Čo príde po Európe?

03.04.2021

Ivan Krastev se ve svojí knize o EU snaží souvisle reflektovat důsledky velké uprchlické krizi z roku 2015. Věnuje se zde několika tématům (rozdílná historická zkušenost s multikulturním státem na západě a východě, celostátní referenda, rozdíly v pojmu liberalismus a demokracie, nový populismus) a přináší relativně zajímavé úhly pohledu na některá z nich, aniž by nezbytně vynášel hodnotící soudy. Mě osobně asi nejvíce zaujala jeho snaha charakterizovat současný populismus.

Abychom pochopili, co se poslední roky v Evropě děje (a proč je nový populismus na vzestupu), musíme si uvědomit, že nenastal Fukuyamovský konec dějin, ve kterém slavně zvítězila liberální demokracie. Stejně tak už není tolik důležité poválečné dělení politiky na pravici a levici. Krastev namísto toho nabízí základní dělení na dvě skupiny: „liberální globalisté“ a „lokální nativisté (vlastenci)“. Řekl bych, že je to dělení smysluplné, protože pomáhá leccos vysvětlit (podobný popis ostatně nabízí ve Slepých skvrnách i český sociolog Daniel Prokop). Toto dělení politiky platí v rámci jednotlivých států (viz Brexit), ale možná ještě více v rámci západní a východní Evropy. Ostatně, jak Krastev tvrdí, migrační krize opět posílila dělení na západ a východ a nutno dodat, že občané východní Evropy se cítí globalizací ohrožení více, protože velkou část států (Polsko, Bulharsko, Rumunsko, ale i bývalé NDR) ohrožuje masová migrace občanů na západ.

Nové populisty podporují a volí především ti, kteří jsou silněji spjati s místem, kde žijí. Neorientují se tolik v rychle se měnícím světě, neumí jazyky (a IT), nemůžou se jednoho dne zvednout a odstěhovat kamkoliv v rámci EU. A ačkoliv třeba dnes mají relativně dobrou práci, bojí se, že o ní brzy kvůli globalizovaném světě přijdou, protože otevřou továrnu někde v Asii.

Tito lidé pak hledají útočiště u nového typu populistů, kteří „nefantazírují o změně společnosti. A nepohlíží na lidi z hlediska toho, čím by se mohli stát; mají je rádi přesně tak, jak jsou.“ Na rozdíl od křesťanského nebo komunistické populismu minulosti postrádají tito noví lídři jakékoliv ambice lidi vzdělávat: „Nový populismus se tak dokonale hodí pro společnosti, kde jsou občané především spotřebiteli a dívají se na své vůdce jako na číšníky, u nichž se očekává rychlé nasazení plnění jejich přání.“

S lokálním ukotvením souvisí i odpor voličů populistických stran k vzdělaným meritokratickým lídrům, tedy kastě schopných lidí, kteří v mnoha liberálních státech EU vládnou, ale když se něco pokazí, mohou si (jako ti nejschopnější zástupci elit) najít práci v nějaké nadnárodní korporaci (a to klidně někde v zahraničí). Typ lídra jako manažera u nich nenachází pochopení, ne, že by se některé schopnosti úplně necenily, ale jak často říkali voliči Miloše Zeman k výtkám, že je to vulgární alkoholik: „Je jako my.“ Tento vztah Krastev shrnuje slovy: „To, co tito populisti slibují lidem nejsou kompetence, ale důvěrnost.“

Ač je to relativně útlá knížka, je nabitá informacemi (skvělá pasáž o maďarském uprchlickém referendu!) a rozhodně stojí za přečtení. Konec konců i ve svém vlastním pesimismu nabízí Krastev relativně hodně naděje, EU se určitě změní, ale pokud budou naši zástupci schopni být flexibilní a umět přistupovat na kompromisy, v nějaké podobě tu určitě ještě nějakou dobu bude: „The close study of the history of political disintegration reveals that the art of survival is an art of constant improvisation. Flexibility—not rigidity—is what may yet save Europe.“ (Čteno v originále)