Chvíľa vo vetre

17.01.2023

A tuhle knížku vlastním…ani nevim kde jsem k ni přišla…asi mi ji někdo věnoval,ale mám ji svým způsobem rada a někdy se k ni vracím.Zvláštní a vůbec nevim proč je mi z ni vždycky trochu smutno. Je to jen můj názor,ale myslím,ze až tak smíchané rasy proste k sobě nejdou,kvůli společnosti ,rasovým předsudkům i když dnes už se to posuzuje jinak.Mohlo byt něco napsáno dal o životě hrdinky a dal nic nebudu prozrazovat.

05.10.2022

(SPOILER) K tématu letošní čtenářské výzvy "kniha od afrického autora" jsem si pořídila asi tři knížky a původně jsem se chtěla pustit do úplně jiné z nich. Dokonce jsem si ji už prolistovala a přečetla pár úryvků. Pak jsem ale zjistila, že se mi kniha nevejde do mého speciálního háčkovaného obalu, do kterého "oblékám" knížky, co s sebou vozím v batohu. A taky mi ta knihy připadala nějaká těžká... odložila jsem ji proto a vyhrabala z jedné police "Okamžik ve větru". Knížka z dobročinného bazaru, vydání z roku 1982. Nenápadná obálka, drobounké písmo a souvislý text, žádné výraznější členění na kapitoly. Pro současného čtenáře to zavání nudou – a to je nesmírná škoda.

Na začátku knihy suchá fakta. Četla jsem je narychlo – a musela se k nim pak vrátit, když mi došlo, že v knize nejsou jen pro parádu, ale aby člověk pochopil... Už dlouho jsem nečetla něco tak plastického, barvitého, strhujícího! Jak zmiňuje i uživatelka broskev28, kniha toho přináší hodně – milostný příběh, vyprávění o původních kmenech jižní Afriky i o obyvatelích z říše rostlin a živočichů. Mně ale ze všeho nejvíc dostala psychologie dvou hlavních postav, uprchlého otroka Adama a bílé ženy Elisabeth. Jejich myšlenky, pochyby, tápání... a vzácné okamžiky čistého štěstí, které se brzy mění v zoufalství, rezignaci... a opět probleskuje síla bojovat. Při čtení této knihy si uvědomíte spoustu věcí. Jak málo toho potřebujeme k životu, kolik toho lze oželet, když nemáte na vybranou. Co všechno dokáže člověk vydržet, pokud se nevzdá a pokud mu někdo podá pomocnou ruku, neřku-li, když ho někdo miluje. Co jsme schopni udělat jen v situaci, kdy se po vás sápe ruka smrti – a ani tehdy to není jednoduché. A také, jak pevně jsme zakořeněni v kultuře a prostředí, v němž jsme vyrostli, jež nás formovalo... možná se z vlivu této kultury můžeme vymanit v jiném prostředí, ale je obtížné udržet si od ní odstup ve chvíli, kdy se vrátíme tam, odkud jsme vyšli. Navzdory všem předsevzetím, navzdory jasnému rozhodnutí, že si prosadíme svou... je to totéž, jakoby se jednotlivec chtěl ubránit celé armádě. Adam si to uvědomuje lépe než Elisabeth... tuší, co přijde, byť se snaží věřit v dobrý konec... Autor nám vlastně neprozradí, co přesně se stalo, můžeme se však domnívat, že Elisabeth byla příliš naivní a její plán vyprosit pro Adama svobodu výměnou za její záchranu prostě nevyšel. Konec je smutný a autor jej vlastně prozradí již na začátku ve svém faktografickém úvodu. Přesto se nemohu ubránit dojmu, že většina z nás toho neprožije za celý život tolik, co ti dva za rok a pár měsíců. Vrženi do buše, hor, pralesů, na mořské pobřeží, zbaveni všemožných zbytečností, vnímali patrně mnohem intenzivněji všechny barvy, vůně, zvuky i chutě okolního světa – a hlavně jeden druhého.

Ještě někde za polovinou knížky jsem si říkala, že je to sice pěkné čtení, ale že ji pošlu dál. Ale dočetla jsem – a nějak mi to nedá. A tak jsem ze své knihovny vytáhla nejtlustší knihu, kterou tam mám, a pustila jsem se do čtení s tím, že když tu bichli zvládnu přečíst za týden, mohu si za odměnu "Okamžik ve větru" nechat. "Bichle" totiž poputuje dál a na její místo se vejde hned několik jiných knih :-).