Cizinec v cizí zemi
Robert A. Heinlein
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/457697/bmid_cizinec-v-cizi-zemi-soA-457697.jpg
4
351
351
Před pětadvaceti lety se první lidská mise na Mars naposledy ohlásila těšně před přistáním. Všichni její členové byli od té doby pokládáni za mrtvé. Někdo však přece jen přežil. Narozen na vesmírné lodi odsouzené k záhubě a vychován Marťany, Valentine Michael Smith nikdy neviděl lidskou bytost až do dne, kdy ho objevili členové druhé expedice. Považuje se za Marťana, cítí a přemýšlí jako Marťan, nyní se však spolu s posádkou vrací na Zemi jako dědic pohádkového dědictví po svých rodičích a dle pozemských zákonů také jako vlastník Marsu. Nové české vydání slavného vědecko-fantastického románu velmistra žánru Roberta A. Heinleina, odměněného nejvyšším žánrovým oceněním, cenou Hugo, vám přinášíme v novém překladu Alžbety Lexové.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno:
2020
,
Argo
Originální název:
Stranger in a Strange Land, 1961
více info...
Přidat komentář
(SPOILER)
Ok, dekonštrukcia ľudskej civilizácie z pohľadu cudzinca vyrastajúceho v diametrálne odlišnom mimozemskom prostredí je geniálny nápad. Na mnohé veci to vrhá úplne iné svetlo. RAH je v týchto analýzach veľmi dobrý. Núti človeka
rozmýšľať nekonvenčne, priznať si veci, ktoré mu nemusia byť vždy príjemné.
Ale skupinové orgie ako vrchol kolektívneho šťastia? Vyvraždenie xy% populácie v rámci očisty civilizácie? Tam sme už myslím boli a nie raz.
Heinlein vstupuje do postavy filozofujúceho starého chlípnika Jubla, ktorý každú ženskú postavu opisuje ako prostitútku, nimfomanku, slúžku, ideálne všetko dokopy. A najlepšie nech ich je celý hárem. S pomocou týchto "pomocníčok", tučného konta a záhradníka zbierajúceho exotické fotografie je schopný riadiť takmer cely svet. Toto sú tie dobrá, na ktorých má stavať spoločnosť? Tak to sa radšej budem držať svojich zastaralých rodinných hodnôt. V literatúre viem tolerovať mnohé, ale musí to dávať určitý zmysel. Nečudo, že ten biblický záver absolútne nefunguje.
A je to neúnosne ukecané. Myslím si, že redaktori, ktorí skracovali pôvodnú verziu, vedeli, čo robia.
Heinleinův Cizinec v cizí zemi je bezpochyby nejznámější sci-fi román, který už dávno překročil hranice žánru a je uváděn jako ikona ve všech encyklopediích, zabývajících se světovou literaturou. Možná to je jeden z důvodů, proč jsem se mu léta vyhýbal a odkládal jeho četbu, přestože jsem vlastníkem prvního českého vydání z roku 1994 od nakladatelství And Classic. K tomu mám jednu technickou připomínku: snad ještě nikdy jsem neměl v ruce knihu, kde by celá její jedna čtvrtina byla věnována upoutávkám (neskutečných 130 stran, které s Heinleinovým románem nemají nic společného, ale čtenář si je samozřejmě zaplatil). Takže proč je Heinleinův Cizinec tak slavný? Možná proto, že si jeho autor nebere servítky a pere to do lidstva, seč mu síly stačí. Vrcholná politika, ekonomika, umění, mezilidské vztahy, sexualita, náboženství, nic nezůstane ušetřeno jeho ostře kritického pohledu. Heinlein spolu s Valentinem Michaelem Smithem kácí modly. Je úžasné a neuvěřitelné, že jeho poselství je stejně aktuální dnes, jako bylo aktuální v roce 1961, kdy byl román napsán. To, že mě jeho představa všeobjímající láskou spojené společnosti nechává chladným, je čistě můj osobní problém. Stejně jako i mučednické finále, které je mi svou pompou v duchu „nastav druhou tvář“ bytostně cizí. I přes výše uvedené považuji Cizince za výbornou četbu s hodnocením někde mezi čtyřmi a pěti hvězdami. „Je to dobrota.“
Nechápu, jak může být zkrácená verze o tolik kratší. Kdybych měla za úkol to zkrátit, vyškrtla bych jen velmi málo.
