Ivan Krastev

bulharská, 1965

• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

Nové komentáře u knih Ivan Krastev

Světlo, které pohaslo: Vyúčtování

„Hlavní myšlenka autorů Krasteva a Holmese je, že příčinou současného vzmachu neliberálních demokracií, zejména ve střední a východní Evropě, je proces napodobování, do kterého byly tyto země uvrženy po pádu Sovětského svazu a Východu. Státům východní Evropy bylo slíbeno dohnání Západu, pokud přijmou jeho ideologii - liberální demokracii (částečně spojenou s kulturní amerikanizací či westernizací). Proces globalizace či fukuyamovský konec dějin v liberální demokracii měl přinést blahobyt a respekt, podle autorů však došlo k obelhání postkomunistických zemí. Proces napodobování totiž vytváří situaci, kdy napodobovatelé jsou napodobovanými pozváni mezi sebe, ale nikdy ne na stejnou úroveň. Říkají: "S námi jste svobodní, s námi můžete cestovat, s námi se vám otevřel svět, s námi zbohatnete." Nicméně v daných zemích došlo k divoké privatizaci, jejímž důsledkem je vysoká nerovnost, přetrvává korupce, nižší životní úroveň a otevření hranic vedlo také k negativnímu exodu obyvatel ("proč čekat až budeme mít Západ doma, když ho máme na dosah už teď?"). To po desetiletích vedlo k averzi k Západu (EU, NATO, USA), posílení nativismu a nacionalismu (vlastní cesta, hrdá minulost, "zvládneme to po svém") a k nedůvěře k cizímu (xenofobie, protimigrační nálady). To vše pomohlo stvořit novou krajní pravici, pravicové populisty apod. (Orbán, Fico, Babiš, Okamura, Kaczynski). Samostatnou kapitolu má Rusko, které své napodobování Západu po pádu SSSR jen předstíralo, a to ještě k tomu jen chvíli. Důvodem je, že Rusko nebylo dříve napodobitelem, ale naopak napodobovaným (SSSR v době studené války). Rusům tedy nebylo po chuti napodobovat Západ, sami se chápali jako velmoc. Rusko za Putina tak otočilo a zatímco si zachovalo iluze západní demokracie (např. volby), využilo toho, aby nastavovalo Západu zrcadlo ("vy že jste demokrati hájící lidská práva, a co vaše působení v Iráku nebo Afgánistánu?"). Rusko tak chce obraz morální nadřazenosti liberální demokracie rozbít vlastními praktickými rozpory. V další kapitole autoři zkoumají vzestup Donalda Trumpa v USA a růst podpory pro alt-right hnutí. Trumpovu politiku chápou jako mix populismu, ve kterém hraje roli silný vůdce, který netvoří voliče, ale své fanoušky, kteří se projevují spíše loajalitou, než požadováním pravdy; a izolacionismu (USA už nebudou světový policajt, a nemají morální kredit kázat světu, díky čemuž si může Trump dělat, co chce). Izolaci USA navíc chápe coby její ochranu. USA už nebudou zdarma poskytovat své výdobytky, všichni za ně musí nově platit. USA už nebudou podporovat globální dominanci západní liberální demokracie a hospodářského úspěchu zemí po zavedení kapitalismu. Protože tím si jen USA vytvořily konkurenční trhy, na což doplatil trh domácí (např. automobilový), včetně domácích dělníků. USA už také nebudou podporovat multikulturalismus a lidská práva ve světě, aby mohli zavřít hranice u sebe doma a vyhnat migranty. Poslední kapitola se věnuje Číně. Ta podle autorů nesleduje stejné cíle jako USA nebo Rusko. Číně jde hlavně o navázání obchodů a získání respektu coby obrovské velmoci. Nesnaží se již (oproti době studené války) vyvážet ideologii. Nečeká, že někdo zavede komunismus čínského typu. Chce vytvářet dobrý obraz o Číně a zavázat si státy obchodně. A takto se jí to daří například v Africe.“... celý text
— memphisz

---

Európa a pandémia: Ako nás zmení koronavírus?

„V mnohom podnetné postrehy o dopadoch pandémie na demokraciu v Európe“
— Martinmmm

---

Čo príde po Európe?

