Cizinec
Yakup Kadri Karaosmanoğlu
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/366803/bmid_cizinec-eEA-366803.jpg
4
22
22
Požár celého světa nám nestačil, abychom se sjednotili. Jsme si tak vzdáleni, že bychom se nesešli ani o soudném dnu. V rozvalinách po bitvě na turecké řece Sakarya najdou vojáci ohořelý sešit popsaný poznámkami. Jedná se o zápisky Ahmeta Celala, který v bojích za tureckou nezávislost utrpěl zranění a léčí se v zapadlé anatolské vísce. Vesničané přijímají svého istanbulského krajana s nedůvěrou, která časem přerůstá v otevřené nepřátelství. Inteligentní vlastenec, stoupenec Kemalových snah o záchranu Turecka, naráží při každém pokusu o sblížení na nepochopení prostých lidí, kteří byli po staletí udržováni v nevědomosti a bídě hmotné i duchovní. Stává se cizincem ve vlastní zemi. Znova a znova se vrací do bezvýchodného kruhu nevzdělanosti, zaostalosti, rozkladu národa a palčivých otázek o jeho budoucnosti.... celý text
Přidat komentář
Po dlhej dobe som zas natrafil na klenot. Niečo podobné som nečítal už dlho. Príbeh ma tentoraz skutočne pohltil a svoj výber vôbec neľutujem. Odporúčam.
Kniha nemá kladných postav (skoro), ale jedná se o výbornou sondu do počátků turecké republiky a následné sjednocování země. Všichni jsou moc lidí a někteří nepřišli do styku s civilizovaností, a tudíž je autor popisuje spíš jako pudové tvory, kteří obstarávají své potřeby. Z románu jde tíseň a nelibost, všechno je pomíjivé!
Zdá se, že se v turecké společnosti zase tak moc nezměnilo. Střet dvou mentalit, propast mezi istanbulskými intelektuály a anatolskými vesničany.
Skutečná tvář války za nezávislost, na jedné straně boj s nepřítelem, na straně druhé neznalost, nevědomost. Ovšem lidé se nikdy nezmění, pokud se nezmění i jejich prostředí. Stále aktuální.
Kniha, která nastoluje mnoho otázek. Ty hlavní zní takto: Je intelektuál povolán šířit osvětu k nevzdělaným lidem za každou cenu, i proti jejich vůli? Je nutné bojovat proti nepříteli, i když je to předem prohraná bitva? Může být válka spravedlivá a v zájmu všech? Jak si získat srdce člověka, který se mnou nechce mluvit? Hlavní hrdina tohoto románu na všechny tyto otázky odpověď nezná, ale hodně o nich přemýšlí a snaží se odpovědi najít, i když mu to ostatní vůbec neulehčují. Román přispívá k lepšímu pochopení moderního Turecka, ale jeho poselství je v hlavních bodech univerzální.
Poslední dobou se mi literární vrata trochu zasekly a tak bylo potřeba to trochu promazat. Jak vidíte, promazání dopadlo dobře. Dokonce tak dobře, že včera ráno musela řídit manželka.
Cizinec není trademark Camuse, český internetový úřad pro slova jasně říká, že prej je to normální slovo, který smí používat jako název knihy i ostatní auturci a tak se toho teda jeden pan Turek rovnou chytil. Turek jako obyvatel, ne brankář. Duh!
Než zahájím recenzornádo, zde malý výlet do historie. Když už jsme u toho Turka - první světová hokejovo-fotbalová nedopadla pro všechny růžově. Josef Němec musel bejt po škole a psát reparace, Dušan Uhrin vyhlásil republiku, Roman Čechmánek taky a podobně jako Pepa Němec i Roman Turek měl značné problémy. Roman teda hlavně s nájezdama. Naštěstí ví každý dítě, ze Řecko ani Arménie neumí hrát hokej a tak Turek nakonec vychytal všechny nájezdy.
