Citadela
Antoine de Saint-Exupéry
Citadela je kniha od Antoina de Saint Exupéryho, kterou nikdy nedokončil. Byla vydána až posmrtně (ve Francii 1948), proto se můžou myšlenky v ní zdát neucelené a opakující se. V Čechách byla poprvé vydána v krácené verzi, až později se čeští čtenáři dočkali plné verze.
Přidat komentář
Antoine de Saint-Exupéry, vystudovaný námořník a pilot. Sestřelený ve 44. roce jeho života. Skutečně, "pouze" námořník a pilot. Pozoruhodné, jaká myšlenková hloubka, jazyková bohatost a imaginace se odráží v jeho tvorbě. Kdo ví, čím by býval v dobách míru. Musím se přiznat, že Citadelu jsem poprvé nedočetla, což bylo někdy před více než 20 lety. Nechci příliš rozebírat, proč. Příliš mladá? Utěšuje mě, že Citadela vyšla až po Exupéryho smrti, předpokládám tedy, že ji napsal v "pozdějším" věku, s nímž moudrost zpravidla ruku v ruce kráčí. Navíc, v dobách válečných útrap tuším, že lidé stárli a "moudřeli" ještě mnohem rychleji. Možná bych tedy měla být vděčná za svou tehdejší nevinnost a neschopnost plně porozumět tomuto dílu.
Je to věru nesnadné čtení a člověk nesmí polevit v pozornosti. Při četbě, která neodhaluje příběh, ale koncentrovaný sled úvah a myšlenek, pozornost jednoho snadno poleví a nechá se odlákat jinou, aktuálnější, osobní myšlenkou. Vlastně jsem měla pocit, že čtu knihu o tisíci stranách, jak hutná byla každá jediná strana, odstavec, věta. Exupéry předkládá pojednání o vyšším smyslu života, nikoliv o pouhém žití pro žití. A osobuje si právo, pardon vypravěč si osobuje právo s tímto cílem řídit lid, ať již lid s touto myšlenkou souhlasí, či o ni vůbec ví, uvažuje nebo stojí. Znamená to, že smysl žití samotného stojí nad smyslem života jednotlivce, který se případně stará pouze své zájmy. Tohle zní bohulibě, ale...
Doba nazrála. Kde jsem se v knize dříve vracela a znovu četla, tam dnes s pochopením pokyvuji hlavou. Asi jsem "zmoudřela". Mohu proto ale i nesouhlasit a to ne z nepochopení. Citadela mj. dokládá, že mravnost není obecná, ale poplatná své době. Tak působí např. Exupéryho postoj k ženám a jejich úloze na tomto světě. Jako by k nám promlouval tu vládce harému, tu nejvyšší kněz, jemuž slouží otroci/lid, protože on sám slouží tomu nejvyššímu, Bohu, a ne moderní filozof či myslitel 20. století. Stejně tak diskutabilní musí být pro mnohé Exupéryho pojednání o štěstí. Jednoznačně vyjadřuje svůj postoj k problému, který hýbe dneškem, migraci. Tu a priori Exupéry odmítá. Nemůže přece - hlavní hrdina - dopustit, aby "pastýři z jiného světa" vnesli cizí zvyky do jeho království, kde se jeho "mláďata" musí učit vlastním modlitbám a ne modlitbám jiných, neboť by jinak nenabyla tvaru.
Některá vyjádření působí prvoplánově a mnohdy pro dnešního člověka nepřijatelně. Třeba však číst dál a zkusit pochopit, co vlastně Exupéry svými postuláty míní. Občas mi připomněl Putina a jím propagovanou "řízenou demokracii". Exupéry zdá se vlastně neměl obecně vysoké míněné o člověku. Člověku slabému a nemocnému pak už vůbec nemá smyslu věnovat čas a síly, protože on už se nemůže podílet na společném díle... V některých svých úvahách si Exupéry dokonce protiřečí, opakuje se a jinde obhajuje stav věci odpovídající vývoji doby. Tady ale nelze dle mého kritizovat. Jako bychom kritizovali Koperníka, že nepředvídal cesty do vesmíru. Je třeba číst pozorně, jen tak lze nacházet perly rozsypané v trávě.
