Cit slečny Smilly pro sníh
Peter Høeg
https://www.databazeknih.cz/img/books/10_/104641/bmid_cit-slecny-smilly-pro-snih-rbK-104641.jpg
4
834
834
Román dánského autora, jehož základní osnovou jsou tajemné okolnosti smrti malého kamaráda hlavní hrdinky, grónského chlapce Izaiáše. Odhalování záhady vede přes tajné archivy pochybných společností a patologických ústavů, přes kodaňské podsvětí na loď, která odplouvá s tajemným posláním k ostrůvku u západního pobřeží Grónska.... celý text
Literatura světová Romány Thrillery
Vydáno: 1997 , ArgoOriginální název:
Frøken Smillas fornemmelse for sne, 1992
více info...
Přidat komentář
Zvláštní kniha ... nejsem příznivce severských detektivek, vlastně nejsem příznivce detektivek vůbec (čestnou výjimku pro mě představuje snad jen Agáta Christie) ... přesto jsem této knize "dala šanci" a zjistila (jak se objevuje také v komentářích pode mnou), že to tak úplně není "jen" detektivka, ale že je tato kniha spíš nezařaditelná do nějakého jednoho konkrétního žánru ... vlastně jde o pátrání "po pravdě", plné různorodých pocitů, popisů střetů severských kultur (pro mně do této chvíle naprosto neznámých), s hlavní hrdinkou, která si od vás jakoby stále drží odstup, skoro neprojevuje emoce, je chladná (jako sever, kde žije) a odtažitá (na můj vkus až příliš ... až je mi tím nesympatická) a ... prostě neuchopitelná. Stejné jsou i mé pocity z této knihy... obtížná na čtení ... s místy až příliš chladnými a nudnými popisy ... s vlekoucím se dějem ... a někdy i Smillinými myšlenkami, ale takový asi ten sever je, je tam pořád zima, sníh a tma ... a tak vše plyne pomalu, stejně tak i tento příběh (přitom nabitý ohromným množstvím informací, o dánské a grónské kultuře o její historii, o matematice, o sněhu a ledu ...).
Mé hodnocení je z velké části ovlivněno mými "sympatiemi" k slečně Smilly ... prostě jsme si nesedly ... opravdu svérázná postava - svobodomyslná slečna, která se "vyzná v lidech" a přitom je naprosto "asociální".
*** jsou tedy čistě jako "pocta" autorovi, v knize jsem našla mnoho pasáží, které mně oslovily, jeho jazyk a komplikované vyprávění, mně často nutily k přestávkám a zamyšlení, byly pro mě výzvou, i když celek (z velké části právě díky hlavní hrdince a rozvleklosti příběhu) mě zas tak úplně neuchvátil.
Zde několik drobných úryvků, které mě naopak oslovily:
"Dívám se na západ slunce, který v téhle roční době trvá tři hodiny. Jako kdyby Slunce přece jen v poslední chvíli ve světě našlo kvality, kvůli kterým se teď loučí jen proti své vůli."
"Nikdy jsem neříkala, že jsem dokonalá. Před lidmi, kteří mají moc a jimž moc dělá dobře a používají ji, se ze mě stává někdo jiný, menší a zlejší. Ale nedávám to najevo."
"Jen velice málo lidí umí naslouchat. Pospíchají a jsou nepozorní, nebo si v duchu situaci vylepšují, či přemýšlejí, jak vstoupí na scénu, až člověk sklapne a na řadě budou oni."
"Číst sníh je jako poslouchat hudbu. Popisovat, co z něj člověk vyčetl, je jako vysvětlovat hudbu písmem."
"Mám moc ráda jednu větu, Dedekindův postulát o lineární komprimaci. Ten říká, asi tak přibližně, že kdekoliv v číselné řadě, v jakémkoliv mizivě malém intervalu lze nalézt nekonečno."