No a na sklonku toho všeho se objevuje náš hrdina, který ve válce ztratil jednu paži. Což je o dost horší, než kdyby tam ztratil třeba klíče nebo mobil. Hlavní hrdina je intelektuál snažící se o moderní Turecko a protože všude dobře, na vesnici nejlíp, rozhodne se odstěhovat se na vesnici. Tam žijí ale jen turecký Jirkové Šlegrové, který zajímá akorát koza a tak následuje střet civilizací jak když tenkrát sundal Vlado Labant Gabriela a urval mu nohu - při nefotbalisty: šílenství!
8/10. Naskle příště.
Tak jsem se schválně hecla a vyhrabala staré poznámky z hodin Moderní turecké literatury. A je to vážně už neskutečných deset let, kdy jsem o tomhle románu slyšela poprvé - a na celou dekádu taky naposledy. V prvé řadě je zapotřebí pochválit Host za to, že vydává knihy, které nejsou v prvním plánu líbivé a možná ani přístupné, ale jsou pro poznání daného literárního kánonu nesmírně důležité. Takže díky.
Román Yakupa Kadriho sklidil po svém vydání v roce 1932 nesmírnou vlnu kritiky a autora musel režim na pár dalších let uklidit na amabasadorské posty. Dovolil si totiž kritizovat idealizovaný a intelektuály té doby vyzdvihovaný turecký venkov, místo, kde měli žít ti praví Turci, ti skuteční Turci, čistí, upřímní, krásní, jenže... Jenže realita byla přesně taková, jakou byste čekali: žili tam nevzdělaní vesničané, jejich život byl úmorný a ubíjející, ideály je zajímaly podstatně méně, než co dají dětem (a sobě do pusy) a nějaký Mustafa Kemal jim mohl tak akorát políbit záda, protože se u nich na rozdíl od místního svatého muže nikdy neobjevil, natož aby jim dával šikovné a cenné rady.
Hlavní hrdina, Ahmet Celal, důstojník a válečný invalida (první světová válka ho připravila o ruku) přichází žít stranou od ruchu Istanbulu a jako správný, z renty žijící synáček z bohaté rodiny dostane parádně mokrým hadrem přes hubu - vesnice, kterou nachází, je úplně jiná, než jak si ji idealizoval, lidé jsou jiní, všechno je jiné. Jeho myšlenky nikoho nezajímají - on nechápe vesničany a oni nechápou jeho. Je pro ně yaban - cizinec, ale taky cizák. Jak sám podotýká, má toho víc společného s Londýňanem nebo Pařížanem, než s těmihle vesničany, kteří sice mluví jeho jazykem, ale ani zbla mu nerozumí.
Všechny rozdíly se ale nevyhnutelně stírají, když se na scéně objeví společný nepřítel...
Cizinec je i po téměř sto letech čtivý, poutavý a zábavný román s vyvrcholením, ze kterého mrazí. Na rozdíl od rychlokvašných, populárních titulů má navíc dost velkou šanci, že si ho někdo přečte i za dalších sto. A je skvělé, že ho máme konečně i v češtině.
Bom žorno,
Vítejte v Palivově hodině dějepisu. Během Prvního světového turnaje ve vybíjené (1914-1918) se Turci dali dohromady s Vídní a jak všichni víme, turnaj prohráli a za trest po nich byly pojmenovány dvě nejhnusnější kafe na světě. No a kromě toho se ostatní národy po turnaji vypravily do Istambulu na warbnb - to je jako airbnb, ale za nocleh neplatíte. #hraoturky Tahle knížka vypráví o jednom kebabovi, kterej ve válce přišel o ruku a jelikož už tedy nemohl krájet kebab, odešel na vesnici. A vesnice v Turecku, to kámo nechceš. Představ si Ústí nad Labem, ale o trošku hezčí - a máš tušení, jak takový peklo asi vypadá. I přesto hrdina dochází do vesnice s tím, že začne nový život. Což mi přijde jako stejnej oxymorón, jako když mi v minulý práci šéf řekl "Práce je to sice těžká, ale peněz je za ni málo."
