Co je odtud vidět
Mariana Leky
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/472287/bmid_co-je-odtud-videt-sQt-472287.jpg
4
250
250
„Když Selma řekla, že se jí v noci zjevila okapi, věděli jsme, že někdo z nás brzy zemře,“ zahajuje své vyprávění Selmina desetiletá vnučka Luisa. Selmě se dosud zdálo o africké antilopě třikrát a pokaždé potom někdo z vesnice zemřel, proto jsou její obyvatelé rázem ve střehu. Někteří cítí, že nyní je nejvyšší čas vyrukovat se zamlčovanou pravdou. A když konečně přijde smrt, její okolnosti jsou mimo očekávání všech. Prostřednictvím Louisy odhalujeme život malé poklidné vesnice s magickou atmosférou. V Selmině domě, v němž děvčátko vyrůstá, nalézají útočiště leckdy bizarní sousedé, které navzdory neurózám, vrtochům a rozdílnosti povah spojuje tolerance vůči jinakosti a snaha pomáhat si. Žijí tu také Luisini rodiče zaměstnaní krizí středního věku natolik, že jim sotva zbývá čas na dceru a její výchovu ochotně přenechávají jiným. Nelze opomenout ani obrovského bílého psa Aljašku s aurou nesmrtelnosti. Román sestává ze tří částí odehrávajících se v letech 1983, 1995 a 2005 a v každé z nich je Luisa konfrontována se smrtí blízké osoby. Tématem příběhu je však zejména láska a lidé, kteří mají odvahu o ni usilovat a překonávat překážky v podobě vnitřních bariér, předsudků i tisíců kilometrů. V případě Louisy je to láska k Frederikovi, který se rozhodl stát buddhistickým mnichem. Autorka dovedně žongluje s metaforami a prokládá je jemným, laskavým humorem, čerpajícím z dobře odpozorovaných všedních situací. Její dojemný příběh je promyšlenou meditací o tom, jak ztráta a láska utvářejí člověka i komunitu. O hledání místa ve světě, i když to místo je právě tam, kde jste začínali. Román získal mezinárodní ohlas a dosud byl přeložen do 14 jazyků.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2021 , ProstorOriginální název:
Was man von hier aus sehen kann, 2017
více info...
Přidat komentář
Okapi je údajně poslední velký savec objevený člověkem, k čemuž došlo v roce 1901. Na pohled okapi vypadá jako složenina částí různých zvířat, které k sobě moc neladí. Okapi knihou prochází od prvních stran až po poslední. Zjevuje se Selmě ve snu v případě, že má někdo zemřít a taky je použitá jako příměr, jak spolu může fungovat něco, co navenek vypadá natolik rozdílně a nesourodě.
Příběh nás zavádí do Německa, kde v jedné malé vesnici žije společenství osobitých lidí, jejichž životem prochází láska, stáří, smutek, odcizení, smrt i buddhistická moudrost. Vyprávění se zabývá mnoha vážnými tématy a přitom je podáváno s velkou mírou laskavosti a východní moudrosti, přičemž je zahaleno jakýmsi snovým přívětivým hávem, který obrušuje ostré hrany všech bolestí a strastí, se kterými se jednotlivé postavy musí vypořádávat.
Ač je to pro mnohé hlavní devizou knihy, tak mi tahle new age pozitivní oduševnělá atmosféra úplně nesedla. Působila trochu vyumělkovaně, jako z kurzu tvůrčího psaní, kdy je Vám od začátku do konce zřejmé, že pod líbivou slupkou se skrývá pouze myšlenkový konstrukt, ze kterého nedýchá skutečný život, jakkoliv může být zručně a řemeslně kvalitně zpracovaný.
