Citová výchova
Gustave Flaubert
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/36499/bmid_citova-vychova-oTB-36499.jpg
4
95
95
Proslulé dílo klasika francouzského realismu kreslí obraz života pařížské buržoazie v polovině 19. století. Na osudu zámožného mladíka, který se vyžívá v milostných tužbách a dobrodružstvích, v romantických snech a diletantských pokusech o osobní uplatnění, je podána kritika měšťáckého životního stylu, jeho pokrytectví a prázdnoty.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1962 , SNKLU - Státní nakladatelství krásné literatury a uměníOriginální název:
L'education sentimentale, 1869
více info...
Přidat komentář
Neoslovilo, odložil jsem. Příliš snové a napsáno ne příliš záživným jazykem. Ale jde pouze o můj dojem, proto nehodnotím.
Tohle je vysoká škola toho, jak si oblíbit román s postavami, jejichž přemýšlení je, eufemisticky řečeno, vychýlené. Frédéric? Postava prolezlá hloupostí, mimoňstvím. Ale a možná právě proto, chcete číst dál a dál. Tedy alespoň já.
Dnes si čtenáři stěžují na to, že si postaví protiřečí, že jsou nesympatické – ale literatura není o tom, aby nám předkládala bonbóny ve zlatém dokonalém obalu. Naopak. Nastavuje nám zrcadlo a tahle kniha to dělá lépe než mnohé moderní počiny, tedy knihy, které by nám měly rozumět nebo spíš my jim.
Konečně jsem se znovu dostal k četbě slavného a nádherného románu francouzského klasika Gustava Flauberta (18211880), který jsem poprvé četl v roce 1996. Citová výchova (L'Éducation sentimentale, 1869) je autorovým třetím velkým románem po Paní Bovaryové (1857) o životní prohře romanticky založené mladé ženy na maloměstě a po Salambo (1862) z dějin starověkého Kartága. Na rozdíl od Paní Bovaryové má Citová výchova daleko širší společenský záběr a odehrává se převážně v Paříži, tedy v centru dění, a hlavní postavou je mladý muž s částečně autobiografickými rysy. Flaubert v tomto psychologicko-společenském realistickém románu s bohatým dějem mistrně zachytil desetiletí 18401851 s revolučním děním roku 1848.
Frédéric Moreau odchází podobně jako Balzacovi hrdinové z provincie do Paříže plný iluzí, které ale postupně ztrácí, protože je slaboch; jeho život proběhne z valné části v deziluzi, znechucení, nečinnosti a snění. Platonicky se zamiluje do vdané ženy Marie Arnouxové a naváže přátelství s jejím záletným mužem. Ctnostná Marie je však pro něj nedostupná, a tak je Frédéric přitahován i jinými ženami, zejména kurtizánou Rosanettou a ženou bankéře Dambreuse. Obklopen je spoustou přátel s různými politickými názory. Jeho celoživotním přítelem je ctižádostivý advokát Deslauriers. Bohatou dívku ze sousedství v rodném Nogentu, jež se do něj zamiluje, odmítá, neboť stále doufá, že se mu podaří získat paní Arnouxovou... Dva hořké dovětky z let 1867 a 1869 jen zvýrazní, jak byl Moreau nerozhodný a jak podléhal okamžitým vlivům.
(SPOILER) Citová výchova aneb trénink života k sentimentálnímu smutku. Celý život Frédérica a celý tento román vzbuzuje ve čtenáři nesouhlasný odpor k jeho chování. Frédéric je jak třtina ve větru, nestálých názorů, přelétavých citů, nezodpovědných činů, vypočítavých myšlenek a lživých slov. “Nečinná inteligence, umrtvené srdce, trosky snů” jak se tam píše. Pravdivost příběhu je v autobiografickém prožitku autora, snad tím vzbuzuje v čtenářích emoce a sympatie, nějaké souznění se zbytečností života. Odehrává se v revolučním roce 1848 a na okraj ukazuje, že revoluční lid nepřináší lepší morálku.
