Dlouhé bílé sucho přehled

30.12.2019

Tuhle knížku jsem poprvé četla v době, kdy mi bylo asi dvacet let - celý život před sebou, plná ideálů, ale i obav, jak to s mou vlastí, ve které už více než 10 let sídlila dočasně umístěná spřátelená armáda, bude pokračovat dál. O Jihoafrické republice jsem věděla jen z novinových článků, kde se politika apartheidu skloňovala ve všech pádech. Ale protože mě mí rodiče už dávno upozornili, že "Rudé právo lže, jako když tiskne", brala jsem je s rezervou (ty články samozřejmě).
Ale jen do chvíle, kdy jsem dostala od mámy tuhle knihu a přečetla jsem si ji. Dlouhé bílé sucho, jakési investigativní novinářství v knižním provedení, tedy styl na počátku 80.let ne zrovna běžný. Čtivější než tehdy dostupné detektivky a navíc napsaná bělochem, který se v té zemi narodil a prožil tam celý svůj život. Vyklubala se z toho má celoživotní láska - přečetla jsem všechny autorovy knihy, které se u nás daly sehnat, a pravidelně se k nim vracím. Patří k těm dílům, která nestárnou - kupodivu ani svým stylem, a už vůbec ne obsahem.
"Vždyť víte, jak je lidská paměť krátká. Myslí to dobře, ale ve světě, který viděl Hitlera a Biafru a Vietnam a Bangladéš, život jednotlivce moc neznamená. Lidmi pohne jenom kvantita, něco většího a senzačnějšího."
Kolik zemí bychom dnes mohli dopsat na ten příšerný seznam: Čínu, Kambodžu, Zimbabwe, Rhodésii, Somálsko, Sýrii . . .