Medzi Slovákmi přehled

29.03.2023

Oceňujem, že Šimečka je poctivý v hľadaní zmyslu existencie štátu. Niekedy pritom však zabúda na to, že ani názor iných skupín voličov (napr. národných, socdemáckych, kresťanských, konzervatívnych - v skratke luza) nemusí byť vedený zlými úmyslami a snahou utláčať iných. Názory skupiny rovnako zmýšľajúcej ako on totiž nemusia byť pre značnú časť ľudí prijateľné. Myslieť progresívne je síce pekné, ale nie je nad to tieto názory presadzovať vlastným príkladom. Aby neplatilo staré známe "vodu káže, víno pije".

17.02.2023

„Nikdy som veľmi nerozumel poézii, ale keď som si prečítal báseň Ľubomíra Feldeka Dobrú noc, má milá a v nej verš ,esesák sa objal s eštebákom‘, bolo mi jasné, akú dokáže mať silu. V tejto jedinej krátkej vete sa zračili vtedajšie časy: tí komunisti, ktorí sa premenili na nacionalistov, sa spojili s fašistami, lebo ich k sebe priťahoval spoločný odpor k demokracii.“

--

Asi to nejlepší, co jsem vloni po slovensky četl. Cena Dominika Tatarky je naprosto zasloužená a stejně jako Erik Tabery na zadní straně obálky, i já vám závidím, že vás její přečtení teprve čeká. Martin M. Šimečka, bývalý disident a člen Verejnosti proti násiliu, nakladatel a (šéf)redaktor SME, Respektu a Denníka N, slovenský syn českých rodičů a jeden z nejbrilantnějších myslitelů dnešního Slovenska nás zase zve k zamyšlení se nad námi samými. Jeho pozvánka je krátká a psaná s ohromnou lehkostí. Pro všechny Slováky by to mělo být povinné čtení a pro každého Čecha vřele doporučená četba. Už proto, aby se nemusel ptát, co vlastně Slováci poslední desítky let dělali a co je to s nimi teď. A taky proto, že vyprávění je i o Češích a je osvěžující číst si o sobě pohledem zvenku (což vlastně charakterizuje každou druhou knihu, kterou tady doporučuju).

A taky přečíst si o tom, jaká byla role Slovenska v disentu a že tam v tisku vycházely texty, které by v Čechách neprošly cenzurou a objevily by se tak maximálně v samizdatu. O tom, jak slovenští komunisti zachránili nekomunistickou intelektuální elitu, zatímco ti čeští ji hubili. O tom, proč bylo na Slovensku víc svobody a v čem byl rozdílný vztah lidí k režimu a režimu k lidem. O sebezáchovném instinktu malého národa a o nacionalismu slovenských komunistů, kteří neměli v '89 nejmenší chuť mlátit slovenské děti, na rozdíl od komunistů českých, kteří bouřící se studenty nevnímali jako české děti, ale jako drzou bandu škůdců. O tom, jak nástupem Mečiara k moci Slovensko předběhlo o dvacet let vývoj, který dnes zasahuje střední Evropu a část Západu. O tom zázraku, že mečiarismus byl poražen, a o tom, že v jiné geopolitické konstelaci to tak vůbec nemuselo být. O fascinujícím zrodu politického národa a o občanském aktivismu, který měl na Slovensku světovou premiéru a později se stal vzorem pro barevné revoluce v Evropě. A krásná poslední kapitola o vztahu přírody k naší identitě s letmou zmínkou o Šimečkových pobytech v divočině mého rodného kraje Muránské planiny je milou pozvánkou k jeho dalším knihám.

Hlavním motivem je ale pro Šimečku lhostejnost, přesněji řečeno lhostejná společnost. Ta slovenská (a nedá se nevzpomenout si na tu ruskou) dlouho vyvolávala dojem, že lidé jsou neutrální – ani dobří, ani zlí, jen lhostejní. Ukázalo se ale, že lhostejnost je ve skutečnosti tichou společnicí zla, které může zachvátit davy.

--

„Nacionalizmus je nechutný vždy a za každých okolností, ale je asi pravda, že ten slovenský bol vyvolaný najmä zmätkom v hlavách ľudí, ktorí neboli na pád komunizmu vôbec pripravení. Stotožnili sa s vtedajším režimom, plánovali v ňom svoje životy a kariéry. Keď sa systém zrútil, chytali sa záchranného lana, ktorému sa hovorí národná identita. Slovenskosť sa stala náhradnou hodnotou, ktorú prežívali ako skutočnú.

Ani na ňu však neboli pripravení, preto sa jej prejavy stali prehliadkou nevkusu, ktorý klesol hlboko dokonca aj pod komunistickú estetiku. Slovenskosť sa miesila z pohanských symbolov, akými boli vatry na horách, s kresťanskými odkazmi na Cyrila a Metoda, politickými na Veľkú Moravu a Svätopluka až po tvrdenie, že Slováci sú najstarším slovanským národom a aj preto je logické, že geografický stred Európy je práve na Slovensku, na kopci pri obci Krahule. Postavili tam tabuľu, ktorá tam dodnes hrdzavie, všetkými už zabudnutá.

Slovenský nacionalizmus bol tak neznesiteľne gýčovitý, že fungoval ako výberové konanie: komu sa z neho neobrátil žalúdok, stal sa tým správnym Slovákom. Spoločnosť sa začala podľa tohto estetického kódu štiepiť na dve časti, reprezentované nacionalistickou luzou a liberálnou elitou. Toto štiepenie sa dodnes neskončilo.“