Citadela
Antoine de Saint-Exupéry
Antoine de Saint-Exupéry začal psát Citadelu ve třiceti letech a z jeho vlastních výroků i ze svědectví přátel víme, že s ní doslova spojil zbytek svého života. Čím dál víc cítil, že ji nedokončí, ale pracovat na ní neustal. Ani nemohl, vždyť nehledal neosobní, nezávaznou pravdu o světě a smyslu lidské existence, ale svou vlastní cestu. Volná řada úvah, podobenství, fiktivních rozhovorů a příběhů zůstala nedokončena. I to je symbolické, neboť na otázky v Citadele vyslovené musí vposledku odpovědět každý sám za sebe. ... celý text
Přidat komentář
Myslím,že tato knížka je natolik vyjímečná,že dokáže dost silně ovlivnit každého kdo ji čte a je schopný se zastavit a přemýšlet,místo toho,aby ji smahem odsoudil a obvinil autora z mylných názorů.Je vcelku jedno zda-li souhlasíme beze zbytku nebo s výhradami s tou,či jinou filosofickou úvahou v ní.Podstatné je především to,že nás vůbec donutí se zamýšlet a tím také,určitým způsobem utvářet sebe samotné.
Tato kniha určitě není určená pro ty,kteří berou čtení známých knižních titulů jako jakousi formu sběratelství.Je možné,že některým věk pomůže "překonat" to kvantum neakčních pasáží (což jsou prakticky všechny)...ale vzhledem k tomu,že mě osobně tato kniha ohromila v době,kdy mi bylo těsně přes dvacet..si nemyslím,že to je jen věkem.Spíš to bude přístupem k tomu,jak vnímáme život jako takový.První dojem může vyznít zmateně,ale jedná se o sled myšlenek a úvah,který vůbec neměl v plánu tvořit nějakou dějovou linii.Zcela chápu,že pro většinu čtenářů je to vysoce neatraktivní četba,ale je to tím,že právě pro tyto nebyla určena.
Docela přemýšlím nad tím,jak by tato kniha vypadala,pokud by ji Exupéry dokončil
Knihu mi doporučil kamarád a dal mi klíč ke čtení téhle knihy..tj., když mám nějakou otázku týkající se mého bytí, prostě otevřu náhodně stranu a kde mám prst čtu...a musím říct, že je to vždy trefné ;)))
Už po pár stranách mi bylo jasné, že Citadela je a bude knihou, ke které se budu stále vracet. Četla jsem ji opravdu dlouho, ne kvůli tomu, že bych snad neměla chuť. Jen je opravdu třeba se nad ní častěji zamýšlet a to nějaký ten čas vyžaduje.
Dnes jsem ji tedy dočetla a nadšení, které se mě chopilo na začátku, stále přetrvává. Při každém čtení, po každé kapitole, se mě zmocňoval jakýsi klid a vnitřní mír, dá se snad i říct, že v ní člověk nalezne jistou formu štěstí. Nechce se mi ani věřit, že by někomu nebyla životním přínosem.
Citadela je krásnou knihou nejen obsahově, ale i jazykově. A jako taková si zaslouží pět hvězd. Zároveň je knihou, kterou člověk může číst znova a znova a vždy v ní najde něco nového, neobjeveného, nepoznaného, obohacujícího. Naučí se žít ne z věcí, ale z jejich smyslu. A kromě jiného je jistě velmi podstatným dílem k dotvoření si obrazu Exupéryho osobnosti a jeho génia.
"Každé zabušení tvého srdce, každá bolest, každá touha, každá chvíle večerního smutku, každá dřina, každý úsměv, každá chvíle denní únavy, každé probuzení i sladké usínání nabudou božského smyslu, a ty ho v nich budeš číst.
Nic nemůžete nalézt, jestliže se z vás stanou lenivci, kteří považují uprostřed svých zásob i samy sebe za hotovou sklizeň. Neboť sklizeň neexistuje, a kdo přestane růst, ten umírá."
Přes jisté náznaky moudrosti jsem musel nesouhlasit s většinou názorů, skrytých za množstvím metaforických vyjádření a krátkých nesouvislých příběhů. Kdybych měl popsat knihu jedním slovem, řekl bych: zmatená. A to i přes fakt, že nebyla autorem zcela dokončena.
Kniha, kterou mi mnozí doporučovali, pro mě osobně však její čtení bylo utrpením. Nedočetl jsem. Tuto formu mučení sebe sama totiž nemám zapotřebí.
