Cirkus Humberto

07.07.2011

Co vše dokázal Eduard Bass do svého poměrně rozsáhlého románu vložit! To, čeho si všimneme na první pohled a co se snažil do svých knih vždy vpravit, je obdiv k Čechům. K jejich pracovitosti, poctivosti a schopnosti přizpůsobit se různým životním podmínkám. Vyvolává to u vás úsměv? Možná i úsměšek. Dobrá, já vím, že pokud se rozhlédneme a vidíme tu lidskou bídu, kterou jsme obklopeni, musíme se divit, z čeho Bass svůj obdiv čerpal. Ale on tak Čechy viděl anebo je tak vidět chtěl.
Román dal Bassovi prostor pro vyjádření svých názorů na povahu českých lidí, na měšťáckou společnost, na profesionalitu umělců i na smysl a směr životní dráhy umělce. Zdůrazňuje smysl pro povinnost, který by měla řídit naše kroky. Jsou to názory zajímavé, názory, které minimálně stojí za zamyšlení.
V knize se velmi málo dovíme o době, ve které protagonisté příběhu žijí. Dramatické události, které v té době hýbou světem i naší vlastí, jakoby zůstávaly na okraji zájmu. Hospodářská krize se projeví na cirkuse menší měrou něž Petrův nezájem o manéž, první světová válka se odbude jednou větou, vznik České republiky se ani nekomentuje. To je velmi zarážející vzhledem k popisnému Bassově stylu, který víceméně připomíná spíše rozsáhlý, přebujelý novinový článek. Ale je to zřejmě záměr, soustředit se na hlavního hrdinu a nerozptylovat čtenáře podružnými ději.
Kniha kolísá mezi idealizovaným pohledem na dokonalého Vaška Karase a velmi reálným pocitem marnosti, který v určitých okamžicích cítí při pohledu zpět, a který nám ho přibližuje zpět z nadoblačných výšin, kam jsme k němu museli vzhlížet.
Kombinace průzračného Bassova vypravěčského stylu, exotického prostředí cirkusů a varieté, hluboká znalost prostředí, příběh bezvýznamného chlapce, který se profesně vypracoval (což nebezpečně balancuje na hraně kýče), dělá z Cirkusu Humberto čtivou a poutavou knihu, která v české literatuře určitě vystupuje z šedi průměrnosti.