Heinlein patří k mým oblíbeným spisovatelům, i když jsem vlastně nevěděla proč, protože jsem měla zatím jen 3 přečtené 5hvězdičkové knihy, jednu 4* a 4 trojhvězdičkové. Tak touto knihou se zas jazýček naklonil víc k tomu maximu.
Trochu jsem si vzpomněla na Tevisova Muže, který spadl na Zemi, který vyšel skoro ve stejné době, trochu mi to připomnělo taky jednu povídku z Heinleinovy Kompletní historie budoucnosti, a všechny tyto 3 věci mě prostě podobným způsobem oslovily. Ať už krátká povídka, krátká kniha nebo tato dlouhá, všechny mne pohltily a musím doporučit.
S Heinleinem se nikdy nenudím, ale tohle patří podle mě k jeho nejlepším.
Cizinec v cizí zemi je pozoruhodná kniha, vůbec jsem se při četbě nedivil tomu, že byla kdysi v době svého vydání tak kontroverzní. Vždy mě velice potěší, když je kniha něčím neotřelá a podnítí mě k přemýšlení - takových podnětů v ní bylo plno. Byla to moje první zkušenost s Heinleinem a věřím, že ne poslední.
Četl jsem nové nezkrácené vydání, takže dílo působilo úplně a uceleně, bohužel některé pasáže a například Jubalovy monology byly na mě až příliš rozvleklé. Nicméně to byl příjemný zážitek!
Klasika v žánru od klasika žánru. Doporučuju číst právě v novém překladu a nezkráceném vydání, co vyšlo u Arga.
Ohromně mě baví číst stará sci-fi; srovnávat to, jaký náš svět s tím, jak si ho představovali lidi jako Robert Henlein. Takže jsme si tenhle román hodně užila. A to i přesto, že jako zarytému ateistovi mi část, která je už hodně o úvahách na téma víry/ náboženství přišla zpočátku dost mimo. Nicméně jako každé dobré sci-fi mě donutila přemýšlet :)
Cizinec v cizí zemi je svižný, velmi vtipný a zábavný (skvělý překlad Alžběty Lexové!). Ačkoli na Dveře do léta prostě nemá no :)
Příběh se pěkně rozjel, vcelku nelituji času stráveného nad objemnou knihou (ale mohla být kratší, možná ta očesaná předchozí verze byla i smysluplnější a přiměřenější pro čtenáře). Však když jsem s chutí přečetla moderního Marťana (Weir), tak je jasné, že nemohu opomenout tohohle člověko-marťana o půl století předcházejícího (napsáním); Marťan ovšem bez debaty vítězí jako osvěžující zábavné čtení.
Na začátku mne příjemně překvapil autorův styl - čtivé, svižné, napínavé, a přitom všem dost hloubavé - co je člověk, co je Bůh, jak seznámit totálního cizince (jedno lidské "mládě", po marťansku dokonce ještě "pouhé vejce") s tím, jak to chodí na Zemi, mezi člověčenstvem, co s předsudky (výhradně ze strany lidí vůči marťanským zvykům, Marťan nikoho nesoudil), jak se vzájemně poučit a zejména si porozumět. Otázky náboženské a filosofické rozhodně nenudí, pěkně zaobalují a doplňují jinak vcelku akční děj první půle. V knize se rozebírá mnohé, sice stručně, ale hodně trefně a moderně, vedle náboženství a víry, také moc a bohatství, umění a sexuální morálka, ta vévodí celé druhé půli knihy.
Zaujmou i drobnosti: napsáno před šedesáti lety, technologie nám známá dnes (stereovize, videotelefon) celkem zvládnutá i tam, jen ne bez drátů (ale o technologii evidentně autorovi nejde, spíš o člověka a lidstvo v souvislosti s jeho morálkou), plus pár lehkých stále sci-fi prvků jako létající taxíky, ale jinak se to drží vcelku při zemi, byť vyznění je takové, nu, vesmírné. Populaci zeměkoule (Federace) o pěti miliardách jsem považovala za nízkou, asi způsobenou třetí světovou válkou letmo zmíněnou, ale dohledala jsem si, že kolem roku 1960 byly na Zemi jen tři miliardy, takže autor to asi odhadl po svém (dnešních skoro 8 miliard by tehdy asi nikdo nehádal).
