Čierna a strieborná
Paolo Giordano
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/245973/bmid_cierna-a-strieborna-mBG-245973.jpg
4
258
258
Príbeh lásky možno rozprávať mnohými spôsobmi. Giordano si zvolil najcitlivejšiu cestu: registruje ako seizmograf otrasy každodennosti, vzostupy aj pády, neschopnosť a túžbu. Pozastavuje sa nad povrchnými detailami, no používa ich nato, aby opísal vnútorný život postáv, ich dynamiku, obavy, úbohosť. Hlavnými postavami knihy sú mladí manželia a ich synček. Spočiatku šťastné manželstvo upadá do krízy po tom, ako na vážnu chorobu zomrie ich stará gazdiná pani A. Vo chvíli, keď vstúpila do ich bytu, stala sa svedkyňou aj opatrovateľkou krehkého vzťahu. Po jej smrti sa v dome rozďaví nečakaná prázdnota. Vášeň a ľudské teplo sa zmenia na samotu a opustenosť a mladý pár si uvedomí, že aj rodiny môžu trpieť osamelosťou.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2015 , Slovart (SK)Originální název:
Il nero e l'argento, 2014
více info...
Přidat komentář
Já ty Taliány prostě můžu!
P. Giordano, stejně jako ve svých Prvočíslech, dokáže svou poetikou a vytříbeným smyslem pro jazyk zdánlivě prostý příběh proměnit v cosi hlubšího a pozvednout ho tak na vyšší úroveň.
Celá kniha nese náznak melancholie a napětí, a to i bez jakýchkoliv dramatických zvratů.
Doporučuji čtenářům, kteří si chtějí kromě zajímavého vyprávění vychutnat i krásu literárního jazyka.
Kniha, která toho říká hodně a zároveň nic.
Autor přeskakuje v příběhu jak se mu zlíbí až z toho místy vzniká trochu chaos, ze kterého si ve výsledku odnesete to, že všichni potřebujeme vlastní paní A.
Moje první kniha od autora. Když jsem knihu zákllapla dočtenou, bylo mi po dušička všelijak, jen ne dobře. Přesto se mi vyprávění líbilo. Taková cesta do duše, každý si z toho odnese to, co mu náleží. Za mě je to možná moje mylná domněnka, ale... ne každý má možnost mit v manželství berličku v podobě paní A. A problémy se jsou pak raz-dva neřešitelné. Protože se častěji svěřujeme se svými starostmi z domácího prostředi lidem z venku, než těm, od kterých čekáme nápravu...kterou oni nenapraví, protože o tom, že chceme něco změnit ani netuší.
A kdyz pak odejde držak rodiny , v knize v podobě paní A., je pak vše na nás a mnohdy se hroutí rodiny....všechno je o naši vzájemne komunikaci a o tom, nebát se řešit leckdy i zapeklity problém TADY A TEĎ
Knížka pro mne! Některým čtenářům se nelíbila, je údajně plochá, o ničem, s rozmělněným dějem vycpaným vatou (pardon, molitanem, sádrokartonem), je prý nudná, pramálo čtivá.
Já mám ráda ich-formu a tady je vyprávění vzpomínek na hospodyni a chůvu jazykem tak přesným a inteligentním, že jsem si i přes smutný obsah čtení užívala. Výborný doslov.
Taková obyčejná kniha o (skoro)obyčejné rodině s obyčejnými problémy, starostmi i radostmi. Líbila se mi moc.
"Žijeme v předstihu, v neustálém očekávání něčeho, co nás zbaví naléhavých povinností přítomnosti."
S touto knihou mám jeden malý problém - vůbec netuším o čem vlastně je. Čtenář v knize nalezne spoustu náznaků a ukazatelů, které doslova křičí tudy, ale jakmile se po té cestě vydá, náhle mu zmizí pod nohama, jako by sám autor netušil, co chce vlastně sdělit. Spíš než plnohodnotný příběh mi to připomíná črtu, přípravu na další větší román, utřídění si myšlenek.