No ale...
S jednou rukou toho jako člověk moc nesvedete - v tenise můžete hrát jen forhend a nákup rukavic vás vždy uvrhne do těžké deprese. A tak není divu, že je hlavní hrdina všemi okolo zhnusen a nadává na cokoliv, což vede k tomu, že je na vesnici oblíbený asi jako opera nebo balet. Vykreslení negramotné, bezvýchodné a tupé turecké vilidž zvládl Jakub tak dobře, že jsem si knihu užíval jako už dlouho nic. Trochu mě ve druhé polovině zmátlo, že je v knize najednou dvakrát víc postav, ale pak mi došlo, že je sobota a jsem úplně vopilej.
No ale abych vás dlouho nenapínal - náš jednoruký frajer si všimne, že jedna zdejší žena nemá knírek a tak se do ní zamiluje - co ale čert nechtěl, nepřátelská armáda je na cestě do vesnice a dřív než bys řekl pokakaltepl, místní domky jsou v plamenech, protože nepřátelská armáda se řídí mottem Tomáše Řepky - "Chovej se k lidem tak, jak chceš, aby se ty kurvy chovaly k tobě."
Depresivní drámo, které mi poválečnou náladou a kritikou národa připomnělo valby na Německo, který švihal Heinrich Böll - akorát si místo katolíků z Drážďan dosaďte do hlavní role lidi, kteří umí počítat jen do pěti brambor.
Vnímala jsem knihu spíš jako teoretickou úvahu a zčásti dokument, příběh tvoří jen pozadí. Děj je místy až příliš jednoduchý, značná část vesničanů tvoří bezejmennou nepřátelskou masu, autor fiktivního deníku neskrývaně počítá se čtenáři a obrací se k nim. Silný je v obrazech a detailech, prostředí přenáší až hmatatelně. Historické konotace sem tam problesknou, o to výraznější je závěr, kdy realita dostihne i odloučený venkov.
Především ale Kadri napsal nevybíravou a přesnou kritiku elitářství intelektuálů a doklad bídy nevzdělaného venkova. Pasivní hrdina, který si často přeje, sní, považuje za důležité, aby se udělalo... ale rezignuje na činy, se po střetu se středověkou současností anatolského venkova stáhne do nevěřícné izolace a odporu (a venkované na něj reagují stejně, protože neomylně vycítí yabana, cizáka). Ze své představy o pastorální idyle brzy vystřízliví a začne přemýšlet o příčinách toho, proč se nevzdělaní sedláci, které by v Istanbulu rádi považovali za duši národa, zajímají víc o úrodu než o právo na národní sebeurčení, že nevidí rozdíl mezi řeckou armádou okupační a tureckou osvobozeneckou, že vnímají městské lidi a politiku vůbec jako ohrožení. Kadriho/Celalův závěr: Protože jsme nepovažovali za nutné dopřát jim naše vzdělání, neseznámili jsme je s našimi názory, jsme zvyklí se na ně dívat svrchu kvůli jejich tuposti, a tím je v ní utvrzujeme. Stejný údiv a povýšenost projevuje nemálo vzdělanců i dnes, ale zdaleka nerozebírají problém tak zevrubně a realisticky.
Cizinec
V českém prostředí zcela ojedinělá příležitost nahlédnout do počátků moderní turecké literatury. Samotná deosmanizace představuje velice komplexní proces, který vždy narážel na odpor konzervativní části obyvatelstva. Autorovi se skvěle povedlo vylíčit střet dvou odlišných mentalit a zároveň přivykání hlavního hrdiny k životu na venkove, ačkoliv se neustále cítí jako cizinec. To je patrné zejména v první části knihy, kde hlavní postava řeší především politiku a nezájem vesnického obyvatelstva o věci veřejné, kdežto v druhé části se soustředí na spory uvnitř samotné vesnice. Bohužel druhá polovina knihy mi už tak zajímavá nepřišla a spíše nudila. Ke knize se určitě ještě někdy vrátím