K Mikimu jsem velké sympatie za celou dobu nepocítila, z vejce se sice po nějaké době vyklubal, ale ne zrovna přijatelně. Zato starý oplešalý časem a světem protřelý spisovatel škvárů Jubal je tedy originál každým coulem - těžko s ním vydržet, ale z povzdálí baví nesmírně... (příkladně: co si myslí o astrologii? "Nikdy jsem se toho svinstva ani netknul. Dávám přednost brandy.").
Pár vybraných Jubalových "bonmotů":
"Důkaz o neexistenci čehokoli se shání jen těžko."
"Lidská mysl dokáže být nesmírně tvůrčí, pokud si má racionalizovat vlastní nedostatky a vydávat je za přednosti."
"Už dávno jsem se naučil, že nemá cenu přít se s odborníkem. Člověk nemůže vyhrát. Zároveň ale vím, že cestu pokroku lemuje dlouhý seznam odborníků, kteří o své pravdě ani v nejmenším nepochybovali, a přitom se mýlili."
"Šarlatán ví, že lže, což ho omezuje v rozletu. Ale úspěšný šaman nejprve zpracuje sám sebe; věří tomu, co říká - a tahle víra je nakažlivá. Pak ho nic nezastaví."
"Nenávist vždycky dobře prodává, ale štěstí je z dlouhodobého hlediska úspěšnější a výnosnější artikl."
"Se schopností obdivovat umění se nerodíme, člověk se to musí naučit. ... Avšak obecně je na umělci, zdali zvolí srozumitelný jazyk, nebo se bude ukrývat za nějakou soukromou šifru jako Pepys ve svém deníku. Většina těchhle šašků ani nechce komunikovat jazykem, kterému bychom ty a já rozuměli nebo se ho mohli naučit ... raději nad námi budou ohrnovat nos a pošklebovat se nám, protože 'nedokážeme' vidět jejich záměr. Pokud vůbec nějaký mají - za mlhavostí se obvykle ukrývá neschopnost."
Druhá půle byla úmorná, jednak na dlouho zmizel z příběhu Jubal a jednak šlo jen o jedno (sexuální revoluci v rámci Michaelova "učení" - že by první záchvěvy hnutí květinových dětí?). Vůbec mi přišlo, že autor provedl zásadní střih, kdy M. se z minuty na minutu osamostatnil a všechny postavy kolem něj se změnily jak mávnutím proutku, bez přerodu, vývoje, pochybností...až do samého konce. A to se mi velmi příčilo, přišlo mi to značně nevěrohodné (a nudné).
A samotný konec? Moc jsem nepochopila, co se dle autora ve vesmírném uspořádání příštích tisíciletí má vlastně stát. Stejně jako skutečný úděl Michaelův.
Za první půli 75%, za druhou 25%, takže suma sumarum 50%.
P.S. Z pár nových pojmů a významových spojení zůstává hlavně PLNOST, kteréžto slovo mi už navždy knihu připomene, a DOBROST, což je novotvar, ale proč jej nepoužíváme, možná by se i hodil (nejen dobrota, z čehož zbyl už jen ten epikurejský význam)... ("grokovat" sem nepočítám, nakonec ani sami aktéři tomu úplně přesně nerozuměli, zůstalo to jako marťanské? slovo)
Bohužel se musím přidat k té skupině čtenářů, kteří tuto knihu dočetli s nechutí. Nerozumím, že někdo může toto absurdní, nelogické a prostě divné dílo považovat za klenot.
Nevadilo by mi teologické ladění, smířím se i s tím, že autor má diametrálně odlišný názor na všechno, čeho si vážím, ale aby byl hlavní hrdina, který byl vpodstatě masový vrah, považován za Boha, to se mi hnusí. Velice mi vadilo, že nikdo v celé knize nepředložil jiný názor, nebyla tam žádná postava, která by se bránila filozofii 'muže z Marsu', byla proti vraždění policistů apod.
