Clayův most
Markus Zusak
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/443052/bmid_clayuv-most-4wN-443052.jpg
4
308
308
Ústředním tématem Zusakovy knihy je důležitost a křehkost vztahů mezi nejbližšími lidmi: mezi sourozenci, mezi rodiči a dětmi. Clay a jeho čtyři bratři tvoří soudržnou partu, ale Clay si jednoho dne uvědomí, že bude muset z party vystoupit, i kdyby to mělo znamenat, že se do ní nikdy nebude moci vrátit. Přesto to udělá, aby se pokusil napravit staré křivdy a navázat přervaná pouta. Kniha má rafinovanou stavbu, autor nehodlá hned odkrýt karty, vrací se do minulosti a zas přeskakuje zpět, takže se čtenář jen postupně a v náznacích dozvídá, co pětici bratrů tak stmelilo, co je odtrhlo od jejich rodičů a a co musí a chce Clay podniknout: vystavět most, po kterém by k sobě mohli přejít ti, kdo byli z různých důvodů odloučeni. Ohromující. Úžasná, náročná, hluboce dojemná. Clayův most se jako v kouzelnickém triku odvíjí od konce, autor dovedně odvádí pozornost od toho, co se skutečně děje, a úloha všech těch úkroků se odhalí, teprve když je celá eskamotáž úspěšně ukončena. - Wall Street Journal Markus Zusak sepsal nezapomenutelnou ságu. – US Weekly Zusak ve svém komplexním vyprávění přeskakuje v čase, z místa na místo, z jednoho břehu oceánu na druhý, a vykresluje živý portrét bratrů, kteří se snaží znovu nabýt rovnováhu tím, že oživí příběh své rodiny. - Time Pokud byla Zlodějka románem, který vyklidil jeviště Smrti, pak její rozjasněný následovník je naopak plný života. - Guardian Vřelá a srdečná kniha… Příběh lásky, umění a vykoupení, neurvalý a radostný, se záblesky vtipu a jasnozřivosti, a neskutečně dojemný. - Times of London... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2019
,
Argo
Originální název:
The Bridge of Clay, 2018
více info...
Přidat komentář
Je to ze začátku pěkný zmatek. Skoky v čase, náznaky, věty co nedávají (zatím) smysl. A spousta postav, a všichni se chovají zvláštně. Proč se ti bráchové pořád tak rvou? Proč říkají svému otci Vrah? Má smysl se prodírat knihou dál?
Má, protože příběh vypráví Markus Zusak. Jeho poetický jazyk, nádherné metafory, lidskost, jemný humor i v tragických okamžicích, to vše vás nakonec zase (podobně jako ve Zlodějce knih) ohromí a pohltí.
Výborný překlad Dominiky Křesťanové.
Můj nejsilnější pocit z knihy je radost, že jsem to konečně dočetla. Nechápu, že tentýž autor napsal Zlodějku knih a Posla, ze kterých jsem byla nadšená, takže jsem čekala něco podobného. Toto je však napsáno jinak a já tento styl nedokáži ocenit, asi nejsem literárně tak na výši...
Clayův most má silný a výborný námět, vykresluje historii jedné rodiny, je o odchodech, ztrátách, umírání, pocitu viny. Příběh plyne velmi pomalu a jednotlivé události jsou odhalovány nahodile. Literární styl je zvláštní, kniha je plná náznaků a poetických obratů, kontrastem k tomu je vyjadřování mladého vypravěče.
Bohužel je to napsáno tak, že mě to nebavilo a na rozdíl od jiných čtenářů pro mě nebyl nezáživný a divný jen začátek, ale celá kniha. Pro mne tohle není, ale z mnoha nadšených komentářů je vidět, že své čtenáře si kniha našla.
Achjo, tak to mrzí, ale vůbec mě to nebavilo. Chyběla mi asi třetina do konce a už fakt ne. Nemělo to ani pořádně žádný příběh, že by to nějak gradovalo. Ani jsem z toho nic necítila jako obvykle ze Zusakovych děl. Buď jsem to špatně pochopila nebo nějaké špatné období, nevím.
Věděla jsem do čeho jdu, Mark má specifický způsob psaní. Proto jsem knihu neodkládala po prvních stránkách, byť mě ukrutně nebavily, věděla jsem, že se to zlomí, a zlomilo. Přečetla jsem za jedno odpoledne, tudíž je to určitě kniha dobrá, která chytne, vtáhne a nepustí. Chvilku mi dalo práci zorientovat se v lidech a kupodivu i obecné časové rovině (tak nějak jsem stále sklouzávala k nesmyslnému pocitu, že se i v přítomnosti bratrů Dunbarových nacházíme někde v minulosti, řekněme v padesátých letech, sama nevím proč). Linie Penelopé mě bavila nejvíc, ostatně naší generaci v našich končinách je celkem blízká, linie bratrů už mnohem méně. Bohužel pro Marka, Zlodějka knih je kniha, s kterou budu vždycky srovnávat a toto tak úplně srovnání nesnese. Ve srovnání s jinými autory by to bylo na pět hvězd bez sebemenší pochybnosti, ale já se omlouvám, při srovnání autora s autorem je to za čtyři.