Říkám si škoda, že zemřel tak mladý. Na druhou stranu je zřejmé, že Exupéry za svůj život stihl mnohem více a za sebou zanechal stopu mnohem výraznější, než leckdo jiný za život mnohem, mnohem delší.
"Nastala doba, kdy už nebylo co osvobozovat a svoboda se stala pouhým užíváním sklizně v odporné rovnosti. Ve své svobodě narážíš na souseda a on na tebe. A tvůj odpočinek je stavem pomíchaných koulí, které se přestaly pohybovat."
"Je špatné, převáží-li srdce nad duší, převáží-li cit nad duchem. Ve své říši jsem například zjistil, že semknout lidi pomocí citu je snazší, než semknout je pomocí ducha, který je víc, než cit. Nepochybně to znamená, že se duch musí v cit proměnit, cit však že není tím prvním, co platí."
"... Tvé bohatství je totiž právě v tom, že hloubíš studnu, že tíhneš ke dni odpočinku, že dobýváš diamant a usiluješ o lásku. A ne v tom, že máš studny, dny odpočinku, diamanty a volnost v lásce. Ani v tom ne, když jenom toužíš a ničeho se nesnažíš zmocnit."
Pokud uvažujete o tom, že si tuto knihu přečtete, měli byste vědět, že je to velmi náročné čtení. Na 430 stranách kniha nemá děj, zápletku ani postavy. Je to volný sled úvah o společnosti, vztazích a Bohu.
Tak prosté to ale není. Krása kniha spočívá v tom, že všechny myšlenky jsou podány ve vznešených metaforách a alegorických příbězích, a navíc přenádherným, patetickým, lehce archaickým jazykem. Užil jsem si každou stránku.
Budete číst o žízni, která dává krásu studni, o tíhnutí k moři, o tom, jak se strom i člověk uskutečňují, o modlitbách, na něž není odpovědí...
„Má samota mne, Pane, někdy mrazí.“
Chápu vysoké hodnocení knihy. Je skvělá, dostala jsem ji darem a udělala mi velkou radost. Nedala jsem pět hvězdiček jen proto, že jazyk není v dnešní době snadno srozumitelný, tím pádem jsem se musela zamýšlet víc nad formou, než obsahem. Přesto doporučuji..
Nechce se mi věřit, že jsem tuto knihu opravdu přečetla. Uf. Ale jsem opravdu ráda. Mohla jsem nahlédnout do spletitého myšlení Exuperyho, který je především znám Malým princem. Kdo by řekl, že má takové názory na svět. Tato kniha má být shrnutím jeho myšlenek. A já jsem byla ze začátku v šoku. O čem to vůbec píše. Ale pokračovala jsem. Je to nezvyklá kniha a nezvyklá slovní spojení. Uznávám, že po prvních čtyřiceti stránkách člověk ví, o čem je kniha, neboť se zde stále opakují stejné motivy pouště, studně, oázy, města, žen. Jen se postupně více rozvíjejí. Mám v knížce hodně záložek. Některé věty jsou opravdu perly, ačkoli pro mě mají cenu hlavně, když jsou vytržené z kontextu. Hlavní myšlenka knihy pro mě byla ta, že věci a skutečnosti nemají cenu, pokud jim člověk nedá smysl. Moc se mi líbí myšlenky o lásce a milování. Na to uměl Antoine používat krásné věty, ačkoli možná to je dost zničeno jeho pohledem na ženy, které třeba chce občas zmrskat a polygamie mu zřejmě taky nevadí. Na posledních stránkách vnímám odpor k lepší rase či člověku . 211 kapitola je úplně vysvětlením, proč neexistuje nějaký lepší člověk. Zdá se mi, že král se jakoby více umírňuje. Na otázku Boha si Exupery odpovídá dosti zmateně. Ještě potřebuji zpracovat to, jak to myslí. Po dočtení jsem ráda, že jsem to dočetla. Nevím, jestli se někdy k tomuto dílu vrátím, ale záložky si v něm určitě nechám, abych se mohla inspirovat některými myšlenkami.
