Václav2015 komentáře u knih

Škoda jen, že Pavel Rychetský dosud nesepsal obsáhlejší knihu vzpomínek. Navíc uplynulo další osm let, bohatých na události. Nepochybuji, že by to bylo přinejmenším tak zajímavé čtení jako tenhle knižní rozhovor, vedený poučeným tazatelem.

1 29.11.2020

"Tato útlá knížka (vlastně spíše esej) si neklade za cíl předpovědět, jak bude vypadat svět po pandemii COVID-19, ani předložit manifest, jak by takový svět měl vypadat. Její jedinou ambicí je analyzovat neštěstí kolem COVID-19 jako nový fenomén, zásadně od odlišný od tří předchozích krizí," píše Krastev. Práci nelze upřít množství zajímavých postřehů, z nichž některé si dovolím citovat, ale připadá mi, že směrem ke svému závěru začíná ztrácet na čtivosti a jako by se zaplétala někdy i do protichůdných tezí. Možná tomu nemůže být vzhledem k tématu jinak, přesto mi to brání dát knize nejvyšší hodnocení.

"Nejtragičtější událostí dvacátého století byla španělská chřipka. (...) Co se týče ztrát na životech způsobených jednou událostí, překonala jak první světovou válku (17 milionů mrtvých), tak tu druhou (60 milionů mrtvých) a možná zabila stejný počet lidí jako dvě světové války dohromady. (...) Pokud použijeme jako měřítko španělskou chřipku, pak pandemie dosud nedorazila. Pak bychom se totiž nacházeli v létě 1918, chřipka by byla stále ještě ve své první, mírné fázi. Velké umírání a sociální otřesy by stále ležely v budoucnosti."

"Svět se změní nikoli proto, že by společnosti chtěly změnu, nebo proto, že existuje nějaký konsensu ohledně směru změny - ale prostě proto, že vrátit zpět se nemůžeme."

"Až pandemie skončí, lidé budou pociťovat nostalgii po té nenávratně zmizelé době, kdy jsme mohli snadno létat prakticky kamkoli po světě; kdy byly restaurace přeplněné a kdy smrt působila tak nepřirozeně, že když náhodou zemřel nějaký postarší člověk, kladli jsme si otázku, zda za to nemůže chyba lékaře. Ale i když se lidé budou toužit vrátit do normality, zjistí, že to je nemožné."

"V roce 1710 se císař Svaté říše římské Josef I. rozhodl zabránit šíření nemoci z Balkánu vytvořením sanitárního kordonu po jižní hranici habsburské řízení s říší osmanskou. Jeho kroky měly značný úspěch, byť jemu samotnému život nezachránily; v roce 1711 zemřel na neštovice. Omezení pohybu v říši však trvalo až do poloviny devatenáctého století. Do poloviny osmnáctého století bylo na hranici vystavěno na dvě tisícovky opevněných strážních věží v rozestupu půl míle a též vzniklo devatenáct hraničních přechodů se zařízením, kdy byl registrován, ubytován a izolován každý příchozí po dobu minimálně jednadvaceti dnů, než mu byl vydán pas pro vstup na celé území říše."

"Ztráta rozzuřených davů, které mohou svobodně vyjádřit svou nespokojenost a požadavky na ulicích hlavních měst Západu, rozostřuje hranici mezi liberální demokracií a jejími jedovatými dvojníky." (Poznámka: Nesouhlasím. Davy, natož ty rozzuřené v ulicích, nepřinášejí nic dobrého.)

"Nepříjemnou ironií je to, že venkovská sídla jsou v Evropě dědictvím morových epidemií. Po několika prvních ranách černé smrti ve čtrnáctém století začalo mnoho obyvatel renesančních italských měst investovat do venkovských panství, částečně kvůli zajištění spolehlivých zásob potravin v dobách krize."

"Když se vlády po světě rozhodovaly zavést plošnou karanténu, pozorovatelé si rychle všimli, že sociální distancování je pro mnoho lidí středostavovský luxus."

Četl jsem jako e-knihu a oceňuji bezchybné zpracování , pokud jde o poznámkový aparát včetně hypertextových odkazů.