Pokud byla kniha přijata tehdejší kritikou nepříznivě, jak jsem se dočetl, protože byla hodně politická, tak myslím, že tento dobový pel už je odvát větrem. Flaubert podle mne naprosto přesně dávkuje politické klima, které hraje roli jedné z postav, neboť přímo ovlivňuje chování hrdinů, nutí je zaujímat postoje a průzračně je představuje jako naprosté pokrytce a cyniky. Milostný a erotický náboj, který hlavního hrdinu Frederica neustále spaluje a hrne do dalších a větších eskapád a absurdit, je jen pandantem k politickému a společenskému marasmu, který vládne vůkol. Prostor mezi třemi ženami, mezi kterými se zmítá, pohrává si s nimi, dobývá je a nebo se k nim chová jako ke kusu hadru, jsou hracím polem, na kterém sledujeme zoufalý morální stav hrdiny. Je svým způsobem odporný, na druhé straně je nám ho neskonale líto. Zmítá se ve společnosti bez hodnot, hodnoty jsou pouze revolucí proklamovány, ale chování lidu i elit (a je jedno, zda republikánů nebo demokratů) jim opět odporuje - to trvá dodnes. Vrcholem tohoto jeho zmatku je pak jeho postoj k manželství jako instituci a dokonce k jeho (sdílené) osobní tragédii samotné. (Nechci prozrazovat.) Zajímalo by mne, do jaké míry je tento román autobiografický, neboť pokud je do značné míry, pak je velmi otevřenou a upřímnou zpovědí rozháraného a cynického nitra ideály zklamaného mladého muže, který si nemá, čeho vážit. Musel to být těžký psychický stav. Velmi mne zaujalo srovnání s Dostojevského Běsi, které jsem dočetl před tím - Rusko se svým temným proudem mezi životem, smrtí, mstou, ortodoxií a hrou na vyšší šlechtickou společnost a vedle toho Francie plná společenského cvrlikotu pařížské smetánky, ovšem cynická a nesmírně pokrytecká - v podstatě to vyjde na stejno. V obou románech je dokonce scéna souboje (u Flauberta samozřejmě v Bouloňském lesíku, kde jinde). Obdivuji, že to Flaubert napsal roku už 1869 (Běsi 1872), muselo to být velmi provokativní, otevřené a už tehdy šokující. Krásná sonda do lidské duše, přesně na půl cesty mezi romantismem a realismem, možná až naturalismem. Douška osobní: já bych všechny ty paničky a prostitutky poslal k vodě a jel se oženit s Louisou. Je to vůl, že to neudělal. Ale zase by nebylo o čem psát.
No, málem jsem to ani nedočetla. Vlastně skoro ani nevím, o čem kniha byla, jak byla nezáživná.
Nečetlo se mi to dobře, ale nějak z povinnosti a vrcholného respektu k Flaubertovi jsem dočetl a nakonec nelituji. Pro mě nejhůř čtivé byly pasáže právě o oné "citové výchově": geneze vztahů a paralelních vztahů, nekonečné nudné hovory dobové smetánky - totéž, co mě zcela umrtvuje u Stendhala, Tolstého, Balzaca, Dostojevského. Nicméně příběh je silný, jsou tam pasáže přímo strhující - popisující francouzskou krajinu, řeky, lodní dopravu, pařížské ulice, pouliční revoluční boje roku 1848, dokonce stránky, které formou jakýchsi exkursí líčí i nitra továren. - Kdybych byl editor - dalo by se to zkrátit možná i na polovinu ve prospěch páteřní linky příběhu. Jenže je to literární klasika: nutno ji brát, jak je, nevytvářet zpětně žádné hanebné digesty. U Flauberta nicméně u mě vrcholem zůstává zatím Paní Bovaryová a Bouvard a Pécuchet (kde českého čtenáře oproti zdařilému TV seriálu o dvou písařích překvapí, jak je předloha ve skutečnosti krajně pesimistická). - Před lety jsem četl Flaubertovu tzv. první Citovou výchovu (Výchovu sentimentální) - první ranou verzi námětu se stejným názvem (kozel se v tom pak vyznej, že) - a ta se mi četla, pokud si vzpomínám, o poznání lépe. Ale to je zcela jiná kniha.
Upřímně? Nic moc. Takový průměr. Je to kniha o nestálém, nerozhodném až tragickém mladém muži, co vlastně neví, co chce a utápí se v nenaplněné lásce. Pravda v bledě modrém je to kniha i o dnešní nerozhodné generaci, nicméně v tomto podání často doprovázeném nezáživným popisem okolí mě to neoslovilo. Kdyby kniha byla o polovinu menší, snad by to bylo i záživnější – nicméně tímto nešvarem "zdlouhavých" popisů trpěla většina autorů dané doby.
Tomuto vravím Román s veľkým R. Frédéric svojím správaním presne vystihuje to, akí sme my ľudia nestáli: ako od niečoho utečieme a potom sa k tomu plačúc vraciame; ako vieme, čo chceme, ale nevieme ,ako to dosiahnuť; ako sa nedokážeme rozhodnúť medzi vášňou a skutočnou láskou; ako si chceme šporiť každý groš, ale keď zbohatneme, míňame plným priehrštím; ako snívame o niečom veľkom a potom sa naše sny menia v spomienky; ako sme stotožnení s našimi pocitmi, ale vzápätí by sme radšej chceli byť tak, ako chcel byť Frédéric, citovo vychovaní... Dokázal by som pokračovať donekonečna, dokázal by som opísať všetky pozitíva, zaujímavé názory a postoje, velebiť autorov talent, čítať ho znova a znova, ale ja to zjednoduším: Toto dielo ma posadilo, vlastne odpálilo na zadok! Ak toto nie je Olymp, tak potom Mount Everest!
