Čím jdu rychleji, tím jsem menší
Kjersti Annesdatter Skomsvold
https://www.databazeknih.cz/img/books/20_/202190/bmid_cim-jdu-rychleji-tim-jsem-mensi-SDr-202190.png
4
106
106
Každé ráno si Mathea Martinsenová v novinách pročítá úmrtní oznámení. Už jen ze zvyku. A představuje si, že mezi nimi brzy najde to svoje. Jaký verš by si vybrala? Žila pro svého manžela a teď zůstala sama. S ostatními lidmi neměla nikdy moc co do činění, nebyla mezi nimi totiž vidět. A teď nechce zemřít, dokud se někdo nedozví, že žila. Jenže co by o sobě světu vlastně měla říct? Čím jdu rychleji, tím jsem menší je tragikomický příběh o tom, jak se také žije naplno, o strachu ze smrti a strachu ze života, o samotě ve dvou a samotě mezi lidmi, o statistické pravděpodobnosti, o čase a o tom, co člověk může dělat, když umí plést čelenky a vymýšlet skvělé rýmy, ale neví, jak otevírat sklenice s marmeládou, natož jak po sobě zanechat stopu.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2014 , ArgoOriginální název:
Jo fortere jeg går, jo mindre er jeg, 2009
více info...
Přidat komentář
Boľavé čítanie. Kniha tak jednoduchá až je komplikovaná. Zdanlivo nudné riadky sú vlastne len tréningom našej empatie a citlivosti.
"Niekedy však človek musí dať zmysel aj samej nezmyselnosti."
P.S. Knižku som si dala ako opakovanie po desiatich rokoch (môj komentár z roku 2016 vložený na tejto stránke je v skutočnosti skopírovaný z inej stránky z roku 2013).
...dovidenia o ďalších desať rokov, Mathea..
Norský tragikomický román , který dostal i cenu za prvotinu roku… No já to nepovažuju ani za komické, ani za román. Po první třetině mi asociačně vytanul v mysli Krajčo jakožto generátor náhodných slov, myšlenkové pochody introvertní úzkostlivé seniorky někdy prostě neměly ani hlavu ani patu. Nakonec jsem se ale začetla a četla a četla.
"Kradla jsem v obchodě, řekla jsem Agemu přesný čas, zakopala jsem schránku se vzkazem do budoucnosti, upekla jsem žemle, zapnula sporák, zkusila si naplánovat vlastní pohřeb, dělala jsem strom a pak to nejtěžší ze všeho - telefonovala jsem, to je víc, než jsem čekala, že zvládnu, a přesto sedím tady v bytě a pořád se úplně stejně bojím života a smrti."
Většinou mám bezdějové knihy ráda, popisy všedních dnů, myšlenek - obzvlášť když se odehrávají v Norsku a jsou o samotě/osamělosti. Bohužel v příběhu této staré ženy jsem kouzlo nenašla, tak nějak její vyprávění proplulo kolem mě bez hlubšího zásahu. Když se dívám na recenze oblíbených uživatelů, se kterými jsme na blízké vlně, tak si říkám, proč jsem v knížce nenašla stejné zalíbení. Možná ji odložím na zapadlou poličku knihovny a po čase ji objevím a zkusím to znovu.
Taková bolavá jednohubka. Na každé druhé stránce jsem se poznávala. Takže pro mne super napsané, nevím, zda mladí pochopí. Ale oni se také stejných pocitů dočkají.
Moc pěkná knížka.
Citát:
"Kdo si nalhává, že stačí mít spoustu práce, aby člověk nebyl osamělý, ten klame sám sebe, podstatné je to, že o jeho samotě pak nevědí ostatní."
"Přála bych si, aby to málo, co mi ze života zbývá, mohla schovat na dobu, až budu vědět, jak s tím naložit."
Hlavná postava Mathea je z tej kategórie sympaticko-nesympatických hrdinov (resp. antihrdinov), akými sú Olive Kitterige, Ove alebo Marie Britt. No ak máte radi svojských čudákov a radi sa priezorom na dverách pozriete bližšie na ich život, smelo po knihe siahnite. V recenziách som zaregistrovala, že knihe sa vyčíta akási obsahová zbytočnosť, ale koho život si dovolíte označiť za zbytočný? Svoj vlastný? Lebo práve tie obyčajné detaily každodenného života, jeho neoddeliteľná rutina a naše zvyky (čudné i bežné) sú alfou a omegou každého z nás. Nechýba jemný humor s tragikomickým nádychom, ktorý vám môže, no nemusí ulahodiť.
Ano, je to smutná kniha, ale má zajímavé kouzlo. Někteří lidé ho neocení. Některé pasáže jsou neuchopitelné, některé se opakují jako myšlenky, co vám stále rezonují v hlavě. Pohled na svět kolem sebe očima staré ženy. Jak dát o svém životě vědět, že tu vůbec byl? Co ještě vykonat a udělat... A ten konec... Na to se nedá říct nic jiného než smutné "ach jo!"