Kniha podobná Platónově Ústavě: čirá hrůza, když se to čte jako návod na politiku, ale neocenitelné pro toho, kdo sám za sebe hledá, co si počít s tím podivným faktem, že je na světě. Na pár stránkách víc moudrosti než v sebraných spisech leckterého katedrového filosofa.
Citadela mě od Exupériho příjemně překvapila a patrně je to jeho nejlepší kniha.
Citadela se rozhodně nečte lehce a některé pasáže jsou vysloveně pobuřující, kruté a provokující. Ale stejně nemůžete přestat. Potom narazíte na větu, která vámi otřese do morku kostí tím, jak je pravdivá.
Citadela je knížka, kterou můžete číst po částech celý život. Je krásná a neuchopitelná.
Antoine de Saint-Exupéry byl skutečně nebývale obdařen talentem tvořivé fantazie. Dokáže několika větami vytvořit v hlavě obraz, kterého je těžké se zbavit. Dokáže několika obrazy vyvolat spoustu myšlenek. A vše to dělá tak něžně, že čtenář téměř fyzicky cítí, jak se jeho duše obohacuje.
Tak jsem vnímal i Citadelu, jako poezii v próze, jako volný sled metafor. Brzy po otevření knihy mně bylo jasné, že s Exupérym-filozofem se nepotkáme, že mi jako tvůrce nějakého komplexního myšlenkového schématu nemá co dát – a tak jsem se jen nechal okouzlovat tím, jak mistrně dokáže poskládat slova jedno za druhé.
Neseděl mi rámec příběhu, dvojice vládců (otec a syn), kteří staví svůj uzavřený svět na základě svých vědomostí o lidech. V jednu chvíli nám vypravěč říká, že každý člověk je jeho přítel, to je pěkné, častěji ale padají slova jako chátra, lůza, paraziti, hlubci a tupci. To mě nebavilo, jednak nemám s podobně smýšlejícími lidmi (ve stylu: jen já jsem moudrý a ostatní by měli dobrovolně žít, jak jim předepíšu) pozitivní zkušenost, a potom si také nemyslím, že by takto budovaná společnost mohla fungovat. Jako každá utopie, i Exupéryho svět by se, při pokusu o převedení do reálného života, proměnil v peklo na zemi.
Protivné mi bylo vyzdvihování bezohledné tvořivosti (Nestyďte se za svou nenávist. Povzneste se nad svůj soucit. Pohrdám každým, kdo se dá k něčemu donutit argumenty...), to bylo spíš jako od Nietzscheho nebo Ayn Randové – Exupéry v této poloze, zdá se mi, nepotvrzuje svoji pověst humanisty (univerzální lidství? boj proti partikularismu? Nevšiml jsem si.)
Zbývalo mi tak Citadelu brát jako jakousi „příručku osobnostního rozvoje“, spíš psychologicky než sociologicky, jeho svět jako alegorii vnitřního života člověka. Při vykročení tímto směrem nabídne Exupéry řadu zajímavých myšlenek (aktivní zapojení jednotlivce do práce pro komunitu jako zdroj jeho štěstí, například), jen bylo hodně z nich spíš opakováním známých frází poetických jazykem (třeba že překonávání obtíží nás posiluje, to je jen jinak řečená floskule o tom, že co nás nezabije, to nás posílí – to dospělého čtenáře sotva může obohatit). A také jsem, bohužel docela často, narazil na věty, které jsem považoval za, ehm, no řekněme dost nechytré. (Starat se o budoucnost je klam a marnost. Vytvářet řád nikdy neznamená něco zamítat. Věřící člověk má pocit, že pochybnost druhého nic neznamená. Bůh, který dovolí, abychom se ho dotkli, není už bohem. A další. Hodně dalších.)
