamžiky našich dějin. Rozpomíná se na takové detaily, které jsem zatím nikde nečetla. Navíc je zamilován do Lorety. Už nikdy se na tento Palác při návštěvě Prahy nebudu dívat stejně a vždy mi vyvstanou jeho vzpomínky, které se mi prostřednictvím barvitého vypravěčství pana Tomana uložily hluboko do paměti. Naprosto skvělá kniha.