Tahle knížka ve mně vyvolává rozporuplné pocity.
Nejprve jazyk, kterým je kniha napsaná a který je dominantním prvkem celého vyprávění. Na jednu stranu se mi líbil, autorovy obraty mě leckdy pobavily, ba i rozesmály. Na druhou mi přišel jako neskutečná manýra.
Pak příběh sám. Chvílemi jsem zvažovala, že tuhle 559stránkovou bichli nedočtu, ale pak jsem ji přece jen ještě pro jednou otevřela a styl vyprávění mě opět vtáhl. Přesto můj hlavní pocit z Dunbarovic rodinné historie je ten, že je to příběh prázdný, umělý, který má sloužit jen jako nosná kostra pro exhibici jazyka. A to bez ohledu na to, jak vážná témata se v něm objevují.
A do toho práce s časovými linkami, kdy se vzdálenější minulost prolíná s o něco méně vzdálenou minulostí, aby se postupně vysvětlovaly a někde ke konci knížky potkaly. Bohužel právě v poslední části knihy se tohle schéma začíná rozpadat, když se nejdřív dozvíme (a to je SPOILER), že jedna z postav zemřela, a pak nám je ještě dovyprávěn její život předtím, což už nás ale vzhledem k vědomí jejího konce moc nezajímá.
Vzhledem k tomu, že na zdejší účet zapisuju jenom knížky, které mi připadají dobré a můžu je vysoko ocenit, zatímco ty ostatní (pokud je vůbec dočtu) nechávám upadnout v zapomnění, je tohle určitě můj první kritický komentář. To, že o knížce přesto píšu, ovšem dokládá, že uznávám, že Markus Zusak skutečně psát umí - práce s jazykem je jeho velmi silná stránka a je vidět, že celému románu věnoval velkou péči, protože ani po pár stech stran kvalita neupadá. Ostatně celá knížka je jako vývěsní štít hlásající: Podívejte, jak šikovný je můj autor. A já dodávám: Podívejte, jak šikovná je překladatelka. Jméno uvedené na přebalu si zaslouží plným právem.
Takže pojďme na závěr doložit předchozí tvrzení několika ukázkami.
"Auta jako by někdo u chodníku spíš típnul, než zaparkoval, a elektrický dráty zplihle visely pod vahou němejch, přehřátejch a znuděnejch holubů."
" "Je-žišmarjá!" Jako rouhač jsem tehdy byl světová extratřída a moje specialita byla rozseknout Ježíše vejpůl a Marii vypíchnout důrazem."
"V každým domě se svítilo, lidi byli doma. Jako by vycítili, že přijde divadlo, z čista jasna tu byli holubi a strategicky se rozmístili na drátech vedení. Posedávali na televizních anténách a, pánbu s námi, na stromech. Byla tu i jedna jediná vrána, naducaná v tlustým peří jako holub maskovanej pršipláštěm. Ale nikdo jí na to neskočil."
Nejprve jsem se nemohla začít a nějak se ztrácela v dějové linii, ale pak mě to chytlo a už nepustilo. I slza mi ukápla. Když jsem četla, že jde o román zalitý sluncem, tak jsem netušila, jak smutná kniha to je. Krásně napsané.
Neskutečná kniha, ještě se mi nestalo, že by mě nějaká jiná takhle semlela, že jsem ji musel na dva dny odložit ale nepočíst jsem ji nemohl. Skvěle napsané.
Tohle rozhodně není čtení na dovolenou k moři v případě, že chcete vypnout. Tahle kniha vám to nedovolí. U Clayova mostu musíte dávat bedlivě pozor, abyste se v příběhu zorientovali a postřehli to podstatné. Pokud zvládnete tohle, tak vás příběh vtáhne do sebe a vy budete otáčet stránky rychlostí větru, abyste se dočetli, jak to vlastně bylo. Příběh plný naděje, odhodlání a příběh jednoho kluka, který žil, jak nejlépe mohl.
Tak můj první komentář na databázi:
Nějakou chvíli mi trvalo, než jsem se v příběhu zorientovala. Ale pak mě to tak chytlo,že jsem nemohla přestat číst. Hrozně mě zajímalo,jak to bude dál s Pénelopé,Clayem, Michaelem a všemi dalšími postavami.