Normálně, když narazím na složitou knihu, beru jí jako výzvu. Jako vrchol, který bych měl zdolat, hádanku, kterou mám vyřešit, sdělení od autora, které chci pochopit. Ne však Citadela. Snažil jsem se dlouho, ale vychází mi z toho jen nečitelná, bolest hlavy působící změť myšlenek, se kterými navíc nesouhlasím. Ano, jsem ostře proti Exupéryho názorům zde, ale je to problém Citadely, protože Malý princ je pro mě opačný případ - filosofie v únosné míře, ale přesto ne dětská a nekvalitní tvorba.
Vidím knihu, středně dlouhou, normálního formátu, písmena ve správném fontu pro čtení, slova co tvoří na řádkách věty. Věty co tvoří myšlenky. Které chápu a nechápu zároveň. Vím, co tím Ex. myslel, co chtěl říct, ale nechápu, jak by se mi to mohlo líbit. Názory, které mě rozhněvávají, pobuřují. Je to jako snaha pochopit arabský svět - cizí kultura, nekompatibilní s mým vlastním životním názorem.
A tak beru na vědomí, že pro některé (většinu) bude Cit. veledílo, snad v něm i uvidí nějaký smysl (nebo si to jen namlouvají ? není způsob jak to zjistit). Já ne, pro mě je tato práce nízká. Já vidím hodnoty jinde a jinak.
Není to první případ, kdy jsem neuspěl s knihou, ale zatím se mi u těch pár set přečtených knih stalo jen pětkrát. Dvě blbosti a tři knihy, u nich tohoto neúspěchu lituji - Quo Vadis, Tak pravil Z. a Citadela. Všem třem hodlám v budoucnosti dát znovu šanci.
===- Zřejmě až budu \"starší a moudřejší\". Třeba to vyjde. Ale i tak je kniha neustále se mnou. Nosím si jí v batohu jako podložku k myši k notebooku. To kdyby mě někdy přepadla závislost na čtení a neměl jsem žádnou knihu po ruce.
Ano, také mi trvalo, než jsem se přizpůsobila. Trpělivost s touhle knihou bylo to nejlepší, co mě v jejím případě mohlo potkat, protože ve výsledku přinesla růže. Od přečtení občas jen tak spočívám v tichu své lásky... Také jsem si přepsala pár úryvků, které mě i dnes inspirují v mém životě.
Líbí se mi zde vámi zmíněná myšlenka, že Citadela je jako oceán. Ano, nejspíš je.
A vězte, že oceán je tak hluboký, jak hluboko vidíme...
Je tedy jen na nás, do jaké hloubky se rozhodneme se potopit.
Já bych se Citadely zase tak neobával. Vzpomínám na rozhovor údajně našeho největšího znalce Bible (na jehož jméno si teď bohužel nevzpomenu) s Markem Ebenem na Plovárně. Citadela totiž podobně jako Bible připomíná oceán. Z každé hloubky si odneseme nějaký zážitek. Pokud nyní nějaké vrstvě (hloubce) nerozumíme, vůbec to nevadí. Obohatí nás vrstvy jiné a ty zatím nesrozumitelné nás osloví třeba v jiné životní situaci, jiném věku, po prožití určitých zkušeností. Důležité je se o poznávání toho oceánu pokoušet. Teď mě jen napadá, že v souvislosti s Exupérym by bylo lepší přirovnávat k nebi než oceánu… Doporučuji neustále mít k dispozici na nočním stolku. Bude se Vám lépe usínat, o lidech budete mít jaksi lepší mínění, vyrostou ve vašich očích, život dostane smysl a bude se Vám lépe vstávat do smysluplného zaměstnání :)
Citadela se nemůže číst jako obyčejný román. Já ji čtu už dlouho, vždycky po kousku. Je nabitá moudrostí, o které se musí přemýšlet. Zajímavé pasáže si zatrhnu a pak se k nim vracím.
Po 15 stranách jsem s Citadelou skončil. Vždyť se to nedalo číst, na každé straně těžká filozofická úvaha, o které bych mohl přemýšlet hodiny. Proto by byla velká škoda celou knihu přečíst ryhcle, třeba jenom za dva týdny, a tak promrhat myšlenkové bohatství které se v ní bezpochybyby skrývá. Ale až budu mít někdy čas a náladu na nekonečné úvahy o věčných problémech lidstva, vyhledám tuto knihu.
Čte se celkem dost těžce, je to velice duchovní, tlači to silně na lidskou mysl a během celé knihy se musí přemýšlet. Ale poté si člověk uvědomí, že i ticho může být krásné.
Štítky knihy
francouzská literaturaAutorovy další knížky
| 1962 |  Noční let |
| 1965 |  Země lidí |
| 1967 | Válečný pilot |
| 1976 | Moje planeta |
| 2009 | Malý princ (komiks) |
unikátní a velká kniha....poprvé jsem četl před cca 25 lety...a od té doby stále rozečteno....rád se k ní vracím a vlastně i občas i cituji