Čierna kniha
Orhan Pamuk
https://www.databazeknih.cz/img/books/56_/56284/bmid_cierna-kniha-JiL-56284.jpg
4
53
53
Román Orhana Pamuka Čierna kniha (1990) sa označuje za oficiálny koniec realizmu v tureckej literatúre. Okrem kriminálnej zápletky v ňom nájdeme aj postmodernistické pohrávanie sa s identitou a s motívom dvojníkov. Je to gigantické dielo, no v istom zmysle mu chýba pravá románová zápletka. Zjednodušene ho možno charakterizovať takto: Galip sa jedného dňa zobudí a zistí, že mu zmizla manželka. Domnieva sa, že sa vybrala hľadať svojho prvého manžela Dželála, známeho novinára. Galip sa vyberie za Dželálom, lebo si myslí, že cez neho nájde svoju ženu, no s prekvapením zistí, že zmizol aj on. Pátrajúc teraz už po dvoch zmiznutých ľuďoch sa Galip ponorí do Dželálovho života, do jeho novinárskeho písania a postupne aj do jeho identity, až sa stane ním samým. Číta si jeho články a odhalí množstvo doteraz neznámych vecí o sebe, o svojej žene aj o minulosti jej prvého manžela. Od tej chvíle nie je jasné, či máme pred sebou ešte Dželálove reminiscencie, alebo ich Galip reinterpretoval, či rovno prepracoval, prípadne či Galip svoje vlastné slová vydáva za Dželálove. Odrazu nič nie je jasné, všetko sa zahmlieva, zamotáva...... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2009 , Slovart (SK)Originální název:
Kara Kitap, 1990
více info...
Přidat komentář
Nechápu, jak někdo, kdo napíše tak dobrou a propracovanou knihu, jakou je Tichý dům, dokáže napsat i takový brak, jakým je Černá kniha. Koho však fascinuje laciná mystika, esoterika a spektrální světy, vzhůru do četby. Dozvíte se třeba, že v Istanbulu existuje ještě jedno město, dosti tajemné, ke kterému mají všichni přístup, ale objevit ho dokáže jen hrstka vyvolených (shodou okolností hlavní hrdina). Dále se dozvíte, že k tomuto světu vás mohou navést věci jako kabely, kohoutky, dlaždice, květináče či okapy. V Istanbulu totiž všechny předměty mají i nějaký skrytý metafyzický význam. Taky se dozvíte, že lidé v Istanbulu nejsou sami sebou, ale vždy někým jiným (prodavač v obchodě je ve skutečnosti popelář, fotbalista pojišťovací agent, právník žurnalista). Nejhorší na tom všem ale je, že tyhle "hluboké" myšlenky Pamuk nijak nerozvíjí, pouze je donekonečna opakuje. Jak již tady psal horrigan: kniha pouze pro intelektuálně nadanější jedince.
Jedna z nejtěžších a nejhlubších knih, které jsem četl. Mistrovské dílo a nejlepší Pamuk.
Poklona Istanbulu a příběhům, které ho proplétají. Snaha najít (nebo rekonstruovat) autentickou tvář Turecka, ale i vlastní osobní a tvůrčí identitu. Autor si v průběhu románu tak trochu hraje se čtenářem (ale i sám se sebou) nahrne to na vás a "mysli si o tom, co chceš"- v tom připomíná třeba Umberta Eca (Foucaultovo kyvadlo) nebo Borgese. Ale vlastně na první pohled i Švejka s jeho nevyčerpatelnou zásobou historek a příběhů. Kniha si určitě žádá více přečtení, na poprvé si myslím, že mi toho hodně uteklo. Velmi jsem ocenila doslov překladatele, který přibližuje nám ne zcela známé turecké a blízkovýchodní reálie. Osobně mě asi nejvíc okouzlil popis dna Bosporu s veškerou tíhou historie i současnosti.
Nebudu hodnotit, jelikoz jsem knihu zacal cist abych jenom zjistil, ze to docist nedokazu. Zmet postav a splet pribehu vychrlenych na prvnich strankach knihy me uplne zmatla a naprosto nezaujala. Cekal jsem totiz opravdu neco uplne jineho nez zrovna tohle, jak naznacoval text na prebalu knihy. Obdivuji vsechny ctenare, kteri se timto textem dokazali prolouskat az do konce.