Ke konci jsem se zase začala trochu ztrácet v čase, jednu chvíli jste v jisté době a o odstavec dal zase v jiném čase, musela jsem si občas přečíst neco dvakrát.
A ... ! Nemám ráda dostihy. Zkrátka nejsem ten nadšenec, který žasne nad krásou a ušlechtilostí koní a hlavně nechápu celou tu atmosféru kolem. A proto mě některé pasáže, které se tomu věnovaly,trošku nudily. Ale to je asi můj problém...
Co mě ale nejvíc mrzí, že jsem nejspíš nepochopila konec. Nebo spíš nevím,jestli jsem ho pochopila správně. ( Jak to vlastně bylo s kolíčkem na prádlo!? ) Potřebovala bych zkrátka asi jasnější a přesnější vysvětlení...
Ale celkově milá, lidská, poutavá a čtivá knížka .
Rozhodně se nedá říct, že by se Zusak nějak vyhýbal těžkým tématům. Příběh opět vypráví svým osobitým stylem, který nemusí každému sednout, ale mě to vyhovovalo. Jediné, k čemu mám výhrady, je délka knihy. Závěr mi přišel už krapet přetažený - myslím, že zkrácení cca o 100 stránek by knize prospělo (např. detaily z dostihových závodů, Penelope...). Ale celkově je tu opět úžasně silný základ, na kterém se dá stavět. Třeba most.
Řeknu to takhle – v začátku knihy jsem si byla jistá, že jí 5 hvězd nedám. V “jádru” jsem ji ten začátek odpouštěla, ba se i omlouvala, že jsem ho asi nedocenila. Ale závěr knihy mě o nadšení zase pomaloučku připravoval.
I přes mouchy a očekávání to je originální příběh, na který jen tak nezapomenu. Milovala jsem bezprostřední komunikaci Dunbarovic kluků, Hektora a Achilla.
Markus Zusak si na sebe, alespoň podle mě, ušil bič. Protože před pár lety napsal jednu z nejlepších knih, The Book Thief, kterou pravděpodobně už nikdy nepřekoná, ať je poetický sebevíc. Clayův most je dobrá knížka, velice dobrá, jen mi přišlo, že všech těch "krvácejících řek" a "stál tam a umřel" bylo jaksi přespříliš. Mít knížka (záměrně píšu knížka, ne příběh) větší spád, bylo by to ještě lepší. Každopádně číst ji před pár lety, kdy jsem ještě nebyl takovým cynikem, líbilo by se mi to celé určitě o dost víc. Takhle je prostě... dobrá.
Zlodějka knih byla skvělá, tato mě však nijak neoslovila. Děj se vlekl, nebavil, vlastně to bylo celé o tom "dám tomu ještě chvíli šanci"...
Zusak vystavěl příběh stejně monstrózní, jako je Clayův most budovaný v knize. Začal pomalu, hodně pomalu. Připravoval si půdu, představoval účastníky, rýsoval konstrukci děje, plánoval, kalkuloval... a kamínek po kamínku stavěl a odkrýval hlavní kostru, na kterou nabaloval, vrstvil, kupil. Věřím, že hodně čtenářů udolá pomalé tempo, další může odradit zvolený styl vyprávění a jiní nedají počáteční skoky v časech. Ale těm, co vydrží, se odkryje Příběh. Příběh, který je nevýslovně obyčejný a není na něm nic světaborného. A přece vám na mnoha místech dokáže buď sevřít srdeční chlopeň a nebo vyloudit připitomnělý úsměv na obličeji. Možná proto, že jsou Dunbarovic kluci tak lidští? Nebo je to tou rádoby poetickou a přitom "balíkovskou" stylistikou? Kdo ví... Na plný počet to v mých očích není. Určité úseky mi přišly zbytečně natahované a jiné zase odfláknuté. Místy jsem měla dojem až moc velkého tlačení na pilu a svým způsobem jsem nepochopila (už zmiňovanou) stylistiku. Neseděla mi k postavě Matthewa, protože díky ní zbytečně působil hloupějším dojmem. Ale jinak mám opravdu radost, že jsem po nedočtené Zlodějce knih konečně pochopila, co na tomhle autorovi všichni vidí.
Nejsem vhodný čtenář takových knih. Tenhle styl mi prostě nesedí, občas jsem vůbec nechápala, o čem čtu, přišlo mi, že to nemá hlavu ani patu...a to se nepovažuji za úplně hloupého čtenáře, ale možná jím jsem. Procvičila jsem si každopádně sílu vůle a dočetla jsem až dokonce.