Kdyby alespoň byl příběh vystavěn logicky! Všechny absurdní schopnosti Mika alias muže z Marsu byly založeny na principu, že se je naučil od Marťanů - co je to za nesmysl?! Jak vůbec mohl přežít na jejich planetě bez atmosféry a mnoha dalších věcí zcela nezbytných pro lidi do dospělosti, jak mohl popírat fyzikální zákony (nepřekonatelné pro mě bylo popírání např. zákonu zachování hmoty)?! Přece kdyby lidé dokázali to, co je tady popisováno, určitě by na to už přišli. Radši se nebudu dál rozepisovat... Prostě jsem ráda, že to mám za sebou.
Chtěl jsem tu knihu také okomentovat, ale ze směsice názorů přidám postřehy, které mě v průběhu napadly. Až neobvykle a krátce je popsán problém dnešní demokracie(60 let od napsání) v autorově verzi na straně 272. Když jsem hlavního hrdinu srovnal s dnešními rádoby lídry, udělal Michael jednu zásadní chybu. Nehlásal to, co chtěli lidé a kašlal na renomé PR, jak je jíž v dnešní době nutnost. Tím se už můžeme dostat ke vzoru samotnému, který chtěl jen dopilovat. R. A. Heinleina jsme měli doma v knihovničce za komunismu a vrátil jsem se k němu po dobrých 30 letech, protože tam pár knih chybělo. Heinleina jsem přestal zařazovat po přečtení knihy J.O.B., ale po Cizinci v cizí zemi se ten záběr mnohem rozšiřuje. Poslední věc na kterou tady v komentářích přicházím je hodnocení typu všechno nebo nic. Kupodivu i toto je zmíněno v knize(jen mi vypadlo kde, ale zmínil se o tom Jubal). Čili pokud by jsme měli brát v potaz Jubalovo mínění, je toto "dílo" a to nemá jiné hodnocení než pět hvězdiček. A nesmím zapomenout: "Plně to grokuji a sdílím s vámi vodu..."
S chutí jsem se začetl a s odporem dočetl.
Poslední třetina knihy je asi náhled do sektářských praktik.Dalekosáhlý výčet nadpřirozených schopností a dějů mě unavoval a celá kniha na mě působila jako slepenec minimálně dvou knih...
...a nebo jsem ji jen nepochopil.
Heinleina mám velmi rád. Na tuhle knihu jsem se velmi těšil, ale k mé velké lítosti mě vůbec nezaujala.
Heinlein patri urcite minimalne do prvej 5-ky sci-fi autorov. Ked sa spomenie zlata era, vzdy tam bude Asimov, Clarke, Heinlein, plus par dalsich ktori sa ale budu menit podla preferencii citatela. A "Cizinec" je jeden z jeho najzasadnejsich diel. A ze ich teda ma pozehnane, tym sa trosku jeho dolezitost rozmazava. Ale urcite je. A teraz zlaty klinec programu, u mna udalost roku 2020 na poli klasickej sci-fi, Argo vydalo NESKRATENU VERZIU ROMANU! Co moze byt uzasnejsie ako v podstate novy roman od Heinleina? Lebo je to hrubsie o taku minimalne stvrtinu. Samozrejme o stvrtinu ktora sa dala vytrhnut kvoli vydavatelom, ale teda ze to trvalo dostat to na nas trh. :) Ale beriem to ako novinku. Uzasnejsia sprava by bola snad jedine novoobjaveny roman od Julesa Verna. Aj v tomto posratom roku si treba najst nieco z coho sa da radovat :)
Heinlein je jeden z mých favoritů a Cizinec... je pro mě jeho snad nejcharakterističtější opus (spolu s Vládci loutek a Dost času na lásku).
Pomocí příběhu člověka nezatíženého pozemskou morálkou ukazuje, na jak diskutabilních základech je ta pozemská postavená. A to, že psal knihu před 60 lety neznamená, že by se jeho kritika nevztahovala i na současný svět.
Humorně podaná filozofie, oslava osobní svobody a ideálu agapé.
A Jubal (spolu s Lazarem Longem) je snad Heinleinova nejlépe napsaná postava.
Jasných 5*
První část knihy se četla velmi dobře, ale poté jsem se ztrácela v celým ději a už mě to nebavilo. Vždy dočítám knihy až dokonce, i když mě moc nebaví, ale u téhle jsem posledních 100 stran už vzdala...
