Čo okom nevidíš
Mariana Leky
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/512214/bmid_co-okom-nevidis-v9K-512214.jpg
4
257
257
Magický príbeh o snoch, ktoré sa plnia V dedinke Westerwald vládne magická atmosféra. Žije v nej stará žena Selma, ktorá dokáže predpovedať smrť. Zakaždým, keď sa jej v sne zjaví africká antilopa okapia, niekto v dedine zomrie. Nie je však isté, kto to bude, a tak sú obyvatelia Westerwaldu ustavične v strehu. Možno je to ich posledná príležitosť nájsť odvahu a vysloviť zamlčané alebo nasledovať svoje srdce bez ohľadu na prekážky. Rozprávačkou príbehu je Selmina vnučka Luisa, ktorá tiež čelí smrti blízkeho. Zároveň v priebehu desaťročí odkrýva portrét dediny, kde je všetko zázračným spôsobom prepojené. Viac ako o smrti je však Luisino rozprávanie o láske a strate, ktoré formujú človeka, a o odvahe hľadať svoje miesto vo svete...... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2023 , Ikar (SK)Originální název:
Was man von hier aus sehen kann, 2017
více info...
Přidat komentář
Co je odtud vidět - kniha, která mě mile překvapila.
Laskavostí příběhu, humorem i nápadem.
Jedna z nejkrásnějších knih, přečtených v tomto roce, a vlastně úplně jiná, než jsem si představovala.
Ústřední postavou je Luisa, nejdříve jako desetiletá dívka, která žije v malebné vesnici, obklopená rodinou a sousedy. Rodiče na ni nemají tolik prostoru, hodně času tráví ve společnosti babičky Selmy, souseda optika, kamaráda Martina, obřího psa Aljašky a pratety Elsbeth. Elsbeth je místní mastičkářka a v rukávu má nespočet pověr, Selmě se zase ve snu zjevují okapi, což znamená, že někdo z vesnice zemře.
Ve druhé části je Luisa starší a poprvé se zamiluje - do velmi zajímavého muže. Ve třetí části se zase skočí v čase a dozvíme se, jak to s láskou vypadá.
Všemi částmi se vine sounáležitost, láska a vyrovnávání se se smrtí milovaných lidí. Já jsem si většinu postav i jejich interakce zamilovala (Luisu, Selmu, Elsbeth, optika i Frederika). Jen postava smutně Marlie mi přišla až moc přitažená za vlasy.
Pokud jste ještě nečetli, doporučuju, tohle mi fakt sedlo!
"Dělej zkrátka to, co bys dělala, kdyby byl úplně normální den."
"Na svět už jsem moc starý."
"Jsi starý jako sám svět."
"Každé prozření začíná a končí úklidem podlahy."
Pro mně jedna z knih, na kterou jistě nezapomenu.
A přitom je o obyčejných lidech a jejich "obyčejných" životech. Všechny postavy jsou vylíčeny tak, jako bych je znala a nechtělo se mi z jejich vesničky ještě odcházet.
Je to příběh spíš smutný, ale celou dobu je protkán nenásilným humorem.
Kdo se prokouše začátkem, bude odměněn. Zajímavé postavy, nevšední humor, klid.
Na tento román jsem se velice těšila, protože jsem si od autorky zamilovala povídky Trápení všeho druhu. Mariana Leky má nádherný styl psaní. S lehkostí, humorem a elegancí popíše běžné věci a pocity tak, že to hladí po duši.
Co je odtud vidět mi stylem i příběhem připomínalo Kodaňskou píseň písní.
Krásné, laskavé a originální čtení. Jednu hvězdičku jenom ubírám za to, že mě dlouho trvalo, než jsem se do knihy začetla a příběh mě vtáhl.
Kniha o životních ztrátách a nálezech, kterou napsala autorka, která má určitě se ztrátami osobní zkušenost. Bylo to jako život, jen takový zhuštěný do těch dvěstěšedesáti a něco stran. Občas komické, občas tragické a někdy obojí a někdy nevyslovitelné. Krásná kniha, která si těch pět hvězd zaslouží.
Knihu jsem si přečetla na doporučení kamarádky a čekala jsem trošku něco jiného. Ale to nevadí, protože to stejně bylo dobré. Trochu smutné, ale to nevadí, protože bez toho doporučení bych si to nepřečetla, což by byla škoda, protože je to dobrá kniha. Vlastně celkem klidná, ale řeší bolavá témata a vypichuje bolavé detaily. Velmi plastické postavy prožívají a dožívají celkem klidné, ale vlastně bouřlivé roky. Zvláštně poskládaná kniha, trochu jako okapi, ale nezapomenu na ni, jako na okapi.