Len jedna poznámka: pred čítaním som niekde natrafil na informáciu, že toto dielo je Flaubertovou politickou spoveďou (čo sa nekonečnými poznámkami o súvekej spoločnosti aj potvrdilo). Ale ku koncu knihy som rozmýšľal, čo sa vlastne ten autor snažil opísať? Každý si z nej aj tak vezme niečo iné, každý v nej nájde odlišné posolstvo. Vlastne aj ten názov sa úplne nezhoduje s tým, čo si o nej myslím ja. A predsa mi dala veľa. Nie je realizmus čarovný? Nie sú všetky dobré knihy čarovné?
Přece jen poněkud nudná záležitost. Ale to je prostě Flaubert. Toho většinou nečteme pro zábavu.
Rozhodně lepší než paní Bovaryová, má to takový ten říz francouzského úpadku, že i když víte, jak to všechno skončí, tak celkem mlsně hltáte, kdo s kým a jak. Ale táhne se to, táhne, ještě když si jako já pořídíte A4 formát, to jen taková rada pro začátečníky.
Tato kniha mi dala hodně zabrat. Nebyla téměř vůbec čtivá - scházela jí akce, nějaké dění. Při některých pasážích mi vcelku připomněla Dámu s kameliemi. Ale těm milostným pletkám jsem nerozuměla. Kdo co měl s kým a kdo by vlastně jaký. Hodně náročná kniha i co se postav týče, tedy.
Kniha se mimo citové vztahy zabývá i politickou oblastí té doby.
Problémy zbohatlíků jsou opravdu kuriozní. Utratit víc, než mám abych pak sháněl peníze po všech čertech? To je k pláči. Nejednou mě zarazilo, jak si Frederic pořizoval vybavení domu, jako by to nic nestálo. Úplně nelogické zhýralství.
Znovu se do knihy snad nikdy nepustím a za sebe bych ji nemohla doporučit - leda tak člověku zabývající se Francií v době Robespiera, člověku studující iracionální chování zbohatlíků a nebo jen tomu, kdo má rád výzvy.
Nedočetla jsem, ve srovnání s paní Bovaryovou je to hrozně utahané. Skončila jsem na straně 193. Nebudu tedy ani udělovat *.
L’Éducation sentimentale je kniha pro spisovatele a Gustave Flaubert je author's author. Rozumím tomu, proč běžný čtenář navyklý na vypravěčské postupy současné pop literatury trpí: neodehrává se tu žádná bombastická fabule a příběh je zatížen zdánlivě nesmyslnou fascinací detaily. Ale jakými detaily: člověk má pocit, že by se všeho mohl dotknout či to ochutnat; svět, který tu Flaubert vyčaroval je klinickým popisem Francie poloviny 19. stol od záchodového prkýnka po tehdejší zeitgeist. Flaubert je prostě řemeslný bůh a jak pravil klasik: ''Chcete-li se rychle naučit psát, vezměte si jednu dobrou a jednu špatnou knihu. Nic není pro začínajícího spisovatele lepší, než číst špatné knihy a srovnávat je s těmi řemeslně brilantními.'' Citová výchova je technický Olymp.
Citová výchova pro mne byla jednou z knih, do kterých se člověk začte a i přesto, že se v některých momentech četby přímo nudí, ji dočte. Těmito momenty myslím především zdlouhavé pasáže o tehdejší politické situaci ve Francii, ve které, přiznávám, nejsem příliš kovaný. Proto ani moje hodnocení čtyřmi hvězdičkami z pěti není zcela přesné. Zklamání mě však ušetřil paralelně probíhající vývoj osobnosti Frédérica (a v podstatě i ostatních postav), který Flaubert popsal vskutku zajímavě a nesmírně poutavě. Citová výchova ve mě tedy zanechala rozporuplný dojem, přesto knihu hodnotím velmi pozitivně.
Je to velice zvláštní kniha. Nenajdete zde snad jedinou sympatickou postavu a ke každé z nich jsem naopak choval dokonce jistou averzi. Dlouhé "politické" pasáže jsou pro středně-statistického čtenáře nijak zvlášť se nezajímajícího o dějiny Francie k uzoufání nudné . Na druhou stranu najdete zde také velké množství vcelku zajímavých myšlenek.
Lze vůbec člověka citově vychovat?
Já si myslím, že to nejde. Je možné žít jen s lidmi, co mají podobné cítění jako a nepodobné. A každý si vybere, které osoby jsou mu ty nejbližší.
Štítky knihy
francouzská literatura rok 1848 rozhlasové zpracování
Autorovy další knížky
| 1973 |  Paní Bovaryová |
| 1959 |  Citová výchova |
| 1920 | Salambo |
| 2004 | Byli jednou dva písaři |
| 1929 | Pokušení svatého Antonína |
S Frédéricem Moreauem bych tedy chtěl mít dvojdomek... Nespolehlivý, nestálý, kam vítr, tam plášť. Svou posedlostí po nedostupné ženě mi připomínal Octavia ze Zpovědi dítěte svého věku, ale ten aspoň neměnil obden své názory. Na druhou stranu, všichni Frédéricovi "přátelé" byli diletanti, tak se není co divit, že chtěl "zapadnout". Perfektně napsaná (otravná) postava.