Cizinec v cizí zemi
Robert A. Heinlein
Před pětadvaceti lety se první lidská mise na Mars naposledy ohlásila těšně před přistáním. Všichni její členové byli od té doby pokládáni za mrtvé. Někdo však přece jen přežil. Narozen na vesmírné lodi odsouzené k záhubě a vychován Marťany, Valentine Michael Smith nikdy neviděl lidskou bytost až do dne, kdy ho objevili členové druhé expedice. Považuje se za Marťana, cítí a přemýšlí jako Marťan, nyní se však spolu s posádkou vrací na Zemi jako dědic pohádkového dědictví po svých rodičích a dle pozemských zákonů také jako vlastník Marsu. Nové české vydání slavného vědecko-fantastického románu velmistra žánru Roberta A. Heinleina, odměněného nejvyšším žánrovým oceněním, cenou Hugo, vám přinášíme v novém překladu Alžbety Lexové.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2020 , ArgoOriginální název:
Stranger in a Strange Land, 1961
více info...
Přidat komentář
Protože jsem se s Heinleinem ještě nepotkala, byla jsem velmi zvědavá. Svého času jsem sci-fi čítávala ráda a kdysi dávno mě nadchly třeba Asimovovy Nadace (zkusila jsem je ted nedávno znovu a už ten zážitek rozhodně není takový...).Zas tak moc mě to nenadchlo. Tedy nebylo to špatné, to ne, místy jsem se hodně bavila a nasmála, ale některé úseky byly slabší. Závěr mě nebavil vůbec.
"Námětem sci-fi románu je příběh mladého muže vychovaného Marťany, který se ocitl mezi lidmi."
HA! Co je to za blbost, musí si zákonitě říci úplně každý, byť čtenář třeba brakové literatury. Já jsem si to také řekl, ale nadruhou stranu, něco na tom musí být. Je to přece Heinlein. Tak jsem to zkusil...a zjistil že jde o něco vyjímečnýho něco co změnilo můj pohled na svět. Ono totiž vůbec nejde o Marťany, ono nejde ani o vesmír a fantastický vynálezy. Jde o zemi, o lidstvo a člověka jako jedince! Použití "muže vychovaného Marťany" je čistě účelové. Pouhý prostředek k získání vnějšího pohledu. Kdo dokáže nejobjektivněji hodnotit věc? Ten kdo s ní nemá nic společného. A tak nejlepším zrcadlem odrážejícím chování člověka je někdo, kdo se jako člověk nechová. Zrcadlem života na zemi je někdo, kdo na zemi nikdy nežil. Zrcadlo které nebylo vychováno lidstvem odráží nezaujatě tvář lidstva. Proč? Kvůli nesmírnému nadhledu. A tak tu máme marťana, nezatíženého studem, falešnou morálkou, vírou, etikou, zásadami...a ten nás učí sama sebe poznávat, odbourává předsudky a ničí hranice. Činí tak svět lepším, nejen v knize, ale i v realitě, protože alespoň jednoho člověka, mou maličkost, Valentine Michael Smith udělal lepším než byl před přečtením. Cizinec v cizí zemi jde až na dřeň podstaty lidství, od náboženství po sex, od chování člověka k člověku k chování člověka k jedinému místu ve vesmíru na kterém dokáže žít. Možná nejzásadnější filosoficko-fantastická kniha všech dob. A autor? I kdyby nenapsal nic jiného, už za tohle by si zasloužil být řazen do velké trojky.
Autorovy další knížky
2002 | Hvězdná pěchota |
1984 | Dveře do léta |
1994 | Měsíc je drsná milenka |
2011 | Vládci loutek |
2020 | Cizinec v cizí zemi |
Už je to nějaký ten pátek, co jsem tuto knihu četl, ale musím říct, že kdykoli něco dočtu (obzvlášť, když jde o záležitost ne úplně vydařenou), říkám si, že k ní někdy prostě musím napsat komentář, protože si to zaslouží a protože mi hodně dala.
Cizinec v cizí zemi je velice promyšlené ba přímo mistrovské dílo, které se lidem otevřeným úvahám o přirozeném běhu věcí a pochybujícím o správnosti a prospěšnosti společenských dogmat či stereotypů prostě musí dostat pod kůži.
V první části se kniha tváří jako standartní sci-fi o návštěvníkovi z Marsu, příběh se rozjíždí postupně a jde v něm spíše o navození atmosféry a vyvolání dojmu, že je možné, aby hrdina na Zemi přežil, aniž by ho někdo zlikvidoval kvůli majetku, zneužil na pokusy a podobně.
Druhá část je pak hlubokou filozofickou (a přitom velmi čtivou) úvahou a postupně nám odkrývá skutečnou podstatu dobra a zla v nás. Je obžalobou dogmat a společenských stereotypů ve kterých jsme vychováváni, našeho hluboce zakořeněného pokrytectví ke kterému jsme jako děti výchovou naprogramováni, ať už rodinou, společností nebo církvemi. Je trpkou pravdou o tom, že pro většinu z nás jsou prioritou frustrující společenská dogmata místo přijetí sebe sama a své přirozenosti.
A ten závěr… nechci prozrazovat spoilery, zmíním jen, že je završením smutné pravdy o tom, jak se zachováme, když v nás někdo svou nevinnou přirozeností, nezkažeností a nevyvratitelnými fakty vyvolá pocit ohrožení; paniku z toho, že když přijmeme jeho nebo část z toho, co vyjadřuje, podkope to základy, které nám vštípila společnost jako „pravou morálku“ a zhroutí se nám tím celé vnímání světa.
Není žádným překvapením, že by společnost ve své době tuto knihu nepřijala, a jsem potěšen, že se zbývající text zachoval a že jsem měl tu možnost přečíst si autorovu verzi v původní nezkrácené podobě.