Jedná se o nejkratší a nejednoduší Giordanův příběh, ale také bohužel nejslabší.
Šest hvězdiček za sloh, pět za obsah a minus šest protože jedenáct jich dát nejde
Už jsem to psala u jiné jeho knihy, ale kde nechal tu italskou náturu? Kdyby všichni Italové byli takto ploší, z jejich kultury by nezbylo nic.
Hrdinové jsou nevýrazní, rozmazlení, ba až i nesympatičtí. Ano, ne na všechno je člověk připraven, životy nás všech provázejí také nezdary a pochybnosti, ale fyzik je pro život absolutně nepoužitelný a jeho paní slepice odmítající opustit svou komfortní zónu. Navíc při každé sebemenší krizi se stáhne do sebe a nepustí k sobě ani své nejbližší.
Babette je typ člověka, se kterým bych si naopak nedovedla vytvořit vztah já ani kdyby mi za to platili. Pomlouvačná rejpavá babka, jejíž názor je jediný ten svatý (rozhodně jí nepřeju nic zlého!). Z toho je zřejmé, jak byli fyzik s manželkou dětinští a nevyzrálí, potřebujíc na sebou “kontrolu” jiné osoby, ačkoli založili rodinu svou.
Tenké, za to poněkud útrpné.
Krátká esej o vlivu lidí na sebe navzájem. Brutálně přímočará i přes to, že rozpad hlavního páru je sledován v podstatě v náznacích jako vedlejší linka té "skutečné katastrofy", která ale popravdě není v knize tím nejdůležitějším.
Z pohledu celosvětové literatury je podle mého názoru univerzitní román, ať už klasicky humoristický nebo ten nad budoucností protagonistů čistě lamentující, lehce vyčpělou oblastí i tématem. Na druhou stranu na sto stránkách autor nestihl příliš klišé tohoto žánru využít, a tahle má poznámka je tedy spíše takovým šťouráním pro šťourání...
Žít v rodině je velmi těžké, hlavně když vás to nikdy nikdo nenaučil... Nejspíš je to tím, že Paolo Giordano je taky fyzik, ale jeho styl psaní a myšlenkové pochody mi neuvěřitelně sedí. Po osamělosti prvočísel se mi dostala do ruky tahle krátká novela a byla naprosto skvělá.
Podle mého se autor prostě jen chtěl vypsat ze ztráty někoho blízkého, a to asi kniha pro něj splnila. Bohužel ve mě nic speciálního nezanechala. Přečetla jsem ji, ale tím pro mě příběh skončil a víc na něj nemám potřebu myslet.
Možná by z toho mohl být další skvělý román, kdyby se autor více rozepsal...
Moje první kniha od autora a jsem poměrně spokojená. Anotace mě dokonale zmátla, čekala jsem teda něco mnohem horšího :) - Co se týče hlavního hrdiny, který věří na různé druhy mízy, která koluje tělem - je to jen myšlenka, teorie, na kterou narazí v jedné knize a která ho zaujme. Není na tom vystavěn celý příběh a on rozhodně není žádný magor :)
Vypráví příběh paní A., chůvy a hospodyně, kterou jim vzala nesmlouvavá nemoc a která na jejich životech zanechala nesmazatelné stopy. Kniha není ale jen o osmi letech prožitých s paní A. a následně bez ní. Vypravěč v novelce dokumentuje i svůj rodinný život, manželství s Norou a vztah se synem.
Autorův jazykový projev je velmi formální, používá ale složité větné vazby a proto si vyžádá čtenářovu plnou pozornost. Na pouhých 100 stranách vypráví milý ale i dojemný příběh o relativně krátkém období života jedné rodiny a i když to nebylo žádné wow, mně se kniha líbila :)
P.S. Mám pocit, že autor anotace skutečně popustil uzdu své fantazii nebo viděl v tom příběhu něco, co já jsem tam neviděla. Co tam možná ani není. Milostné téma v knize nenajdete.