Tak tohle se mi vyloženě nepovedlo.
Dočteno už skoro rok zpátky a já až dneska zjistil, že jsem k ní nic nenapsal.
Po knížce jsem sáhl nedlouho poté, co jsem přečetl hvězdnou pěchotu a chtěl jsem od autora víc tvorby. Stejně jako u Hvězdně pěchoty, i zde byla příběhová linka podložena tlustou vrstvou myšlenek a ideí. Zpočátku převládal sice příběh, ale ke konci šlo už jen o ty myšlenky a idee. Některé byly velmi zvláštní, jiné naprosto logické, ale ze všech si pozorný čtenář mohl alespoň něco málo odnést.
Rozporuplné dílo, počáteční nadšení ke konci vystřídalo lehké zklamání. Především ohledně vývoje děje – pomyslně to dělím na 3 části – první velmi zajímavý námět s trochou akce a napětí s otázkou co s hlavním aktérem Mikem bude (za pět *), ve druhé následuje politicko-filozofická tahanice o tom jak by měl Mike zapadnout do tohoto lidského světa – možná spíš tehdejšího (za tři *), no a ve třetí filozoficko-náboženské hledání protkané někdy až úchylným pojetím lásky/sexu a vzájemnými vztahy ve stylu „každej s každým“ (za nula *) – upřímně jsem to dočítal na sílu tak nějak z respektu a zvědavosti té finální myšlenky, kterou jsem stejně tušil od začátku. Akorát to Heinlein musel takhle složitě zaobalit. Možná to naplno trefilo tehdejší dobu kolem roku 1960, ale teď mi to přišlo trochu mimo mísu – ani mi to pak nepřišlo jako sci-fi a občas jsem se nudil.
Jsem rád, že jsem to četl, ale vracet se k tomu nebudu.
Ne každému Heinlein sedí. Má svoji morálku a rád hází lidem do tváře jejich pokrytectví a to s velkou parádou.
Michael Valentin Smith se učí být člověkem a není zatížený falešnou morálkou a "tím, co se má a sluší".
Mimochodem, Jubal je asi nejlíp napsaná postava vůbec.
Snad budete grokovat zplna.
Dokonalá kniha, potkal jsem i spoustu lidí co z této knihy rádi citují. Grokuji v plnosti ✌️????
Super věc.
Jedna z nejlepších knih co znám.
Mám ji doma, je celá rozsypaná, protože je mnohokráte čtená, ale opatruji ji jako oko v hlavě.
Autorovy další knížky
| 2002 |  Hvězdná pěchota |
| 1984 | Dveře do léta |
| 1994 | Měsíc je drsná milenka |
| 2011 | Vládci loutek |
| 2020 |  Cizinec v cizí zemi |
První spisovatelské období R.A. Heinleina se dá popsat jako střídavá tvorba pro mládež a pro dospělé. Toto období končí roku 1959, kdy autor vydal svůj mládežnický román Hvězdná pěchota, se kterým ovšem narazil u kritiky, která jej nařkla z přemrštěné adorace militarismu. Rozzlobený Heinlein se zařekl, že už nikdy pro mládež nic psát nebude a tohoto předsevzetí se nadále držel. Jeho dalším románem, kterým zároveň otevřel své střední a vrcholné období tvorby, se stal podivný román o lidském, a přesto mimozemském, návštěvníkovi z Marsu, který svou prostotou a neschopností lhát mátl nejen své románové lidské příznivce i nepřátelé, ale mátl a dodnes mate skutečné čtenáře. Není náhodou, že pasáže o sexualitě, tak odlišně popisované, než kázala tehdejší oficiální realita, se zalíbily ve vznikajícím hnutí hippies, které knihu vzalo za svůj text, takže se jistý čas o Cizinci v cizí zemi mluvilo jako o “bibli hippies”. Dnešního čtenáře možná překvapí, že tento sci-fi román zas tak vědeckofantastický není. Jako u většiny kvalitních SF románů z první poloviny 20. století jde autorovi o vyjádření názoru na současnou společnost. Původní, nezkrácenou, verzi načetl naprosto famózně Luboš Ondráček.