Ano, jedna z knih, na které se nezapomíná, pokud vám sedne. Jedna z těch, u kterých nechcete, aby skončila, chcete nadále být součástí životů jejích hrdinů, ač to vlastně žádní hrdinové nejsou. Jsou to jen obyčejní lidé z malé vesničky kdesi v Německu a jejich obyčejné životy s malými i velkými starostmi. Ale psané s takovou láskou a tak poeticky, že z toho vzešlo nezapomenutelné pohlazení po duši, krásné vyjádření lásky k lidem s jejich někdy bizardními zvyky a nezvyklými povahami, které jsou tak rozdílné, že k sobě v žádném případě nemohou zapadnout. Ale tolerance a přijetí, láska a přátelství, je všechny udrží pohromadě.
Přiznávám, že jsem si zpočátku nebyla jistá, jestli knihu dočtu, půl příběhu jsme si na sebe zvykali, ale pak to najednou začalo fungovat a ve druhé půlce jsem už věděla, že to je jedna z těch nezapomenutelných. Jsem moc ráda, že mě na ni komentáře mých oblíbených uživatelů přivedly.
Doporučuji jemným duším.
Knižku som zháňala dlhšiu dobu. Keď som ju konečne získala, bola som máličko sklamaná. Nemohla som sa začítať, knižka ma nedokázala vtiahnuť do deja. Až od 2. časti sa to zlomilo a začala som si príbeh vychutnávať.
Dejom sa vinie celá plejáda kurióznych postavičiek a mne bolo s nimi skrátka dobre. Je to kniha o živote, odchádzaní, okapi a umieraní, a je krásna.
Nie je pre každého, ale toho správneho čitateľa si určite nájde. Alebo on ju.
„Luisinko,“ zašeptala Selma, „budeš se mě muset pustit. Už je čas.“
Uchopila mě za ruce, sevření povolilo. Skulila jsem se na záda, oči stále zavřené.
„Jsou tu ještě všichni?“ zeptala jsem se.
Selma a optik se na sebe podívali a v tu chvíli Selma vymyslela svět podruhé.
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Všichni tu už nejsou. Ale svět tady pořád ještě je. Celý svět bez jednoho.“
Milý Frederiku,“ psala jsem u Selmina kuchyňského stolu, „Selma zemřela. Měla tě moc ráda. Jediné, co jí na tobě vadilo, byl časový posun. Zřejmě k sobě opravdu nepatříme. Ale to nevadí. Na okapi k sobě taky nic nepatří, a přesto je to neuvěřitelně krásné.“
„Teď jsme úplně sami,“ povzdechla jsem si.
Optik mě vzal kolem ramen a přitáhl si mě blíž k sobě. „Nikdo není sám, dokud ještě může říkat my,“ zašeptal. Pak mě políbil do vlasů.
Dojemné, laskave, smutné, ze života i z lásky. Líbilo se mi to, i když nemam "wow efekt"na 5 hvězd.
„Dobrodružství, pro která jsme dělaní, si nemůžeme vždycky vybrat.“
Mariana Leky mě uhranula – nikdy jsem o ní neslyšela, ale Louisin příběh byl skvělý. Plný divných postaviček a divných situací, ale právě proto skvělý. Třeba Aljaška: chlupatá externí bolest, tak, jak ho vymyslel doktor Maschke.
Určitě to není knižní „mainstream“, kniha asi nesedne každému čtenáři, ale pro mě je to po Dörte Hansenové další velmi zajímavá a originální německá autorka, paráda.
Milujem takéto knihy, v podstate o bežnom živote niekoľkých ľudí, o priateľstve, láske, o nachádzaní a strácaní, ale tak krásna, milá, ľudská.
Taková milá, laskavá kniha. Někdy až křečovitě pozitivní, trochu jako Doktor z hor.
Velká krása. Lidská, obyčejně neobyčejná, nádherně barvitá. Posledních 90 stran jsem přečetla na jeden zátah a brečela v intervalu cca 7 minut. Nebyl to ale pláč bezvýchodný deprese, ale čistýho a hlubokýho dojetí. Opravdu příjemná oddychová četba, srozumitelná forma, obohacující obsah.
Hned jsem si musela běžet pro Trápení všeho druhu. :)
Trvalo mi tak tretinu knihy, nez jsem si na ni zvykla. Na zvlastni styl, jakym je psana, na zvlastni postavy, na zvlastni pribeh Kdybych ji mela charakterizovat jednim slovem, rekla bych, ze je zvlastni. Nejdriv divne a nakonec, po docteni, hezky. Zaroven mam dojem, ze je mozna prilis prechvalovana.
Obyčejná Luisa, neobyčejná Selma.
Přátelství, láska a přijetí bez podmínek.
Kniha není pro každého.
" Nie vždy si môžeme vyberať dobrodružstvá, na ktoré sme stvorení." Krásny magický príbeh. Mám pocit, že kniha si vybrala mňa a nie naopak.
Panejo, nepamatuju, kdy jsem si k postavám vybudovala takový vztah. Po dlouhé dobem tohle byla knížka, od které se nešlo odlepit. A taky jsem díky Selmě neodolala a ke čtení si vzala Mon Cheri :-)