Knížka se mi velice líbila, našla jsem v ní ukazatel toho, že život je nejlepší žít a ne ho jen prožívat a čekat na smrt jako Mathea.
Pre niekoho táto knižka nepriniesla žiadne posolstvo, žiadny dej ani hlboké myšlienky, ale to knihy niekedy ani nemusia. Stačí, ak obsahujú aspoň štipku ľudskosti, pravý a nefalšovaný pocit života, nejakú tú hodnovernú a surovú človečinu.
Príbeh starej ženy, čudáčky, samotárky a najmä naj-zábavnejšieho človeka na svete, akého kedy ona sama poznala.
..."Do tanečnej školy som chvíľu chodila ako dvanásťročná...Ja som vždy tancovala sama, polhodinu som bola dievča, polhodinu chlapec."
.."Prepáčte," ozve sa muž, "neviete koľko je hodín?" ...Moje hodinky ležia na povale hneď vedľa školského časopisu z posledného ročníka. "Pol desiatej," prehodím, keď ho míňam. "Dakujem," odvetí. "Ja ďakujem," uzavriem niekoľkosekundovú epizódu. Srdce mi bije ako opreteky,...konverzovala som a informovala verejnosť, cudzí ľudia mi dôverujú, že im poskytnem presný údaj o čase, a s časom sa nežartuje.
...Epsilon ma chytil za ruky a pomohol mi vstať. A tak sme tam stáli a držali sa mokrými palčiakmi. Chcela som mu povedať, ako ho mám rada, no namiesto toho sa dozvedel, že vlani zabili žraloky sedem a hriankovače štrnásť ľudí.
Autorkin počin mi pripomínal knihu od Helle Helle (Mala som to písať v prítomnom čase)- tažké témy zdanlivo opisuje strohým, bezcitným spôsobom. Celý čas premýšľate, či bola postava psychicky narušenou osobou. Ale kniha sa do mňa hlbšie nezaryla....
Tentokrát hodnotím velmi slabě - kvality této knížky pro mě nějak zůstaly neobjevené... Knížku jsem dočetla do konce jen proto, že jsem pořád doufala, že se snad
objeví nějaký děj, pointa, zajímavá myšlenka - bohužel nic takového nepřišlo. Nevím, proč byla knížka napsaná, snad se třicetiletá autorka pokoušela sdělit, že život důchodců nemusí být vždy veselý? Knížka je nahlédnutím do každodenního života Mathey Martinsenové, které "táhne na sto let a je pořád batole". Mathea bydlí se svým manželem Epsilonem ve třetím patře možná obyčejného domu v norském Groruddalenu, ale rozhodně není "typická" důchodkyně: posuďte sami:, Mathea bere úsloví "memento mori" až příliš vážně a pro jistotu myslí na smrt téměř nepřetržitě - rozhodne se zakopat "schránku se vzkazem do budoucnosti" (pak má obavu, aby schránku nevykopali sousedé při domovní brigádě), doufá, že"jako členka bytového družstva třeba dostane desetiprocentní slevu na rakev" a "přitom si nedokáže ani představit, že její jméno bude vyryté na náhrobním kameni", občas telefonuje sama sobě a diví se, že to nikdo nebere, ráda se vyjadřuje v rýmech, také si "drmolí německé básně a přemýšlí, proč je tak traurig", ráda plete čelenky (nejmíň sedmdesát jich ukryje do truhličky a zakope) a z čelenek jednou dokonce uplete kabátek ( o který potom přijde, když si jej na setkání důchodců odloží na židli a pořadatelé omylem dají kabátek jako cenu do tomboly) a největší problém pro ní představuje otevření sklenice s marmeládou (naštěstí "viděla v televizi reklamu na marmeládu v tubě"). Ani její dosavadní život nebyl až tak běžný - např. v dětství ji dvakrát za sebou uhodil blesk přímo do čela - díky tomu se sblížila se svým budoucím manželem.... Snad ani nemusím pokračovat - myslím, že už jste jistě poznali, že je to neobyčejná knížka o neobyčejné ženě:-)
Útla navonok, no obsahom plná a krehká zároveň. Taká je knižka od mladej nórskej autorky.
Napriek tomu, že je to v podstate jeden veľký monológ hlavnej postavy, nečakajte ani náhodou nudné čítanie.
Vtiahne Vás do seba, myšlienky hlavnej hrdinky sa stanú aj Vašimi myšlienkami, jej pocity a nálady budú aj Vašimi pocitmi a náladami.