Mnohé z toho, co nám Saint-Exupéry sděluje, zůstává na úrovni (řečeno slovníkem fact checkingu) neověřitelných tvrzení. Třeba když říká: Láska znamená, že už se nekladou žádné otázky. Hm. Krásná věta, určitě. Umím si živě představit, že kdybych na podobný výrok narazil před dvaceti lety, napsal bych si ho do deníčku a pak s ním pokoušel oslňovat děvčata a chlapce ve své restaurační společnosti. Ale je ten výrok opravdu hluboký a chytrý? Nebo jen vyvolává iluzi moudrosti? Není to nakonec jen takové barevné sklíčko, které se hezky třpytí, ale hodnotu nemá valnou?
Procházet se Exupéryho knihou je jako navštívit opuštěný starožitníkův obchod. Hromada krásných věcí, hromada obyčejných věcí. A hromada takových, u kterých přesně nevím, k čemu vlastně slouží, ale ani moc nemám chuť je blíž zkoumat. Kladl jsem si při čtení mnohokrát otázku, jak by asi tohle dílo vypadalo, kdyby měl Exupéry prostor pro to, aby dal svému klubíčku myšlenek tvar a řád (mimochodem, takhle kniha je také důkazem toho, jak důležitá – i když málokdy oceněná – je redakční práce). Třeba by mi pak Citadela dala mnohem víc (takhle je mi sice k požitku, ale málo k užitku), než ve své současné podobě. Je mi líto, že monsieur Antoine neměl možnost své dílo dokončit.
Citadela mě donutila zamyslet se nad tím, za co směňuji svůj život a něco v něm změnit.
Kniha o všetkom a ničom. Meditatívne rozjímanie nad životom človeka a jeho prežívaním. Estetičné krásno popretkávané nádhernými metaforami a nadčasovými úvahami autora.
Je to podruhé, co se tu vyznám ze svého obdivu k Saint-Exupérymu, poprvé to bylo, jak jinak než u Malého prince, a teď je to
... u knihy, k níž materiál a různé poznámky shromažďoval Exupéry po většinu svého života,
... u knihy, která nemá souvislý děj, zápletku ani rozuzlení a překračuje tak žánry jako filozoficko-literárně-básnické dílo odhalující pomocí alegorií smysl, který jen podvědomě tušíme,
... u knihy poetické a příznačně nedokončené ...
„Život není ani prostý ani složitý, ani jasný, ani temný, ani rozporuplný, ani vnitřně jednotný. Život prostě je. Pouze řeč sama ho pořádá nebo komplikuje, osvětluje či zatemňuje, vtiskuje mu rozporuplnost či jednotu.“
Stránky Citadely nám při pozorném čtení odhalí svět – jako příběh, který, je nám povědomý, jako bychom ho už znali, ... najdete v něm totiž to, co se z našich životů vytrácí ... to, co ztrácíme a ani o tom nevíme ...
„Neboť jsem především ten, který bydlí.“
Svět se Vám ukáže jako obydlí – životní prostor, ve kterém se pohybujeme. Od něj se odvíjí veškerá naše činnost, způsob, jak žijeme. A podle Exupéryho je tenhle prostor vyplněný „předivem svazků“, které určují, čím jsme. To, jak „kvalitní“ předivo budeme mít k dispozici, je dost rozhodující, protože právě z něj si vytváříme své jedinečné vzory, které zas dál, znova a znova předáváme z pokolení na pokolení, jako symbolické dědictví - naše kotvící lana :-) ... propojující nás se světem skrze smysl věcí ...
„Nikdy nemohu zušlechtit chrám, budu-li neustále znovu začínat.“
Předem vzdejte pokus odstřihnout se :-) ... člověk totiž potřebuje mít něco stálého, předávaného, co odolá času a poskytne tak pevný základ pro naše další snažení ...
„Nemůžeš milovat dům, který je bez tváře a kde kroky nemají smysl.“
Člověk, který se vzdá téhle „jistoty“ ... určujícího zázemí se stává neúplným, vytrženým ze světa, který pro něj pozbývá zásadního smyslu jakožto obydlí. Když totiž nevíte, kdo jste a kam patříte, je docela těžké zaujmout v obrovském světě své vlastní, neopakovatelné místo :-).