„Ivan Krastev se ve svojí knize o EU snaží souvisle reflektovat důsledky velké uprchlické krizi z roku 2015. Věnuje se zde několika tématům (rozdílná historická zkušenost s multikulturním státem na západě a východě, celostátní referenda, rozdíly v pojmu liberalismus a demokracie, nový populismus) a přináší relativně zajímavé úhly pohledu na některá z nich, aniž by nezbytně vynášel hodnotící soudy. Mě osobně asi nejvíce zaujala jeho snaha charakterizovat současný populismus. Abychom pochopili, co se poslední roky v Evropě děje (a proč je nový populismus na vzestupu), musíme si uvědomit, že nenastal Fukuyamovský konec dějin, ve kterém slavně zvítězila liberální demokracie. Stejně tak už není tolik důležité poválečné dělení politiky na pravici a levici. Krastev namísto toho nabízí základní dělení na dvě skupiny: „liberální globalisté“ a „lokální nativisté (vlastenci)“. Řekl bych, že je to dělení smysluplné, protože pomáhá leccos vysvětlit (podobný popis ostatně nabízí ve Slepých skvrnách i český sociolog Daniel Prokop). Toto dělení politiky platí v rámci jednotlivých států (viz Brexit), ale možná ještě více v rámci západní a východní Evropy. Ostatně, jak Krastev tvrdí, migrační krize opět posílila dělení na západ a východ a nutno dodat, že občané východní Evropy se cítí globalizací ohrožení více, protože velkou část států (Polsko, Bulharsko, Rumunsko, ale i bývalé NDR) ohrožuje masová migrace občanů na západ. Nové populisty podporují a volí především ti, kteří jsou silněji spjati s místem, kde žijí. Neorientují se tolik v rychle se měnícím světě, neumí jazyky (a IT), nemůžou se jednoho dne zvednout a odstěhovat kamkoliv v rámci EU. A ačkoliv třeba dnes mají relativně dobrou práci, bojí se, že o ní brzy kvůli globalizovaném světě přijdou, protože otevřou továrnu někde v Asii. Tito lidé pak hledají útočiště u nového typu populistů, kteří „nefantazírují o změně společnosti. A nepohlíží na lidi z hlediska toho, čím by se mohli stát; mají je rádi přesně tak, jak jsou.“ Na rozdíl od křesťanského nebo komunistické populismu minulosti postrádají tito noví lídři jakékoliv ambice lidi vzdělávat: „Nový populismus se tak dokonale hodí pro společnosti, kde jsou občané především spotřebiteli a dívají se na své vůdce jako na číšníky, u nichž se očekává rychlé nasazení plnění jejich přání.“ S lokálním ukotvením souvisí i odpor voličů populistických stran k vzdělaným meritokratickým lídrům, tedy kastě schopných lidí, kteří v mnoha liberálních státech EU vládnou, ale když se něco pokazí, mohou si (jako ti nejschopnější zástupci elit) najít práci v nějaké nadnárodní korporaci (a to klidně někde v zahraničí). Typ lídra jako manažera u nich nenachází pochopení, ne, že by se některé schopnosti úplně necenily, ale jak často říkali voliči Miloše Zeman k výtkám, že je to vulgární alkoholik: „Je jako my.“ Tento vztah Krastev shrnuje slovy: „To, co tito populisti slibují lidem nejsou kompetence, ale důvěrnost.“ Ač je to relativně útlá knížka, je nabitá informacemi (skvělá pasáž o maďarském uprchlickém referendu!) a rozhodně stojí za přečtení. Konec konců i ve svém vlastním pesimismu nabízí Krastev relativně hodně naděje, EU se určitě změní, ale pokud budou naši zástupci schopni být flexibilní a umět přistupovat na kompromisy, v nějaké podobě tu určitě ještě nějakou dobu bude: „The close study of the history of political disintegration reveals that the art of survival is an art of constant improvisation. Flexibility—not rigidity—is what may yet save Europe.“ (Čteno v originále)“... celý text
— decouble

---

---

Světlo, které pohaslo: Vyúčtování

„Jak je už zmíněno v anotaci knihy, je její obsah rozdělen do tří kapitol. Kapitola první se zabývá děním v zemích "východní Evropy" zejména v návaznosti na revoluční rok 1989 a s ním spojená očekávání blahobytu a prosperity, která se měla tak nějak automaticky dostavit jako důsledek přechodu z totality na liberální demokracii. Autor se snaží vysvětlit proč se toto (možná nereálné) očekávání překlopilo v postupný nástup populismu a naštvanosti prakticky v celém regionu. Jde určitě o zajímavé postřehy, ačkoliv mi chvílemi přišlo, že země východní Evropy až moc často jakoby staví do role obětí, kteří prakticky ani nenesou vinu za aktuální vývoj ve svých zemích a to z toho důvodu, že na ně "západ" kladl velká očekávání a prakticky jim nedal možnost volby směr vývoje. Nejsem si jist, jestli s tímto názor úplně souhlasím. Druhá kapitola je věnována vývoji v Rusku a to opět prakticky od roku 1989 do dnes. Opět je zde plno zajímavých postřehů a analogií a i zde jsem se nemohl zbavit dojmu, že tuto stať pojal autor ne jako suché konstatování faktů, ale spíše jako obhajobu a vysvětlování toho, čím se Rusko za posledních 20 let stalo. Třetí kapitola je věnována Spojeným státům, ale na rozdíl od předchozích dvou kapitol zde není časový záběr vývoje takový velký – důraz je kladen zejména na období prezidentování Donalda Trumpa. A opět mi přišlo, že zde až příliš autor vysvětluje a obhajuje Trumpovo jednání a politiku. Dá se tedy říct, že ve všech třech kapitolách vyjadřuje autor jisté pochybnosti nad vývojem liberální demokracie v jednotlivých koutech světa jako směru, který byl po událostech roku 1989 jaksi automaticky považován za jediný možný, prakticky bez jakékoliv alternativy (viz Fukuyamův „Konec dějin“). Pokud jde o knihu samotnou, tak se občas hůře čte, zejména velmi častému používání odborných pojmů (různými „-ismy“ se to tam opravdu jenom hemží). Stalo se mi, že jsem musel nějakou větu či odstavec přečíst dvakrát či třikrát, abych se ujistil, že jsem ji dobře pochopil. Celkově ale jde určitě říct, že se jedná o velmi zajímavou a podnětnou publikaci, plnou pro mě často do té doby neznámých myšlenek a souvislostí. Určitě se k ni ještě vrátím.“... celý text
— adales