Knižka, ktorá sa číta sama a zvládnete ju za pár hodín, no svojou silou sa dotkne Vášho srdca a na Matheu Martinsenovú už nikdy nezabudnete.
mám ráda severský humor, když jsem knížku začala číst, tak jsem si po pár stránkách říkala - buď bude knížka úžasná nebo absolutně o ničem. Bohužel pro mne druhá alternativa, knížka je pro mě divná. Jak tady někdo psal, je třeba k příběhu dozrát, já jsem už asi spíš přezrálá, že mne tento příběh nedojal a humor jsem v něm nenašla vůbec.
Úžasná kniha o člověku, který se neobjevuje mezi lidmi, o strachu ze života a vyhýbání se mu. Útlé dílo, které má větší hloubku, než kde který mohutný a mnohovrstevný román. Krásné. Moc doporučuji.
Taká malá skladačka, z ktorej možno v priebehu pár hodín vyskladať mozaiku Matheinho života. Na to, koľko málo o sebe prezrádza, ako málo k sebe čitateľa pripustí, vzniká prekvapivo celistvý obrázok. Na to, ako chladno to pôsobí na prvý pohľad, je to zasa prekvapivo emotívne. Tam, medzi riadkami, sa toho dá vyčítať mnoho. Som prekvapená koľko negatívnych reakcií vyvoláva kniha (postava Mathei), lebo aj keď téma je ťaživá, určite nemá vo výsledku vyznievať negatívne. Áno, osamelosť a strach čo bude, až nás tu raz nebude, ale ja som tiež, okrem iného, čítala aj o tom, že svet má mnoho odtieňov a čo je iné, nie je automaticky zlé, že netreba vždy všetko chápať, postačí tolerovať, že nikto z nás nie je dokonalý, ale trpí dávkou toho svojho čudáctva. A možno svoje čudáctvo ako čudáctvo ani nevníma, ostatní však áno a buďte si istí, nájdu spôsob ako mu to dať pocítiť. Holt, inakosť sa neodpúšťa. Asi potrvá veľmi dlho, kým mi z hlavy vyšumia niektoré geniálne pasáže, napríklad tá o kružniciach a priesečníkoch. Neuveriteľné, akými všemožnými spôsobmi sa dajú povedať isté veci, vyjadriť isté pocity.
Prosím, pomoc, opravdu nechápu, CO je na této knize humorného. I když odhlédnu od dle mě špatného zařazení mezi humoristiku, tak nemám proč tu knihu doporučit. Dočetla jsem jen proto, že jsem doufala, že se konečně NĚCO stane, co věci osvětlí, změní, nebo že se autorka zblázní už docela. Nic. Po přečtení zůstala jen deprese.
Mathea zde ztělesňuje přesně ten typ lidí, které nechápu a nejsem schopna ani litovat. Ač vybavena určitou inteligencí a schopnostmi, celý život usiluje o neviditelnost a osamělost, její logika je až zvrácená a mnohdy i krutá. Na konci života chce ponechat o sobě nějaké svědectví, ale ani s tím si neumí poradit. Smutný životní příběh, ale velmi dobře napsaný.
Štítky knihy
norská literaturaAutorovy další knížky
| 2014 |  Čím jdu rychleji, tím jsem menší |
| 2020 |  Tridsaťtri |
| 2022 | Dieťa |
Krásná "divnoknížka", která se mě dotkla. U čtení jsem si vzpomněla na Eleanor se má vážně skvěle a taky na Listopadové motýly. Konec - mazec.
I když se rozsahem jedná spíše o novelu a ze začátku jsem přemítala, co to vlastně čtu, tak postupem času mi hlavní hrdinka Mathea (které táhlo na sto let) čím dál více přirůstala k srdci, stejně jako její manžel Epsilon, jenž všechno vyjadřoval pouze matematicky a statisticky.
Příběh spíše pocitový a vzpomínkový než dějový, o stáří, samotě, skrývání se před světem, strachu, smrti i odhodlání.
Jemně okořeněno humorem, ale taky smutkem, zajímavými myšlenkami, originálně zpracované.
Viděla jsem u @knizku.kafe.a.klid a @kreat.lucka - díky za doporučení.
Jen malé upozornění - spoustě lidem nemusí sednout (je to opravdu zvláštní text), mě se ale líbilo moc a věřím, že se mi Mathea jen tak z hlavy nevypaří.
"Jak tu tak ležím v posteli, nejsem vůbec netrpělivá, naopak, a přála bych si, abych si to málo, co mi ze života zbývá, mohla schovat na dobu, až budu vědět, jak s tím naložit."
"Kdo si nalhává, že stačí mít spoustu práce, aby člověk nebyl osamělý, ten klame sám sebe, podstatné je ale to, že o jeho samotě pak nevědí ostatní."
"Čas je relativní. Den s Epsilonem například není stejný jako den bez něj."
"Uvědomím si, že žádnou plavbu kolem světa ani závratnou kariéru jsem nepotřebovala, a v tu ránu už nejsem těžká jako olovo. Už jen asi tak jako stříbro. A stříbro není žádná překážka."