Čím se liší tato noc
Irena Dousková
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/443868/mid_cim-se-lisi-tato-noc-RH7-443868.jpg
4
86
86
Krátké povídky napsané tak, že se čtenáři svírá srdce soucitem s údělem, nebo odporem k činům jednajících postav. Vždycky je jejich vyústění temné a s výjimkou první a poslední povídky také tragické. Ačkoliv jednotlivé příběhy zdánlivě nesouvisejí, mají společnou trpkou notu lidské zbabělosti, necitlivosti až krutosti, vychytralého lpění především na vlastním prospěchu, nebo nenávisti ke všemu odlišnému. V jednom z příběhů z josefinských Čech křesťané okamžitě zabijí Žida, protože ho dívka, kterou odmítl, v hněvu nařkla, že ji znásilnil. A v dalším zase prostí vesničané neposkytnou pomoc zraněnému Francouzovi jen proto, že to může být buřič a oni by se mohli šeredně zaplést. Ještě mu shánčlivá hospodyně sebere kus chleba, který mu tam její syn nechal. Podobně tvrdé, ale velice působivé jsou i další povídky.... celý text
Přidat komentář
Soubor 9 povídek z různých období a míst. Laděné spíše vážněji a melancholicky.
Krásná povídka Chuligán o staré Židovce a mladém chlapci.
(2008)
V téhle sbírce není žádný rozpustilý humor jako v Budžesovi. Žádná osvěžující dětská nevinnost. Není v ní ani poklidná ospalost letních prázdnin, která může pomoct zjemnit ostny lecjaké svízelné životní situace. V téhle sbírce si nejsou lidé požehnáním ani vzájemnou oporou. Umírá se tady často a velmi snadno, jaksi mimochodem. Tím, že ty nejfatálnější situace jsou opakovaně umísťovány mimo děj, je vyvoláván dojen, že násilná smrt je něco, co prostě běžné přichází a čemu se nejde bránit a ani se tomu příliš divit. Jako by příčinou tragických situací nebyla aktivní lidská krutost ve smyslu chtěného zla, spíš lhostejnost a nedostatek soucitu. Bezohlednost k odlišnému člověku jako kombinace společenské normy a absence empatie.
Krátké povídky se sice na první pohled nepokouší dát odpověď na otázku, proč dobří lidé tak často trpí setkáváním s těmi zlými (což bylo zrovna téma, se kterým jsem se v průběhu čtení trochu trápil, a tahle souhra literárního a žitého byla jistě i jedním z důvodů, proč jsem příběhy z knihy prožíval ještě o trochu víc než obvykle), zdánlivě události pouze popisuje. Ale jen zdánlivě. Povídky oslovují víc emoce než racionalitu, to určitě, ale při pozornějším čtení je možné si i odnést něco k přemýšlení – svojí moudrost a znalost lidských povah Irena Dousková prostě nezapře.
Pochmurnou atmosféru beznaděje podporuje i fakt, že děj povídek je dějinně rozprostřen – v čase i prostoru (trochu to připomíná Radůzin projekt Marathón). Naznačuje se tím, že se nic nemění, že člověk je člověku vlkem jaksi ze své podstaty. No, nic veselého.
Snad jen úvodní povídka, Evangelista, se svým vyzněním trochu vymyká. Zdála se mi mnohem optimističtější než zbytek, svoji vyřčenou touhou po dobrých příbězích. Touhou po tom, aby spravedlnost byla v našich životech přítomná, byť třeba jen ve smýšleném příběhu. „Všechno může dopadnout úplně jinak,“ říká mladý Ezechiel a vlastně nás tím povzbuzuje k tomu, abychom zlu nenechali poslední slovo.
„‚Ty se modlíš? Tvoje děti jsou mrtvé a ty se ještě modlíš?‘ A nezněla v tom žádná zloba, jenom nesmírný údiv. Abram však neodpověděl. Bezmocně rozpřáhl ruce. A co mám dělat – ptaly se ty ruce – tak mi řekni, co mám dělat...“
První povídka - biblický apokryf. A zdařilý. Druhá povídka úplně odjinud. Až jsem uprostřed knihy váhal, zda a jak knihu povídek vnímat. A na konci Štěstí a Chuligán - židovské povídky nutící čtenáře přemýšlet. Celkově to není nic světoborného, ale ty dvě povídky, ty se hodně povedly.