Ťažká a zároveň veľmi zaujímavá a zvláštna kniha. Boli v nej určité pasáže (a že ich bolo pomerne dosť..), pri ktorých som skutočne musel niekedy upadnúť do absolútneho sústredenia, a zo pár krát sa stalo, že som tu a tam niektorý odsek čítal aj viac krát..aby som pochopil. Samotný dej a príbeh ma zaujal a udržiaval ma v pozore až do poslednej strany. Opisy či už z histórie alebo rôzne iné - pre mňa ako nie dokonale znalého človeka Tureckých reálií - boli niekedy ťažko zrozumiteľné. Dostal som sa akoby do stretu odlišných spôsobov nahliadania na život.
Ale o to lepšie, pretože aspoň som sa niečomu priučil, nadobudol som nový ´rozmer´ a rozhľad.
Pre mňa napriek všetkému skvelá kniha, a kto má rád náročnejšiu literatúru - odporúčam ;)
Pro intelektuálně nadanější jedince (nebo pro ty co si na ně alespoň hrají) je Černá kniha skvostným dílem. Pro mě byla Černá kniha hlavně velkým utrpením. Pamukova kniha nemá prakticky žádný příběh, není napínavá a ani čtenáře nenutí číst další stránky textu. Věty jsou příliš dlouhé, moc popisné, a když Pamuk už po sté vyjmenovával různé věci v sáhodlouhých větách, měl jsem chuť ho uškrtit. Motivy knihy se natolik opakují, že jsem z toho šílel. Proč mi autor musel stokrát dokola omílat, že nikdo nemůže být sám sebou, jsem nepochopil. Jenom moje masochistická povaha mě donutila to celé přečíst, kdybych měl dost rozumu, knihu bych už dávno odložil a šel číst něco s dějem. To je samozřejmě pouze můj subjektivní názor. Názor obyčejného čtenáře. Ne zasvěceného kritika či intelektuála, proto si utvořte na Černou knihu svůj vlastní názor. Ale pak neříkejte, že jsem vás nevaroval...
"Černá kniha, kterou malíř v rozverném žertu vtiskl do ruky slepému žebrákovi, se v zdrcadle rozdělovala vedví a měnila se v knihu se dvěma významy, dvěma příběhy, a když se člověk zase obrátil k první stěně, bylo zřejmé, že kniha je od začátku až do konce jediným celkem a její mysterium se ztrácí uvnitř ní." Černá kniha je velmi složitý a náročný román, který se nečte jednoduše. Přesto jsou v ní tak zajímavé myšlenky a jsou podány tak zajímavým způsobem, že jsem z knihy nadšen. Základním smyslem knihy je otázka, zda dokáže člověk (a přeneseně i moderní Turecko ve svém rozkročení mezi Východem (Orientem) a Západem) být sám sebou a za jakých podmínek toho lze dosáhnout. Dokážeme být sami sebou, když se izolujeme od jiných lidí a myšlenek jiných lidí nebo ve chvíli kdy tento vliv přijmeme a dále rozvineme vlastní tvorbou? A jaký smysl hrají knihy, literatura či texty obecně? Čtenář přijímá vliv autora (tedy opouští sebe sama a přijímá vliv někoho, kdo také není sám sebou), sám si ale hledá v textu svůj smysl, svá znamení, svá mysteria. My sami jsme zrcadlem knihy a kniha je zrcadlem nás samých... existuje příběh zaznamenaný v knize a příběh nás samých, který prožíváme v hlavě při čtení knihy... bez tohoto zrcadla by kniha měla jen jeden příběh a její mysterium by se ztrácelo uvnitř ní.
Autorovy další knížky
| 2007 |  Jmenuji se Červená |
| 2009 | Sníh |
| 2011 | Černá kniha |
| 2020 | Cosi divného v mé hlavě |
| 2012 |  Muzeum nevinnosti |
Nejspíš se jedná skutečně o mistrovský román, jak slibuje anotace, bohužel můj intelekt zde selhal, neboť nebyl schopen toto mistrovské dílo pojmout.
Manžela nečekaně opustí žena a on se vydává po ní pátrat, což samo o sobě poskytuje mnoho možností pro napínavý děj, sondu do mezilidských vztahů nebo trochu té životní filozofie. Tady se ale následující stránky překlopily do změti zdánlivě nesouvisejících příběhů a napůl skutečného a napůl snového hledání. Příběhy vycházející z osmanské mytologie jsem často vůbec nepochopila, nepochopila jsem ani souvislost s osudem hlavního hrdiny a pak už jsem je přeskakovala.
Když to shrnu, dílo na mě dělalo dojem, že psaní je pro Pamuka obsesí, touží nás seznámit s Tureckem, Istanbulem, tureckou mentalitou, historií, národní povahou a vztahem k západu bez ohledu na čtenáře. Což je sice sympatické, ale nezaškodilo by dávkovat své myšlenky trochu šetrněji a konsolidovaněji. Tohle byl chaos.