(SPOILER) Mně se to líbilo. Ne od první strany, mátlo mě, kdo je vrah, co to ti kluci vyvádějí, připadali mi ztřeštění... autor postupně odkrývá příběh plný lásky – ale i smutku, bolesti a zoufalství. Příběh pěti bratrů, kteří příliš brzy utrpí těžké ztráty, a přesto čelí životu, jak nejlépe dovedou. Příběh kluků, kteří pro ránu nejdou daleko, introvertního Claye a dalších čtyř na pohled rabiátů. Kniha, na kterou jen tak nezapomenu – a proto ji můžu poslat dál, aby uvolnila místo v knihovně jiným knihám :-).
Chápu všechny, kterým se kniha líbila, pro mne to však byla zoufalá nuda. Pár událostí omílaných pořád dokola. Četl jsem Zlodějku knih a nebyl jsem přehnaně nadšený. Toto je bohužel další případ. Zajímavý, ovšem poměrně jednoduchý příběh, který je obalený spoustou vaty. A v tom to vězí. Není mnoho knih, kde kvalita odpovídá počtu stran. Autor má zajímavý styl psaní, ovšem občas jsem si říkal, že už jsem mohl mít přečtené dva, tři jiné příběhy. Markus Zusak mi prostě úplně nesedl.
Vzdal jsem to na 80. stránce. Upřimně, nesnáším spisovatele, kteří se snaží ze všech sil čtenářům četbu zkomplikovat a ukazovat na svých výblitcích: "koukejte, jak CHYTROU knihu dokážu napsat." V žebříčku "nejchytřejších" autorů zaujal Zusak přední pozici.
Dočteno v jednu v noci, za střídaní úsměvu a slz...stejně jako úsměv a slzy se střídaly i názory na způsob psaní, někdy mi smysl analogií unikal, jindy nadchnul, stejné to bylo i se střídáním dějových linií...výsledek je pět hvězdiček, tolik lásky a pochopení se jinak ocenit nedá.
Štítky knihy
Austrálie smrt sourozenci rodinné vztahy romány
Autorovy další knížky
| 2009 |  Zlodějka knih |
| 2012 | Posel |
| 2019 | Clayův most |
| 2014 |  Roky pod psa |
| 2015 | Smečka rváčů |
Po knize jsem sáhla jen a jen kvůli autorovi, od kterého jsem samozřejmě četla Zlodějku knih, kterou miluju. Posel byla taky vlastně dobrá kniha, už tam byl znát autorův osobitý styl psaní.
Clayův most by byl za mě fakt skvělý příběh, kdyby to nebylo tak dlouhé! A kdyby dlouhé, ale celé je to psané stylem, který asi každému nesedne. Co věta, to metafora, vše je tak nějak ukryté mezi řádky. Zároveň se v knize opakovala spousta myšlenek, vypravěč se vracel k různým událostem a všechny rozpytvával. Myslím, že mi i často unikl nějaký ten skrytý význam slov...
Je to příběh o 5 osobitých bratrech z dob jejich dětství a dospívání. Mathew, Rory, Henry, Clayton a Thomas. Nebylo to s nimi rozhodně jednoduché.
Je to příběh i jejich matky, Polky, která po válce díky svému otci emigrovala, načež se dostala až daleko do Austrálie, kde se náš příběh odehrává. Jediné, co jí po otci zbylo, je tvrdá píle a hra na klavír.
Co vedlo ke všem událostem, jež spustily tento příběh? Pomalá ztráta jejich matky, zrada a křivda od jejich otce, nejistota a osamělost?
Pro Claye to byl jeden kolíček na prádlo, dostihy a jedna holka s jiskrnýma očima.
Je to kniha, která tak nějak plyne od začátku do konce stejným tempem. I některé události, které by měly vyvolat třeba překvapení, lítost nebo smích, tak zkrátka proběhly bez toho, aby se ve mě jakkoliv pohnuly emoce. Což od takové knížky úplně nechci.
Celou dobu čtení jsem cítila, že jsou si bratři velmi blízcí, svým způsobem, ale vlastně jsem se celou dobu ptala, proč jsou takoví, jací jsou? Proč to celé vypráví zrovna nejstarší Mathew? Z čeho pramení ta aura smutku a osamělosti, kterou z nich všech cítím?
Nakonec se přeci jen příběh uzavřel, bylo řečeno, co řečeno být mělo, mě ale pořád zůstala spousta otázek.
Bylo úžasné v jejich příběhu na chvíli být a, ano, bylo mi jich, kluků, vlastně hrozně líto. Spousta myšlenek a pocitů a samotný most jsou pro mě ale pořád nepochopené.
Doporučila bych knihu asi jen těm, kdo mají od autora něco přečteného a cítí zvědavost, jakou jsem k téhle knize cítila já.