"Bertrand Russell napsal, že čistá matematika je obor, ve kterém nevíme, o čem mluvíme, nebo do jaké míry to, co říkáme, je pravda nebo ne."
Na tuto knihu jsem byla zvědavá a dost dlouho jsem se na ní chystala. Musí se dočíst, to je pravda, i když jednoduché čtení to nebylo. Naopak, spíše komplikované vyprávění s různými odbočkami (vědeckými), které byly někdy pro mne objevné a nové (etnická problematika). Hodně témat (žánrů) v jednom románu. Neobvyklé prostředí i postavy. Přestože byla hlavní hrdinka dost zvláštní, fandila jsem jí. Bohužel, vždycky mě v knize rozladí, když spíš subtilní ženy vydrží celkem v pohodě tolik fyzických útrap, jako i tato hrdinka (vzpomněla jsem si při čtení na Lisbeth od Larssona). Začátek a pátrání "na suchu" mě bavily více než zdlouhavá polární plavba. Často jsem nechápala chování hrdinky i některé dialogy a hodně věcí a dějů se mi nedařilo představit si vizuálně (uspořádání na lodi a akční scény), to je taky asi můj problém. Ale jsem ráda, že vím, o čem kniha je.
Bylo to napsané čtivě, popis tradičního života Gróňanů byl zajímavý, ale že bych se toužila k tomu někdy vrátit, to zas ne.
Nikdo to tu zatím nezmínil - na několika místech mě zarazil (doslova) překlad, nepřirozený slovosled. A jednu větu jsem nerozluštila ani po opakované námaze - pochopila jsem, co chtěl autor říct, ale česky to teda nebylo.
nevím, zda to je jen momentálním rozpoložením, ale do knihy se prostě nemohu začíst, zatím odkládám a snad se k ní někdy vrátím...
Těžko jsem se prokousávala, ale jsem ráda, že jsem vydržela. Nakonec to vše dávalo smysl a bylo to napínavé.
Mě to přijde jako slátanina všech směrů, ztrácela jsem se. Brala bych víc, kdyby to bylo bez akčních scén, pěkně v poklidu, líbíl se mi "cit slečny Smilly pro sníh" a poetičnost ale ta detektivka - tak nějak uměle na sílu vytvořena.
Cit slečny Smilly pre sneh alebo Høegov cit pre prozaický kumšt. A nie len ten. Inteligentne zavedené úvahové infúzie, pridaná hodnota myšlienkovej kanonády, profily vykreslené bez nadbytku, ale s prepychom a zjavne kvalitne prevedený rešerš, pomohli Hoegovi vystavať knihu s obsahom. Príbeh a úvahy hrdinky Smilly nesú niekoľko rovín a rozporov, vzťahov: otec-dcéra, muž-žena, Grónsko-Dánsko, podivíni vs. ostatní. Význam Smilly ako literárnej postavy má výrazné emancipačné dopady, aj keď jej „inakosť“ môže rezať (vnútorný) zrak niektorým skupinám. Vidím to skôr tak, že Smilla (ako univerzálna osoba s vygumovaním jej rodového zaradenia) „otvorene priznáva, zatiaľ čo zvyšok vyplašene tají“. Jej vnútro, čaro indivídua s prenikavým intelektom (premisa zvláštneho charakteru génia a samotárskej ženy sú čitateľsky atraktívne, vid. Lisbeth Salander) je dominantou a asociálny aspekt v línii príbehu, prvky trilleru, sci-fi, „štipka“ ľudskosti a naturálnej brutality, pekne harmonizujú náročnejší recepčný zážitok. Høegove podávanie príbehu čitateľa občas zavádza, prekvapuje, naťahuje, poučuje, núti myslieť a udržiava v atmosfére chladu, šera a zvláštneho prázdna, ktoré kontrastuje s košatosťou informácií, faktov a pocitov. To prázdno je prítomné všade, Høeg ho len reflektuje z reálneho sveta. Citlivo upriamil na tie zvláštne dutiny vo vzťahoch, spomienkach, v ľuďoch; sociálne väzby sú narušené, láska prichádza ťažko. Aj keď je Smilla taký Santiago v ženskom (a mladšom) prevedení, snaží sa povedať, že niečo jednoducho treba nechať tak. Nemá zmysel tieto medzery vypĺňať, rovnako, ako nemá zmysel bojovať s ľadom.