Nicméně za okapi díky. Velmi zajívamá zvířata. :o)
Milé čtení, takové laskavé. Vesnice plná svérázných lidiček, kteří se mají rádi, jsou tolerantní, podporují se navzájem, to vše doplněno Aljaškou, obřím, aromatickým a terapeutickým maxipsem...značka ideál. Skvělá babička Selma, parádní optik... přímo pohlazení po duši:) Jeden citát z knihy, který se mi moc líbil: "S láskou můžeme dělat všechno možné. Můžeme ji dobře či hůře skrývat, můžeme ji za sebou táhnout, můžeme ji zvedat do výšky, nosit po celém světě nebo ji zaplétat do věnců, můžeme ji vložit do země či vyslat k nebi. To všechno si nechá láska líbit, trpělivě a poddajně, taková už jednou je, ale proměnit se nedá."
Kniha byla bezbarvá a bez chuti. Občas se objevila zajímavá myšlenka nebo postřeh, ale spíš to na mě působlo jako klišé, než že bych se cítila nějak obohacena.
Sloh je docela hezký, takový young adult styl, je cítit, že autorka se snaží zaujmout, a proto nešetří absurdními situacemi. Zvláště psychoterapie, buddhismus a nesmrtelný pes Aljaška křičeli snahou o zaujetí čtenáře.
Jedná se o vyprávění dívky o jejím životě s babičkou, o lidech z vesnice, o jejím zamilování. Takové nenáročné a nepříliš hluboké čtení.
Podmanil si mě už prolog. Krásná kniha. A já se usmívala a brečela. Někdy dokonce současně. Za mě poklad!
Když se zdá Selmě o okapi, je jasné, že někdo v její blízkosti brzy umře, jenže se neví kdo…
Tento příběh nám vypráví Luisa, vnučka Selmy, nejprve desetiletá, ale sledujeme jí až do její dospělosti. Jejíma očima vidíme rozličné postavičky z jedné malé německé vesničky. Různé podivíny, kteří mají své rituály a úchylky, i přesto si je všechny zamilujete. Je to kniha o vztazích mezi lidmi, o lásce, o smrti, o nevyřčených, ale známých věcech. Je to kniha, do které se prostě zamilujete.
U této knihy nemám slov, abych Vám řekla, jak moc se mi líbila. Tolik pocitů a emocí, které se na Vás přenesou. Při čtení jsem se usmívala, častěji však brečela, i přesto se mi to celé tak moc líbilo. Užívala jsem si každé slovo, postupně jsem si knihu dávkovala, abych s Luisou, Selmou a všemi ostatními mohla být co nejdéle.
V knize nehledejte žádnou velkou akci, i když pár nečekaných situací Vás tu může překvapit. Ale je to spíše poklidné vyprávění o životě několika zajímavých, ale vlastně úplně obyčejných lidí.
Moc mi sedl autorčin styl, je to napsáno až poeticky, moc se mi líbily její přirovnání, veškeré použité metafory. Ze začátku jsem si věty, které mě zaujaly, chtěla vypsat, ale pak jsem zjistila, že bych v podstatě musela opsat celou knihu
Určitě nesmím zapomenout zmínit překlad od Marty Eich, povedl se nadmíru a díky němu si můžeme vychutnat tuto nádheru i v češtině.
Už teď je mi jasné, že tato kniha bude figurovat v mých TOP 10 za tento rok a moc se těším, až se do ní pustím znovu a vychutnám si tak kouzelný život malé vesničky.
Jsou knihy, jejichž postavy si oblíbíte tak moc, že je skutečně neradi opouštíte. Stávají se součástí vašeho světa, usínáte s nimi i vstáváte a sžili jste se s nimi natolik, že jen velmi těžce jim říkáte sbohem a téměř hoříte netrpělivostí po knize opět sáhnout. Pokud autor tento dojemný "stav závislosti" u čtenáře navodil, tleskám jeho umění. Nezažívám jej příliš často, ale zde se to povedlo: od knihy jsem se nemohla odtrhnout a případná "hrůza ze ztráty některých postav" byla až téměř hmatatelná. Pokaždé jsem se však hned musela skrze slzy začít smát: tak podmanivý je styl Marianne Leky.