Z vážnější autorčiny tvorby - soubor několika povídek, z nichž nejvíc jsem ocenila ty s židovskými motivy a z nich nejvíc ty, ve kterých vystupovaly děti (Evangelista, Kapustňák a Chuligán). Zvlášť první z nich, jejíž závěr dal název celé sbírce, mi přišla zajímavá několikerým způsobem – pohráváním si s definicí umění (tedy jeho vztahu ke skutečnosti) a s vlastním životem každého příběhu, který se ocitne už mimo autorovu moc. V některých povídkách mě příliš zasáhla ubitá lidskost a přízemní malost způsobená strachem a bezmocí kvůli "velkým dějinám". Mám raději díla humorněji laděná, ale působivé to bylo, to nemohu popřít.
Ale! Už zase musím zmínit odbytou práci na e-knize (opět poctivě koupené): chybějící interpunkce je rušivá, zvlášť v takovém počtu jako tady. Ještě jsem se ale nesetkala s tím, že – zřejmě při použití automatické opravy, jinak si to nedovedu vysvětlit – by byla na několika místech chyba ve jménu autorky(!): Irena Dousková je přejmenována na Irenu Douškovou. Možná se nad tím ona šama s nadhledem šobě vlaštním ušmívá, ale já moč ne.
Jako první knihu od paní Douskové jsem četla Hrdý Budžes, očekávala jsem tedy veselé příběhy... Knížku jsem musela číst s odstupem, hodně mne zasáhla témata jednotlivých povídek. Po přečtení poslední cítím jemný tlak na hrudi. Čtení smutné, nutí k zamyšlení a nedovolí odložit...
Knihu jsem obdržel jako dárek od Dany Goliášové. Kniha mi udělala radost a Dana se trefila do mého čtenářského vkusu. Kniha se mi líbila a svým obsahem byla ideální na čtení v tomto ročním období.
Od autorky jsem prozatím nečetl žádné knihy. V knize se nachází 9 povídek. Povídky jsou krátké, ale přesto mne oslovily. Jak je v anotaci uvedeno, jedná se o povídky baladicky laděné, vyskytuje se v nich smutek. Odehrávají se v různých časových dobách. Tyto povídky mne nutily k zamyšlení. Líbily se mi např. povídky Kapustňák, Hauzírník, Paní řídicí, Štěstí aj.
Líbí se mi přebal knihy, který je nádherný. :)
Kupodivu jsem se rozbrečela až po poslední povídce. Už dlouho jsem nic podobného nečetla a tohle mě vzalo za srdce.
Irenu Douskovou jsem předtím také znala pouze jako autorku Hrdého Budžese, proto mě tyhle povídky dost překvapily, a sice v pozitivním smyslu. V každé z nich jsem našla specifickou moudrost, věci k zamyšlení, a ač jsou témata povídek často hodně smutná a obtížná, knížka se mi velmi, velmi líbila.
Jsem moc ráda, že jsem objevila tuto autorku i z jiné stránky než je jen humoristické dílo.
Tak strašně odlišné příběhy, tak neskutečně časově navzájem vzdálené... a přitom tak podobné. Krásná, pro mě hodně specifická kniha.
Tuto knížku jsem musel číst ve specifickém tempu. Pokaždé, když jsem přečetl jeden příběh, připadal jsem si jako kdybych vylezl na jednu osmitisícovku. Musel jsem se soustředit konkrétně na každý text zvlášť a to, že tato skutečnost nijak nenarušovala kontinuitu a jakousi náladu knížky, bylo jen příjemné zjištění. Textově vyspělé, citlivé a k zamyšlení...
Irena Dousková zde vykreslila několik příběhů a často se inspirovala židovskou tematikou. I přes své smutné vyznění mě kniha zaujala svým stylem psaní.
Konfrontace života a smrti.... Moudrost.... Některé povídky vynikající, zbytek velmi dobrý
Témata povídek nutí k zamyšlení (či k sebereflexi, jak byste se zachovali ve stejné situaci vy, např. Francouz), ale nejsem zrovna v životním stádiu, kdy bych chtěla dobrovolně smutnit nad knižními tragickými osudy postav z této knihy.
Čekala jsem podobný příběh jako byl Hrdý Budžes... Ale povídky mě bavily, je to čtivé, smutné i humorné zároveň...
Autorovy další knížky
| 1998 |  Hrdý Budžes |
| 2006 | Oněgin byl Rusák |
| 2011 |  Darda |
| 2014 | Medvědí tanec |
| 2008 | O bílých slonech |
Krátké povídky, nebo spíš jakési etudy s překvapivou pointou. Výstižné, omračující, osekané až na dřeň. Tu z dob biblických, tu z dob napoleonských válek, tu z dob socialismu… Každá povídka trochu překvapení. A židovská témata neotřelým způsobem…
Kdybych si měla vybrat ze současných českých spisovatelek jednu favoritku, byla by to Irena Dousková.
Čtyři plus.