Dlouho mi dalo,než jsem se knihou prokousal. Nebylo to ale primárně pro její náročnost. Ano,měla trochu složitější pasáže, člověk měl problém se v nich vyznat. Ale ty vědomosti a fakta,která nám autor předkládá, prostě krása...! Občas jsem se přistihl,že čtu s otevřenou pusou,jak to sakra ten Høeg může všechno vědět? Ale v životě se hodí mít všeobecný rozhled. Rozhodně tuto knihu zařadím na seznam knih,které bych chtěl minimálně ještě jednou přečíst,až budu mít více volného času :-)
Tentokrát jsem Smillu četla úplně novýma očima. Sice pro to mě byla pořád ta důvěrně známá, "citátotvorná" knížka, ale zároveň jsem nevěřila, kolik nového se mi otevírá jen tím, že mi je právě stejně let jako Smille (a prožívám docela náročné životní období, ale kdo zrovna ne). Smillu čtu čas od času od jejího prvního vydání u nás, a to je už sedmnáct(!) let. Žádná jiná knížka se mě tak nedrží, i když teď k tomu mají náběh Děti chovatelů slonů. Vždycky jsem říkala, že ve Smille se najde všechno: detektivka, milostný román, dobrodružný román, filozofická knížka, ženský časopis o módě a o vaření, vědecká publikace o ledu, matematické skripta a nově jsem objevila i poezii. Myslím, že Smillina moudrost i pošetilost a její ironie a sebeironie mě nikdy neomrzí.
Cit slečny Smilly pro sníh je má osobní Bibleee, tu kníhu miluji a Petera Hoega nekriticky zbožňuji, takže jestli na něj někdo máte telefonní číslo, tak sem s ním. Smilla je má nejbližší imaginární postava, nejde o její matematické schopnosti, ani o puntičkářství, v obém jsem spíše opak, ale o její křehkost a zároveň sílu. Otevřela se tomu špatnému člověku (as me) a má to své důsledky. I teď v srpnu, když tohle píšu, mám pocit, že za okny sněží. Tušíte vůbec kolik druhů sněhu existuje (a né, nemyslím jen prašan a břečku)? V oblacích krystalizuje voda a všesterečné krystalografické soustavě určuje podobu vloček (volná citace z wiki, abych nebyla nařknuta z plagiátu), jež dopadají na naše rozasmáté tváře. Kýč as bitch, že?! Takže si to raději přečtěte, jestli né, tak za trest nemáte právo si v zimě postavit sněhuláka.
Jo a existuje filmová verze, kde Smillu hraje Julia Ormond, to také stojí za zhlédnutí.
Ze začátku to vypadalo docela zajímavě, ale postupně se z toho stala nudná a nelogická slátanina.
Čítať Cit slečny Smilly je ako kráčať hlbokým snehom. Je to nevšedný zážitok, no nie je to jednoduché. Padajúce vločky zaujímavých autorových myšlienok sa krásne hodia do temného thrilleru zimnej noci. To je pekne hlúpa metafora... Nezaraditeľné dielo, plné podnetov na rozmýšľanie, plné napätia a akcie, kde z chutnej žánrovej zmesi nijak nevybočuje ani ten zvláštny koniec. Takéto pokusy často dopadajú, ako kaša od psíčka a mačičky, no Hoeg uvaril chutný grónsky guľáš. Mňam.
Cit slečny Smilly pro sníh je poutavě napsaný, vtáhne do děje, má mysteriózní atmosféru. Jenže pak se něco zvrtne, řekl bych, že na lodi, a je to pak takový neuvěřitelný akčňák. Alespoň mně přišlo.