Román dostal "nálepku" magického realismu, ale nemyslím si, že by autorka nějak napodobovala či "vykrádala" styl Marquéze a podobných autorů tohoto žánru: je prostě svá. Dokáže vystihnout kouzelné chvíle okamžiku, zavádí nás na magická místa, čaruje se slovy - a využívá k tomu krásná, dlouhá souvětí, plná barvitých a originálních přirovnání a metafor. Nabízí nám milé, vtipné, humorné, úsměvné i tragikomické vyprávění nejen o životě, ale i o umírání, o lásce ve všemožných jejích podobách. Představuje nám koloběh života v jedné docela obyčejné až bezvýznamné vesnici, jíž zalidnila velmi nevšedními, až téměř bizarními svéráznými postavičkami. Objevují se zde lidé, kteří stále ještě věří různým pověrám, snům a znamením – v jejich představách stále ještě ožívají divoženky a jiné pohádkové bytosti.
Hlavní hrdinkou je Luisa: její život sledujeme ve třech etapách: 80. a 90. léta minulého století a později i v novém tisíciletí. Postavy, i s jejich láskami a neláskami, si čtenář zamiluje, ač mu nemusí být zrovna sympatické. Zajímavá je i autorčina práce s personifikací, kterou využila při popisu Selmiina podivného domu či ztělesnění Luisiny "blokády". Najdeme zde i několik odkazů na seriály, které nezbytně zapadaly do dobového koloritu, např. Místo činu a jihoamerické telenovely.
„Ty ale i tak půjdeš samozřejmě do školy,“ prohlásila Selma, která vždy věděla, co si myslím, jako by mi myšlenky visely nad hlavou v girlandách z písmenek."
„Lidé ve vsi měli strach, bylo to na nich znát, i když se většinou snažili nedávat to najevo. Dnes ráno, jen několik hodin po Selmině snu, se pohybovali tak, jako by se všude kolem vytvořilo náledí, nejen venku, ale také v domech, náledí v kuchyních i obývacích pokojích. Pohybovali se tak, jako by jim jejich vlastní tělo bylo úplně cizí, jako by měli všechny klouby zanícené a jako by předměty, které brali do ruky, byly vysoce hořlavé. Celý den pochybovali o svém životě a možná i o životě ostatních. Neustále se ohlíželi a ujišťovali se, že na ně nečíhá někdo s vražednými úmysly, někdo, kdo přišel o rozum, a tudíž nemá co ztratit, a pak se zas rychle otáčeli zpátky, protože osoba smyslů zbavená by koneckonců mohla zaútočit i zepředu."
„Optik v sobě choval celé bytové společenství plné hlasů. Byli to i nejhorší spolubydlící, jaké si jen člověk dovede představit. Pořád dělali rámus, zvlášť po dvaadvacáté hodině, pustošili optikův interiér, bylo jich moc, nikdy neplatili nájem, nešlo jim dát výpověď.“
„Myslela jsem, že by ho to mohlo rozčílit, jako budhistu,“ vysvětlovala jsem, jako by budhismus a křesťanství byly soupeřící fotbalové kluby."
Luisa, Selma, Martin (kamarád) a optik (tak chápající) a ještě Elsbeth, Marlies, Palme a pes Aljaška... a moje počáteční obavy, aby to čtení nebylo až moc zvláštní... Bylo to krásné vyprávění, milé, vtipné i dojemné (nejméně 3x) - a tak příjemně podávané (něco jako Amélie z M., ale z německé vsi). Byla jsem tam s nimi. Neobyčejné. Doporučuji.
Půvabně, dojemně i vtipně praštěný příbéh komunity příbuzných a přátel kdesi v zapadlé vesničce, kde nikdo a nic není úplně standardní. Upřednostňuju knihy, kde se toho "víc děje", tady to ale zdatně nahrazovaly místy až absurdní poznámky a situace, kreré mě nejednou přinutily se usmát. Hezké a zdařilé vykročení z mé obvyklé komfortní zóny detektivek a thrillerů.
