Člověk člověku

23.06.2014

Jan Noha je básník, který je některými lidmi u nás mylně vnímán za prorežimního autora vlastně jen kvůli jeho jedné, dříve často v televizi recitované básni: "Byl únor v Čechách" - ta je ovšem - ironií osudu - vlastně lyrickou básní . Není zdaleka tak bojovná jako básně některých vážených autorů, v jejichž verších se to soudruhy (Staliny apod.) jenom hemžilo. Takový Jan Noha nebyl. Málokdo ví, že tento člověk byl ještě před II. Světovou válkou vyhozen z Komunistické strany a označen za Trockistu, když pravdivě informoval o situaci v tehdejším Sovětském svazu. Později, po II. Světové válce, ho vzali zpět, protože potřebovali jeho zkušenosti typografa ve Státní tiskárně, kde byl opravdu dobrým ředitelem. Potom, až do začátku 60. let statečně podporoval své kolegy, kteří nemohli oficiálně vydávat své knihy, pomáhal je vydávat v SNDK pod pseudonymy, a za to byl zbaven postu ředitele tohoto Státního nakladatelství dětské knihy (později ALBATROS) a pronásledován Státní bezpečností. Byl zklamán vývojem režimu a to ho zlomilo, nedožil se ani Pražského jara. Na sklonku života psal výhradně intimní lyriku a básně s duchovním přesahem. A co se týče "dělnického básníka" - v útlém mládí jim opravdu byl, možná jako jeden z mála autentický a samouk, který se nikdy nepřetvařoval. Tento skromný člověk pracoval rukama, ale znal filosofická díla a díla světové literatury jako málokdo. Byl velmi vzdělaný a jeho básně pro děti jsou nadčasové. Ostatně i sama báseň Člověk - člověku - nikdy neměla s politikou nic společného. Lehce je soudit někoho,koho jste neznali. Já ano. Takže mohu s klidným svědomím napsat, že Jan Noha byl dobrý člověk a velmi talentovaný básník. Známé jsou i jeho krásné lyrické básně věnované Jižním Čechám, doprovázené fotografiemi výzamné české fotografky Marie Šechtlové z Tábora. A zde jsou ty verše, které snad vyvolávají vášně...... když zazní "Člověk člověku......" ale pravý název ústřední básně výše uvedené sbírky je:

Jeden druhému

Člověk člověku světlem by měl být,
snem, který zdá se,
rukou, která vede.
Člověk člověku věrně by měl žít
a učit srdce zpívat živou píseň,
mlčí-li snad či zpívat nedovede.

Člověk člověku sluncem je i stínem.
Každý má v sobě
tichý teplý kout,
kam přijít můžeš po daleké cestě
stisknout si ruce,
snít a spočinout.

Člověk člověku časem by měl být,
v kterém se dočká
všeho, co si přál.
Člověk v člověku srdce by měl mít,
v němž toho najde,
koho miloval.

Člověk člověku v životě je vším.
Nejvíce láskou,
kterou nechce zpět.
Žijeme dny své s jejím tajemstvím,
které je chvíli domov,
chvíli svět.