---

Už je zítra? aneb Jak pandemie mění Evropu

„"Tato útlá knížka (vlastně spíše esej) si neklade za cíl předpovědět, jak bude vypadat svět po pandemii COVID-19, ani předložit manifest, jak by takový svět měl vypadat. Její jedinou ambicí je analyzovat neštěstí kolem COVID-19 jako nový fenomén, zásadně od odlišný od tří předchozích krizí," píše Krastev. Práci nelze upřít množství zajímavých postřehů, z nichž některé si dovolím citovat, ale připadá mi, že směrem ke svému závěru začíná ztrácet na čtivosti a jako by se zaplétala někdy i do protichůdných tezí. Možná tomu nemůže být vzhledem k tématu jinak, přesto mi to brání dát knize nejvyšší hodnocení. "Nejtragičtější událostí dvacátého století byla španělská chřipka. (...) Co se týče ztrát na životech způsobených jednou událostí, překonala jak první světovou válku (17 milionů mrtvých), tak tu druhou (60 milionů mrtvých) a možná zabila stejný počet lidí jako dvě světové války dohromady. (...) Pokud použijeme jako měřítko španělskou chřipku, pak pandemie dosud nedorazila. Pak bychom se totiž nacházeli v létě 1918, chřipka by byla stále ještě ve své první, mírné fázi. Velké umírání a sociální otřesy by stále ležely v budoucnosti." "Svět se změní nikoli proto, že by společnosti chtěly změnu, nebo proto, že existuje nějaký konsensu ohledně směru změny - ale prostě proto, že vrátit zpět se nemůžeme." "Až pandemie skončí, lidé budou pociťovat nostalgii po té nenávratně zmizelé době, kdy jsme mohli snadno létat prakticky kamkoli po světě; kdy byly restaurace přeplněné a kdy smrt působila tak nepřirozeně, že když náhodou zemřel nějaký postarší člověk, kladli jsme si otázku, zda za to nemůže chyba lékaře. Ale i když se lidé budou toužit vrátit do normality, zjistí, že to je nemožné." "V roce 1710 se císař Svaté říše římské Josef I. rozhodl zabránit šíření nemoci z Balkánu vytvořením sanitárního kordonu po jižní hranici habsburské řízení s říší osmanskou. Jeho kroky měly značný úspěch, byť jemu samotnému život nezachránily; v roce 1711 zemřel na neštovice. Omezení pohybu v říši však trvalo až do poloviny devatenáctého století. Do poloviny osmnáctého století bylo na hranici vystavěno na dvě tisícovky opevněných strážních věží v rozestupu půl míle a též vzniklo devatenáct hraničních přechodů se zařízením, kdy byl registrován, ubytován a izolován každý příchozí po dobu minimálně jednadvaceti dnů, než mu byl vydán pas pro vstup na celé území říše." "Ztráta rozzuřených davů, které mohou svobodně vyjádřit svou nespokojenost a požadavky na ulicích hlavních měst Západu, rozostřuje hranici mezi liberální demokracií a jejími jedovatými dvojníky." (Poznámka: Nesouhlasím. Davy, natož ty rozzuřené v ulicích, nepřinášejí nic dobrého.) "Nepříjemnou ironií je to, že venkovská sídla jsou v Evropě dědictvím morových epidemií. Po několika prvních ranách černé smrti ve čtrnáctém století začalo mnoho obyvatel renesančních italských měst investovat do venkovských panství, částečně kvůli zajištění spolehlivých zásob potravin v dobách krize." "Když se vlády po světě rozhodovaly zavést plošnou karanténu, pozorovatelé si rychle všimli, že sociální distancování je pro mnoho lidí středostavovský luxus." Četl jsem jako e-knihu a oceňuji bezchybné zpracování , pokud jde o poznámkový aparát včetně hypertextových odkazů.“... celý text
— Václav2015

Žánry autora

Fejetony, eseje Literatura naučná Politologie, mezinárodní vztahy

Štítky z knih

21. století Evropská unie Evropa politika liberalismus dějiny Evropy populismus pandemie koronavirus, covid-19 politická hnutí

Krastev je 2x v oblíbených.