Co se chce říct mluvením
Pierre Bourdieu
Kniha významného francouzského sociologa, jehož úvahy zásadním způsobem ovlivnily také estetiku, literární historii a řadu dalších oborů, probírá v obecnosti i na konkrétních příkladech fungování jazyka jakožto sféry symbolické směny. Bourdieu knižním souborem z roku 1982 reagoval především na Saussura a jeho vlivnou recepci u strukturalistů, ale též například na J. L. Austina, N. Chomského a další klíčové autory. Neosobní, zdánlivě neutrální systém jazyka je odhalen jakožto zvláštní a velmi efektivní mocenský postoj, díky němuž se vyjadřovací nástroj, jenž reálně náleží pouze některým, privilegovaným vrstvám, prosadí jakožto měřítko pro uvažování a vyjadřování všech – i těch (jedinců, vrstev, etnik atd.), kdo jsou příslušným uspořádáním fatálně znevýhodněni. V tomto rámci vystupuje i slovní zásoba, syntax, styl apod. jen jako aspekty distribuce kulturní moci a vyjadřovacích výsad. Zatímco tedy strukturalisté chtěli vytvořit sociologii po vzoru lingvistiky, Bourdieu demaskuje lingvistické hledisko jakožto strategii uvnitř společnosti, zdaleka však nejde jen o pouhé oborové přetahování: jeho analýzy jsou v podrobnostech velmi subtilní a podnětné zvláště pro jazykovědce a literární vědce.... celý text
Literatura naučná Filozofie Jazyky, lingvistika
Vydáno: 2014 , KarolinumOriginální název:
Ce que parler veut dire, 1982
více info...
Přidat komentář
Štítky knihy
Autorovy další knížky
1998 | Teorie jednání |
2000 | Nadvláda mužů |
2002 | O televizi |
2010 | Pravidla umění: Vznik a struktura literárního pole |
2012 | Sociologické hledání sebe sama |
Přijde mi podnětná kritika jazyka jako izolovaného, nezávislého systému, který je předmětem rovněž suverénní jazykovědy. Představovat si, že slova mohou něco dělat, znamená pak skutečně připisovat jazyku nějakou magickou moc. Magii účinnosti slov rozežene jako páru nad hrncem uchopení jazyka jako společenského jednání, byť přitom mizí v nenávratnu právě představa autonomního systému jazyka a suverenity jazykovědy. Bourdieuho zahrnutí jazyka a jazykové praxe do oblasti symbolické směny (a spolu s tím kritika jazykovědy, která se podílí přímo nebo nepřímo na uzurpaci a přerozdělování symbolické moci) mi nepřijde ovšem nejdůvěryhodnější a teoreticky nejschůdnější, už jenom proto (jak zaznívá i v českém doslovu), že pisatel zůstává zajatcem regionálních poměrů, což znemožňuje činit důvěryhodná zobecnění. Kniha, byť krátká, se čte špatně, protože pisatelův do sebe zahleděný styl psaní věci spíše zamlžuje, než aby je objasňoval.