Ať se snažím, jak se snažím, vychází mi to tak na 3 a půl hvězdičky. Očekávání bylo velké, kde kdo kolem mě knížku chválil a vyzdvihoval. Když konečně byla dostupná v knihovně, neváhala jsem. Na čtení ale bylo pořád nějak málo času, takže jsem ji četla hodně pomalu a rozvlekle. Všechny postavy a vůbec celý děj se mi motaly a nějak mě to nepohltilo. Věřím, že kdybych ji zhltla během pár dní, asi by mě zaujala mnohem více. Příběh je to určitě zajímavý, ale nevím nevím, jestli bych knížku doporučila dalším...
Tak jsem se na tu knížku těšila, až jsem ji horko těžko vůbec dočetla. Na začátku to vypadlo slibně, ale pak už se to jenom zhoršovalo. Pro mě osobně ztráta času.
Velice zajímavá kniha, kde, troufnu si říct, není příběh to hlavní. Děj knihy nás samozřejmě kamsi vede, ale v jeho stínu se táhne ještě jedna linie. Linie úvah, linie myšlenek, jež nejen dotvářejí hlavní postavu románu, ale jakoby navíc komunikovali i se čtenářem.
Geniální diferenciace severské a evropské mentality. Prolamování mnohých tabu s takovou přirozeností, že si až člověk uvědomuje, jak často se ocitá pouze v roli přidělené mu společností.
Zobrazení člověka s jeho pudy, potřebami, s jeho původní přirozeností.
Ač jsem se snažila jak jsem mohla! Jsem velice zklamaná! Čekala jsem mnohem víc :( . . . nemohla jsem se pořádně začíst, knížka se neskutečně táhla! Chtěla jsem ji odložit, ale pořád jsem si říkala, dám ji šanci, ale bohužel v polovině jsem knížku odložila a nedočetla. :( . . .
Hutné. Pro mě je v knize vše, a toho všeho akorát. Detektivní příběh dle mého úsudku příliš nevyčníval (což jsem ocenila, detektivní příběhy zrovna nevyhledávám), nevnímala jsem ho nijak stěžejně. Dýchla na mě atmosféra krutého a nespoutaného severu, chladu, Grónska, ledového moře. Líbily se mi lyrické pasáže o struktuře sněhu, anatomii vločky, ledu... To bych do sebe nikdy neřekla. Vše chladné vyvažuje jiskření mezi Smillou a mužským protějškem. Pochutnala jsem si, opravdu moc.
Štítky knihy
detektivní a krimi romány Grónsko zfilmováno dánská literatura Eskymáci, Inuité sníh, vločky glaciologie
Autorovy další knížky
| 2006 |  Cit slečny Smilly pro sníh |
| 2012 | Děti chovatelů slonů |
| 2009 | Tichá dívka |
| 1999 | Příběhy jedné noci |
| 2003 | Představy o dvacátém století |
Smilla je skutečně zvláštní... dlouho čekala na svůj čas... a nakonec jsem z toho taková rozpačitá... začátek vypadal tak slibně, krásné slovní obraty... čisté jako samotný sníh... ale pak se snad utrhla lavina a já zůstala pod ní...
Ztrácela jsem se v ději, dáno leckdy tedy mojí sníženou koncentrací, kdy v tomhle příběhu musíte jet doslova na plný pecky a neustále být ve střehu, jinak za pár opravdu nevíte kdo je kdo a proč tam vlastně je, na koho mluví či s kým se vůbec bije a proč ho bije... opravdu zdlouhavé neustálé popisování technického interiéru lodi... technického čehokoli... bylo to celé takové vachrlaté... nepřehledné... a ve finále mi taktéž naskočila nesmrtelná Lisbeth z Millenia... jak já nemám tyhle MacGyverovské hrdiny ráda... postřehy z Grónska byly milým osvěžením, ale nestačilo to... bohužel...