Všedně nevšedně laskavý, praštěný, svérázný, citlivý, lidský, podivný a lehce melancholický příběh o jedné vesnici a jejích obyvatelích. Milý a hlavně zamilovaný optik, u kterého je vám jedno, že neznáte jeho jméno, moudrá a starostlivá babička Selma, mimózní rodiče, mrzutá Marlies, budhistický mnich Frederik, pověrčivá Elspeth a mnoho dalších jsou součástí Louisina světa, obyčejného a přece neobyčejného. Dlouho mě nic tak nebavilo, skvělý zážitek ⭐⭐⭐⭐⭐
Když se Selmě zdá sen o okapi, někdo v blízké době zemře. A tak všichni obyvatelé vesničky začnou prozrazovat svá tajemství a dlouho skryté pravdy vychází najevo. Co kdyby smrt postihla zrovna někoho, kdo ještě nevyznal lásku?
Dlouho se mi nestalo, že bych si oblíbila všechny postavy. Byli to úplně obyčejní lidé se svými chybami i přednostmi, a proto byli i neskutečně uvěřitelní. Na desetiletou Luisu nemají vlastní rodiče čas, takže ji společnost dělá babička Selma a optik, jehož jméno jsem ani nepotřebovala vědět, a i tak jsem si ho oblíbila. Na posed chodil samotář Palm, zloděje měla odradit nabubřelá Marlies a Elsbeth a ty její pověry. Ke všem jsem našla cestu a o to těžší pro mě bylo loučení.
Co je odtud vidět je nádherná kniha o lásce, přátelství, smrti a především o lidskosti a každodenním životě. Je smutná, veselá, laskavá a hlavně je opravdová.
"A zamlčované pravdy, jak se lidé ve vsi domnívali, jsou vůbec nejpravdivější..."
Taká zvláštna dedinka, s ešte zvláštnejšími ľuďmi, a jednou Okapi. A celé to bolo magické :)
O jedné vesnici a sedmi mořích, tajemství života a dálkách smrti, překonatelných vzdálenostech a vzájemnosti nezbytné k přežití. Úsměvná a emocemi nabitá kniha. Díky.
Nádherná knížka. Těžko se mi hledají slova, všechny postavy do knihy patřily, nebyl tam nikdo, kdo by nezapadal. To, jak byla vykreslena jejich celoživotní přátelství, vztahy, každodenní život, vzájemná podpora, sounáležitost, láska - za mě dokonalé. Skvělý jemný humor, kterého sice nebylo moc, ale byl dokonale nadávkovaný. Dlouho jsem čekala na knížku, jako je tahle. I přesto, že to bylo místy dost smutné a bolestivé čtení.
Nejmilejší člověčí laskavo... tahle parta božanů mi učarovala a vystlala moji duši láskou... přesně to jsem potřebovala... obalit se tou všedně nevšední lidskostí... každý jeden z nich mi bez pardonu zahučel do srdeční komory a bylo mi vždy velkým potěšením trávit s nimi ukradené volné chvilky... být součástí jejich světa... NAVÍC... spočinutí v této krásné společnosti znovu nakoplo mojí záložku k návratu do, na pár chvil mnou ostudně opomíjené, písmenkové galaxie ;)
Občas se stane, že se s postavami knih nemohu sžít, lezou mi na nervy a nedokážu je mít ráda. Mnohem vzácnější je však přesný opak, tedy že si zalíbím prakticky všechny postavy… Německé prozaičce Marianě Leky se to však s tímto románem podařilo! Čím to? Předně tu najdete hrdiny neskutečně plastické, se spoustou chyb a s podivínským chováním – to vše jako by jim dodávalo na jejich opravdovosti, jako by skutečně ožily. Nesnaží se vám zavděčit, přesto si cestu do vašeho srdce najdou – do mého si ji našli rozhodně!
Z perspektivy desetileté Luisy (která v druhé a třetí části knihy vždy o cca 10 let zestárne, ale zachovává si docela svěží dětský náhled na svět) poznáváme nesourodé obyvatelstvo malé vesnice v německém pohoří Westerwald. A všichni v téhle vesničce vědí, co to znamená, když se Luisině babičce Selmě zdá sen o okapi – někdo totiž zemře, jenže kdo to bude? A protože každý v sobě někdy držíme něco, co před ostatními tajíme, není v takovou chvíli správné, abychom šli s pravdou ven? Vždyť co když ta smrt postihne zrovna nás?
