Co vyprávěla Pstružná řeka

30.08.2019

Tohle je druhá knížka ze štosu příběhů z našeho kraje a moje první od autora. Nebo bych spíš než příběhů měla v případě Pstružné řeky rovnou natvrdo uvést, že se jedná o pohádky, milé, jemné a čistě smýšlející?
Přiznám se, že to byl pro mě zpočátku docela šok, setkat se s pomáhajícím vodníkem, co by nikoho zdárně a poťouchle nezamordoval, ale spíš se vynasnažil ulehčit lidem a ochránit vodu. Prostě jsem už dlouho tomuto žánru příliš šancí nezavdala, takže tím to asi bude.
Když jsem přijala fakt, že nejspíše každá sama o sobě existující kapitolka skončí dobře, už mi nic nebránilo v pořádném začtení. V obsahu jsem měla zakroužkovaný - tedy doporučený od zapůjčovatelky knihy - pravý základ pohádky, co pak do své sbírky zpracovala Božena Němcová, i když trochu jinak, než to pak zná většina vánočních či jakých pozorovatelů televize. Jednalo se o Princeznu se zlatou hvězdou, jejíž přechodné jméno Lada bylo ale posléze po svatbě zaměněno za Živu, jak to tamější rody měly ve zvyku, když se potenciál dívky změnil v ten mateřský a manželský. Tyhle tradice a božstva mě veskrze nadmíru zaujaly a na to, jak je mám vedle sebe blízko, mi přijdou neznámější než třeba ty řecké nebo severské. Taktéž se s tím pojí v knize přítomná část o kouzlu kněžny Vodolenky, která mi osobně svým o něco víc rozvedeným údělem přitomíná osud Pýthie. Většinou jsou zapsány činy, co tyto vědmy předpověděly nebo zprostředkovaly, ale už méně se mluví o jejich nepřekročitelných mezích. Tudíž kdyby se některá z těchto kněžek nazývala Ladou, nesměla by se nikdy stát Živou, pokud jsem to správně pochopila. Nové poznatky mi taktéž přinesl už spíše více pověsti než pohádce podobný úsek o rusovlasé Zbyně a její skále. Opravdu byla dřív taková síla přikládána dívkám ohně a později těm plavovlasým? Nejspíš jsem na takové úděly až příliš obyčejně hnědovlasá.
Každopádně mi to i přes nové poznatky v oblasti dávných velebení přineslo i úsměvné pobavení, zvlášť kapitola s čerty a ševci, i přes její pohádkovost, kde jsou čerti vykreslení jako lehce přihlouplý mezuláni a dokáží z obyčejného koledování na začátku prosince dostat takové rýmy, že z toho půlka pekelné chásky ochoří.
Celkově nejsem tak znalá přesných míst, tedy i s návštěvou, kolem Pstružné řeky - tady se vyřádím spíš u Otavy, jaká na mě už čeká jako další - , ale pokud je něco, co odtamtud bezpečně poznám, je to jednoznačně Mokrosucká lípa. A autor ji popsal takovým stylem, s těmi bzučími včelami v koruně stromu, až jsem si myslela, že byl znovu den, kdy naše menší výletové osazenstvo leželo pod zmíněnou lípou a sledovalo vypouštění úlu určenému k novému uhnízdění, za nímž znaveně běhal jakýsi starý pán, co mu včely patřily. Pokud jsem do té doby přesně nerozuměla rčení, že vypadal, jako by mu uletěly včely, po tom dni mi stačí si vybavit tohle a mám představu více než jasnou.