Člověk, dobro a zlo: O smyslu života v zrcadle dějin
Erazim Kohák
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/545511/bmid_clovek-dobro-a-zlo-o-smyslu-zivota-v-zrcadle-dejin.jpg
5
11
11
Jedna z prvních knih, které Erazim Kohák vydal doma po návratu z exilu. Ve čtrnácti přednáškách komentuje problémy, jimž lidé ve své době čelili a jimž se věnovali myslitelé od „počátku lidství“ až po naši současnost. Autor označoval knížku jako „skripta“, což znamenalo nejen to, že vychází z univerzitních přednášek, ale především to, že nejsou dogmatem, konečným závěrem myšlení. Řečeno vlastními slovy autora, zachycují jen jeden moment v pokračujícím, nikdy nekončícím zápolení člověka s mnohotvárností lidských možností. Své teze z roku 1992 (vydané poprvé 1993) předkládá spíš jako něco, o čem chce debatovat, než jako něco, co by chtěl obhajovat. „Tyto přednášky představují cosi jako pokus o kulturní sebenazření v zrcadle dějin v údobí radikálního zpochybnění našich samozřejmostí. Ač se dějinami zabývají, nejde v nich o dějiny samé, nýbrž o nahlédnutí problémů a možností lidského bytí pro nás, dědice a nositele evropské civilizace.“... celý text
Přidat komentář
Autorovy další knížky
| 2011 |  Zelená svatozář: Kapitoly z ekologické etiky |
| 1993 | Člověk, dobro a zlo |
| 2002 |  Cesta a odkaz T.G. Masaryka |
| 2002 | P.S. Psové |
| 2016 | Oheň a hvězdy |
Je tomu už dávno, co lidé začali věřit, že lidské štěstí můžeme získat díky hmotným majetkům ... my, lidé, jsme si postupně zvykli na zbytečný komfort, který zcela přesahuje naše základní potřeby. Jde o pokrok, který lidstvo vnímá jako samozřejmost. .... Pan Kohák se v této knížce (a stejně tak i ve všech jeho pracích) ptá: "Proč se stalo samozřejmostí, že se musíme mít lépe než naši předkové a žít pohodlnější život?"
... a odpovědi nevyznívají zrovna optimisticky:
"Pokud se lidstvo nedokáže zbavit slepého předsudku své vlastní nadřazenosti, bude se dál vzájemně vraždit a ničit přitom Zemi až do vyhlazení všeho života."
... obzvlášť pod zorným úhlem filozofa:
"Co potom ale znamená ono „pro dobro člověka“? Vždyť dobro se neodvozuje od člověka. Patří všemu bytí ... člověk je jen jednou součástí, společenství všech bytostí. Jeho dobro má své oprávnění, protože i v člověku žije život, který touží po žití. Jenže to oprávnění není o nic větší – a také o nic menší – než oprávnění jiného života, vlků či racků či krav. Člověku náleží jeho místo, avšak to náleží všemu životu. Jde o to, aby se člověk naučil žít v harmonii s životem, ne na jeho úkor. ... Nestačí, aby člověk pečoval o prostředí svého života. Je třeba, aby zajistil i prostředí života bobrů, vlků a skokanů zelených. A pokud by se vás někdo ptal: „K čemu je dobrý skokan zelený?“, optejte se ho na oplátku: „A k čemu jste dobrý vy?“ Neboť odpověď je stejná – protože jsem, protože toužím být – a protože s úctou uznávám i touhu všech ostatních po životě. To je, oč jde: o úctu – a lásku – ke všemu životu."
"Po celá tisíciletí žil člověk v závislosti na přírodě a mohl se na ni spolehnout. Po celá tisíciletí měla příroda všechny vlastnosti, které křesťané přičítali Bohu. Byla mocná, nekonečná, tajemná, vše obklopující, vše zahrnující, milosrdná, spravedlivá a odpouštějící, není divů, že Spinoza píše o Deus sive natura, o Bohu, či jinými slovy o přírodě. Lidé se nemuseli starat o
nic než o své malicherné hádky a zájmy, mohli ve svých válkách kořistit a pustošit přírodu s jistotou, že ať způsobí sebevíc škod, příroda jim odpustí, příroda to nahradí, že přírody bude vždy víc, než lidstvo dokáže změnit."