Budu se opakovat, ale ty postavy byly naprosto senzační; ať už to byli zvídavý optik, po světě toužící Luisin otec, věčně nabručená Marlies, samotář Palm, pověrčivá Elsbeth či „nesmrtelný“ pes Aljaška, mně mezi nimi bylo vážně dobře.
Hlavními motivy románu jsou smysl života, mezilidské vztahy a také smrt, ale vůbec nejde o vážné (natož snad pochmurné) čtení, ba právě naopak. Je to laskavé čtení plné dojemných i úsměvných okamžiků, malých velkých pravd a kopy lidskosti.
Moc milá knížka, která není pro každého. Je svérázně praštěná, citlivá, podivná až si někdy říkáte, jestli to jde všechno dohromady. Ale jde a dokonce moc dobře. Také mi připomínala jiné knížky podobně laděné, ale tak už to chodí. Ovšem Mariana Leky si s životem a jeho vrtochy poradila v příběhu moc pěkně.
Chválím překlad knížky, tady je hra se slovy velmi důležitá. A nikde žádná chybka tisku, tedy nic, co by odvádělo pozornost od čtení.
" Optika hned na cestě začaly postrkovat jeho vnitřní hlasy. Optik v sobě choval celé bytové společenství plné hlasů. Byli to ti nejhorší spolubydlící, jaké si jen člověk dovede představit. Pořád dělali rámus, zvlášť po dvaadvacáté hodině, pustošili optikův interiér, bylo jich moc, nikdy neplatili nájem, nešlo jim dát výpověď.
Už více než pět let matka uvažovala, jestli má opustit mého otce. Byla té otázky plná. Vždy jí kladla jen sama sobě, ale tak často a intenzivně, že si na ní nikdy nestačila odpovědět, a kvůli téhle ustavičné otázce měla často halucinace. Otázka Mám ho opusit? byla všude. Když matka ráno otevřela oči, vyspaná otázka už jí tančila před obličejem. Točila se v hrnečku, když si matka míchala ranní kávu s mlékem, splétala se z kouře matčiny první cigarety. Ležela na límci kabátů zákaznic, které přicházely do květinářství, a spočívala za jejich klobouky. Byla vytištěná na balícím papíru. Stoupala jako pára z hrnce, když matka vařila večeři.
Selma s námi chtěla mluvit o smrti, ale my jsme jí nenechali, jako by smrt byla vzdálený příbuzný, který se jednou choval nepatřičně, a tak ho ignorujeme.
Podívala jsem se na Selmu ve zpětném zrcátku. usmívala se. 'Chováte se jako děti, které věří, že když si zakryjí oči, nikdo je neuvidí', řekla tiše. "
Příběh z jakési vesničky se specifickými obyvateli vyznačující se úsměvnými podivnými zvyky a slabostmi, stará moudrá žena téměř vědma, uspěchaní rodiče hledající kdovíco, obrovský bílý nesmrtelný pes, laskavý soused optik + smrt a jemný magický realismus. Zní to dobře a dobré to je. Hodně zajímavých filozofických a myšlenek je jen naznačeno (až jsem měla pocit jakéso ezo-budho-moderní směsi), vyprávění je chvílemi detailní, jindy z pohádkového odstupu ve stylu bylo-nebylo, celkově mi kniha připomíná několik jiných (oblíbených) a čte se dobře.
Štítky knihy
přátelství láska německá literatura magický realismus mezilidské vztahy vesnice rozhlasové zpracování
Co je odtud vidět
Je zde láska, smutek, bolest, spoustu životních mouder, smála jsem se, brečela jsem, bylo tady vše, byl to život ve své jednoduchosti i složitosti. Nechtělo se mi příběh opouštět, chtěla jsem s ním být co nejdéle, ale nešlo to, musela jsem číst, i když jsem věděla, že nechci konec. Taková je to kniha.
Celá recenze v záložkách recenzí od Knižní střípky.