1 01.08.2020

Podle Rachel Botsmanové je důvěra „nejcennější a nejkřehčí hodnota naší společnosti“. Autorka uvádí, že důvěru je možné rozdělit do tří kategorií. Nejdříve vznikla důvěra lokální, kdy si lidé důvěřovali v malých komunitách. Následovala důvěra instituční, kdy důvěru zprostředkovávají smlouvy, soudy, instituce. Dnešní typ důvěry označuje Botsmanová jako důvěru distribuovanou. Lidé přestávají věřit institucím a odborníkům a opírají se o názory publikované vlastně kýmkoli na internetu v podobě recenzí a hlasování. Na základě takto získané důvěry jsou ochotni svěřit svůj čas, majetek, zdraví či dokonce život i docela neznámým lidem. Příkladem může být jízda s neznámým řidičem Uberu či ubytování přes Airbnb v bytě cizího člověka. V knize se čtenář dozví, jakou roli hrála důvěra při vzniku takových internetových gigantů jako čínská Alibaba nebo právě zmíněný Uber.

Kniha je psána čtivě, ani překlad (Jiří Petrů) neklopýtá. Jistou výjimkou z čtivosti textu je kapitola o blockchainu, kde autorka po mém soudu srozumitelnosti textu zůstala přece jenom něco dlužna. Publikace je vybavena pečlivým poznámkovým aparátem, v němž čtenář najde i odkazy na další četbu k tématu. Nechybí ani slovník pojmů týkajících se důvěry.

S plným vědomím toho, že v čase distribuované důvěry každý využíváme moc, „která je nám všem dostupná jediným stisknutím klávesy“, dávám knížce plný počet hvězdiček. Osud tohoto mého komentáře je pak již v rukou vás čtenářů – internetových recenzentů.

09.10.2019

Něco neuvěřitelně špatného formou i obsahem. Naprosto souhlasím s předchozími negativními názory.

Kniha je jakýmsi slovenským pandánem Opuštěné společnosti Erika Taberyho. Stejně jako její česká sestra je plná trefných postřehů o minulém i současném stavu společnosti. Často jsem si podtrhával, přesněji řečeno vyznačoval v e-knize. Vybrat z množství zajímavých myšlenek jen pár příkladů nebylo vůbec jednoduché (všechny uvádím v mém překladu do češtiny):

„Mnohé národy jsou posedlé samy sebou a neustále řeší svou povahu, vlastní spory a traumata, donekonečna vykládají své dějiny, hledají v nich smysl existence a budoucí osud. Naši sousedé, Češi, Maďaři i Poláci, jsou šampiony v této posedlosti a Slováci vypadají v porovnání s nimi jako mistři nadhledu, což však může být jen jiné pojmenování pro lhostejnost k vlastním dějinám a osudu.“

„Slovensko nástupem Mečiara k moci předběhlo o dvacet let vývoj, který dnes zasahuje střední Evropu a část Západu.“

„V osmnáctém století byli intelektuálové osamělejší, protože ještě nebyla letadla a vlaky. I proto má možná rakouský spisovatel Robert Menasse pravdu, pokud tvrdí, že národ si tenkrát vymysleli intelektuálové, aby se necítili doma tak opuštění. Zromantizovali si sedláky, kteří nepřečetli ani jednu knihu, a vyhlásili, že odteď spolu tvoří jedno národní společenství. Konečně nebyli sami.“

Ústředním pojmem je pro autora lhostejnost, protože „lhostejnost je ve skutečnosti tichou společnicí zla, které může zachvátit davy“.

Jednoduše skvělá kniha, kterou doporučuji nejen těm, komu se líbily Taberyho úvahy.

Navíc to bylo pro mě po dlouhé době čtení delšího textu ve slovenštině. Je to velmi osvěžující a těch pár slovíček, které nemusí být českému rodilému mluvčí hned srozumitelné, je možné si snadno dohledat (věděli byste například, co znamená „jagavý“ nebo „žičlivý“). Protože jsem navíc při koupi knihy objevil znamenité internetové knihkupectví Martinus, předpokládám, že jsem po knížce ve slovenštině nesáhl naposledy.