Nudný příběh psaný těžkou rukou a utvářený tak, aby v poslední kapitole obživl a zanechal tak hořkou pachuť?
Cunninghamovsky pojaté rozumování, násilná mimodějová intervence, která dělá román pramálo čtivým. Snažil jsem se oblíbit si jednotlivé postavy, kterých je v knize pomálu, nicméně jsem neuspěl a těšil jsem se naopak na postavy vedlejší, které měly narozdíl od hlavních postav výrazné charisma.
Tématu knihy nelze nic vytknout. Zpracování ano. Rozmělněné a odtažité. Příliš technické.
Těžší čtení. Neodsuzuji, ale děj nevtáhne a krabatí se. Pointa Vás může rozplakat.
Nikdy nevíte, jaké má s Vámi život úmysly.
Protože chci mít Paola G. kompletně přečteného, sáhla jsem i po téhle tenké knížce, které jsem se dříve obávala a vyhýbala. Autorovu způsobu psaní a vyprávění jsem, zdá se, zcela propadla.
Po Osamělosti prvočísel jsem čekala něco citlivějšího, hlubšího, tohle je jen jakýsi výplňový materiál. Molitan, sádrokarton.
Na tento pribeh treba mat “naladu”, je to vyborna novela, len ak ate najskor citali prvocisla, ktore zrejme uz netromfne nic, bude asi sklamanim.
Moje druhá kniha od Paola Giordaniho. Na Osamělost prvočísel nemá, ale... lze vůbec tyto dvě knihy srovnávat? Ano, protože Paolo G. opět napsal dílo, ve kterém jde "až na dřeň", do myslí jednotlivých postav, jejich myšlenek. Navíc i zde je cítit, že se původně věnoval teoretické fyzice. Přirovnávání našeho myšlení a jednání k fyzikálním zákonům je prostě dokonalé.
Novela Čerň a stříbro mě hluboce zasáhla. Přečetla jsem ji během dvou dnů, a bylo to čtení, při kterém jsem nezažívala zrovna příjemné pocity. Jakobych to všechno znala, žila, přemýšlela o tom. Ano, stejně tak, jako v osamělosti prvočísel, i v manželství či partnertství jsme velmi často osamoceni. Člověka "vedle sebe" vnímáme jaksi z povzdálí. Snažíme se zůstat sami sebou a přitom se přizpůsobit tomu druhému. Máme v sobě jakýsi smutek, velmi obtížně definovatelný. Spojují nás děti, a někdy i osoby, které naše manželství sledují "zpovzdálí". To byl případ i paní A., která oba manžele spojovala tím, že jim dávala jistotu, pravidelný řád a rituály.
Spousta myšlenek mi utkvěla v paměti, některé jsem si i založila.
"Manželství fungující mimo předem stanovené role jí bylo cizí, a možná právě tohle přispívalo k pocitu jistoty, který nám svou přítomností poskytovala, jelikož jsme skrze ni zakoušeli trochu zbabělý stesk po překonaném, zjednodušené modelu rodinu, modelu, v němž každý nemusí být vše najednou - muž i žena, racionální i sentimentální, poddajný i přísný, romantický i přízemní -, modelu odlišném od toho, co na nás v dnešní době nakládá tak širokou a nerozlišenou zodpovědnost, že pak tak či onak pokaždé selháváme." (str. 87)
Není toto důvodem neustále omílající krizí vztahů v této uspěchané době?
Autorovy další knížky
| 2009 |  Osamělost prvočísel |
| 2020 | Dobývání nebe |
| 2013 | Tělo |
| 2015 |  Čerň a stříbro |
| 2024 | Tasmánie |
Nádherná analýza rodinné křehkosti, přečteno během pár chvil.