„Mýlíš se totiž, jestliže věříš v hmotné statky pro ně samy.“
Poznáváte? ... jedno z největších nebezpečí ... konzumní orientaci společnosti „vyznavačů každodennosti“ ... vynášející na piedestal užitečnost a popírající hlubší význam věcí i života ...
„Tvá potrava však není jenom pro břicho, nýbrž i pro srdce.“
Příběh tak směřuje k transcendentním záležitostem ... tázajícím se po smyslu lidské existence ...
„Tak lidé promrhají to nejvzácnější, co mají: smysl věcí.“
Ten, kdo pouze užívá, nakonec zcela ztratí pojem o tom, co je důležité ...
„A ty teď nevíš, kam zaměřit své touhy, a hledáš štěstí v majetku a trmácíš se, abys nahromadil kamení, které by jinde mohlo vytvořit baziliky, a vidíš v tom kamení podmínku svého štěstí.
...
Kráčíš od trosek k troskám a kloužeš k marnosti, neboť to, co zbylo, tě nemůže nasytit a jedinou možnou barvou je už jen barva marnosti.“
A tak se lehce může stát, že se jednoho dne rozhlédnete, a věci, které kolem sebe uvidíte, se vám budou zdát „prázdné“ ... ztratily pro vás (pro člověka) totiž to základní ... strukturu, která by je spojovala a dávala jim smysl ...
„Jako kámen, který leží mimo chrám, či holé slovo mimo báseň, nebo kus masa, jež není součástí těla.“
Rozhlédnete se a uvidíte sami sebe (člověka) ve světě, kde všichni jen užívají, aniž by sami něco vytvářeli ...
„Ti, kdo výměnou nic nenabízejí, nemohou se ničím stát.“
„Člověk ... je v první řadě ten, kdo tvoří.“
To činí člověka člověkem ... a je jeho podstatou ...
„Citadelo, vystavíım tě v srdci člověka.“
Citadela je plná myšlenek, které nejde jen tak rychle "zhltnout". Je třeba číst soustředěně, pomalu. Občas se i vrátit. Vím, že tahle malá knížečka je hodně, hodně okleštěná proti novějším vydáním, přesto ji mám moc ráda. To nezkrácené vydání jsem také četla, ale tohle vlastním už léta a je prostě MOJE. Čas od času si v něm listuju a čtu. Pokaždé najdu něco, co mě překvapí, co jsem zapomněla. A ilustrace Kamila Lhotáka jsou podle mne nejlepším doplňkem k textu pana de Saint Exupériho.
Neviem, či to bol len môj dojem, ale mal som celý čas pocit, že Exupéry obratne skoncipoval svoju "Červenú knihu". Koncept mi výrazne pripomínal štylisticky aj sémanticky Liber novus C.G. Junga.
Kniha, která je plná filozofických úvah a autorových myšlenek, které vytržené z kontextu nemusí být pochopeny. Člověk se při četbě musí soustředit, jinak se může stát, že se ztratí. :)
Citadela je plná hlbokých myšlienok nad ktorými sa nedá neuvažovať.Niektoré tieto múdrosti sa miestami opakovali ale nemyslím si,žeby to bolo na škodu skôr naopak.I keď som ju prečítala a trvalo mi to teda poriadne dlho,stále mám pocit že je v nej čo čítať a preto knihu raz začas beriem do rúk.
"Proto jsem vždycky za to nejcennější pro člověka považoval ony dva zapomenuté bohy, ticho a pomalý rytmus."
Štítky knihy
francouzská literaturaAutorovy další knížky
| 1962 |  Noční let |
| 1965 |  Země lidí |
| 1967 | Válečný pilot |
| 1976 | Moje planeta |
| 2009 | Malý princ (komiks) |
Po Malém princi jsem nic lepšího nečekala ale kniha mě vážně moc překvapila.