1 03.09.2019

Pětadvacet tisíc dnů vzpomínek je první audiokniha, kterou jsem si kdy pořídil. A laťka je tím zatraceně vysoko. Mohu jen souhlasit s předešlými komentáři, že se jedná o opravdu báječnou knihu, ale musím přidat ještě úžasnou interpretaci Jiřího Lábuse. Radost poslouchat! Oceňuji i povedený hudební podkres. Když se spojily Lábusův hlas, hudba a Rajnišův text, bylo to několikrát i dojemné. Poslouchal jsem v autě a skoro že mi bylo líto, že jsem už v cíli cesty. Čtenářský, tedy vlastně posluchačský zážitek od začátku do konce.

2 03.09.2019

Tato knížka není úplně jednoduché čtení, to je třeba říci hned úvodem. Nebo snad přesněji: čím více jste zapomněli z maturity z českého jazyka či dějepisu, tím častěji budete při čtení nesjpíš odbíhat k Wikipedii, abyste si to či ono osvěžili.

Martin Puchner nás zve na cestu literárními dějinami a bude se nás snažit přesvědčit „o síle příběhů utvářet nároky, historii a civilizaci“, jak zní podtitul knihy. Vezme to přitom opravdu zeširoka, nejen co se časového a místního záběru týká. Po úvodní kapitole, která nás zavede dokonce do vesmíru, nás čeká setkání s Alexandrem Veliký, Lutherem, Gutenbergem, Donem Quijotem, Marxem či Goethem, a to jsem jich vybral skutečně namátkou jenom několik.

Kniha je vybavena podrobným poznámkovým aparátem a uprostřed knihy nechybí několikastránková barevná příloha na křídovém papíře. Vhod přijde i rejstřík. Kniha vyšla ve vkusné grafické úpravě (podle tiráže je jejím autorem Andrej Nechaj).

V samém závěru autor knihy připomíná, že nárůst světové populace a její gramotnosti vede k tomu, že „vzniká stále větší objem literatury, který vytváří mnohem větší počet autorů a který se vydává a čte v mnohem větším měřítku než kdy předtím“. Podle Puchnera jsme svědky „druhé velké exploze“ a „svět ve slovech stojí opět na prahu změn“. Tomu, kdo zmíněný svět ve slovech chce aspoň trochu poznat, lze knihu jenom doporučit.

1 03.09.2019

Nápad s oživlou sochou procházející historií jako kdyby postupně ztrácel dech. Počáteční pětihvězdičkové nadšení opadalo. Neměnný styl se stával stereotypem. Scházely mi letopočty u jednotlivých kapitol. Nakonec dávám jen průměrné hodnocení.

2 09.12.2018

Nejlepší možné PR pro spánek. Tipuji, že si na tuhle knihu po přečtení vzpomene téměř denně, až budete mít zase výčitky svědomí, že se o spánek - tak jako už mnohokrát - okrádáte. Pro nás sovy spousta argumentů pro diskusi s agresivními skřivany. Aneb brzké ranní vstávání je proti přírodě.

7 28.10.2018

To, že náš dnešní svět a jeho tempo vedou k neustálému přeskakování od jedné věci ke druhé, aniž bych se chtěli, mohli a posléze i dokázali soustředit na jeden úkol, na jednu práci, je nepochybně velké téma. Hluboká či snad jiným slovem soustředěná práce přináší navíc i uspokojení, které multitasking nabídnout neumí.

Knížka Vás bezesporu argumentačně vybaví, pokud jde o prospěšnost hluboké práce, a poskytne i některé tipy, jak ji co aspoň občas ve Vašem pracovním životě aplikovat. Nemohu se však zbavit dojmu, že místo dvou set stran by stačil delší článek nebo hodinová přednáška.

Pokud bych měl hodnotit téma ("pravidla pro soustředěný úspěch v roztěkaném světě"), bylo by pět hvězdiček na místě. Mám-li však vzít v úvahu i určitou rozvláčnost, s níž je téma v této knize zpracováno, musím jít s hodnocením níž.

1 28.10.2018

Jste-li zvyklí si vypisovat z knížek zajímavé postřehy a citáty, připravte si blok s dostatkem volného místa a naostřete tužku. Devatenáct úvah, zařazených do tohoto výběru, je totiž doslova nabito brilantními úvahami.

Několik příkladů:

"Prezidentský úřad se po zavedení přímé volby zcela zpolitizoval, ale spousta lidí to pořád odmítá vidět. Prezidentství je pro ně stále jen jakousi pokladnicí dobrého vkusu, slušnosti, bezúhonnosti, důstojnosti. (…) Přesunutí prezidentské kanceláře někam mimo Hrad, třeba na Jižní Město, na Letnou, do Hloubětína. Pokud už máme v roce 2023 znovu volit, pak bych rád volil "do kanceláře v Karlíně", nikoli "na Hrad". A pokud přímá volba, pak prosím jednokolová. A pokud už druhé kolo, pak prosím druhé koho se třemi, nikoli dvěma kandidáty. Ta polarita, rozdělení na černou a bílou, je děsivá, destruktivní." (Zábranský, str. 93)

"Poptávka po uznání roste. A zároveň poptávku sytí dojem/iluze, že zvýšení našeho uznání je na dosah ruky. Ten dojem se opírá o zážitky z kyberprostoru, kde každý hlas a každá pravda platí stejně. Ministr, novinář, celebrita, milionář vypadají na Facebooku jako profil kohokoli jiného. Každý tu může být dnes a denně on-line soudcem a lidé se v potěšení ze souzení intenzivně nalézají. Rovnost názorů je ale jen virtuální, nebere v potaz rozdíly v našich sociálních statusech, schopnostech, povahách, rolích. Ve skutečnosti je a bude povolaných "soudců" daleko méně. I to je pramenem frustrace většiny nevyvolených." (Lipold, str. 252-253).

"Naprosto neplatí, že by se elity měly cítit nějak provinile, protože "selhaly". Protože byly příliš pyšné a nedokázaly doručit demokratické poselství svobody a odpovědnosti do "zaostalých" oblastí a k "prostým" lidem. Protože "zanedbaly výchovu" těch, kdo se nezajímají o politiku nebo si nechají věšet bulíky na nos. Tenhle způsob uvažování je mi protivný a sedí na něj přívlastek "elitářský", který jinak z duše nesnáším. (…) Elity se nemají tiše stydět za to, že jsou elitami a nenosí maskáčové tepláky." (Lipold, str. 258-259)

Autory jako Holub, Němeček, Pithart, Pehe, Herzmann, Lipold, Přibáň, Kroupa stojí za to číst.

Kniha má navíc povedený grafický design (podle tiráže "Obálka, design a sazba: ginger&fred").

Zkrátka a dobře: Doporučuji!

4 28.10.2018

Po doslova jiskřivém úvodu, který je radost číst, se kniha propadá do čím dál tím větších podrobností a detailů pro zasvěcené. Přiznávám, nedočetl jsem.

27.06.2017

Podle mého názoru docela zklamání. Zatímco první třetina, možná polovina, kdy se probírají jednotlivé životní etapy profesora Drahoše, je vcelku čtivá (nejzajímavější je nejspíš část o dětství a mládí na česko-slovensko-polském pomezí), je druhá polovina vskutku k neučtení. Text se už ani nesnaží předstírat, že je skutečným rozhovorem - viz odpovědi v délce celé strany, a sáhodlouhé úvahy podávané značně suchopárným způsobem jsou příkladem toho, jak knižní rozhovor nemá vypadat. Promarněná šance nebo možná spíše reálný obraz Drahošova naturelu.

2 27.06.2017

Špatná koupě. Naprosté zklamání. Téma samo, tedy zásadní vliv pozornosti na náš život a úspěch, je jistě zajímavé. Kniha je však dokonalý opak čtivosti. Plná odborných termínů, často vůbec nevysvětlených. Postupně začíná převládat ladění ve smyslu "jak změnit svět". Ekologie, celoplanetární odpovědnost. Nedoporučuji.

1 19.03.2015