Coriolanus : tragedie o pěti jednáních
William Shakespeare
Popis knihy zde zatím bohužel není...
Literatura světová Divadelní hry
Vydáno: 1920 , J. Otto - Ottovo nakladatelstvíOriginální název:
The Tragedy of Coriolanus, 1623
více info...
Přidat komentář
Coriolanus bol na rozdiel od väčšiny ostatných Shakespearových antických "tragédií" (s výnimkou Júlia Caesara) najmenej eklektický, resp. najbližší žánrovému zaradeniu. Kým Timon bol skôr moralitou plnou horkastého cynizmu, Troilos a Kressida fraškou a Antonius a Kleopatra tragikomédiou, Coriolanus zobrazuje vzostup a pád svojho hrdinu, ktorému presne v duchu tragického žánru nezostalo žiadne prijateľné riešenie situácie. Ocitol sa uväznený medzi láskou k rodine a čiastočne i láskou k svojmu mestu a súčasne medzi záväzkami, ktoré dal spojencom, vlastným charakterom a pocitom nespravodlivosti, ktoré v ňom zanechali Rimania. Samozrejme, v tomto prípade ide o trochu odlišný, skôr spoločensko-politický, než metafyzický (osud a bohovia) typ tragédie. Ale neriešiteľnosť (resp. ťažká riešiteľnosť) a nevyhnutnosť (zostáva len zrada mesta a rodiny alebo zrada spojencov a seba) tu stále vytvárajú tragickú situačnú kostru.
Vzhľadom na toto je zrejmé, že kľúčovým prvkom celej tragédie je Coriolanov charakter. Drsný, húževnatý, odvážny, schopný, mocný, ale aj krutý, ne-diplomatický, arogantný, tvrdohlavý. Presne ten typ osobnosti, v ktorej sa mieša všetko to dobré a zároveň všetko zlé, čo sa nám spája so schopným aristokratom vojenského typu (muž činu). Je zaujímavé túto hru porovnať s predchádzajúcim Timonom Aténskym, ktorý rieši vlastne tú istú tému - nevďak mesta voči výnimočnej osobnosti, následné spravodlivé rozhorčenie a Alkibiadovu vojenskú vzburu voči tomuto správaniu. Coriolanova sila (na rozdiel od Timona) vychádza primárne z neho samého. Je si vedomý svojich schopností a kvalít. Má jasne ukotvený svetonázor, ktorý je postavený na odvahe a cti a v tomto môže kašľať na názory a milodary ostatných. Slabosťou, ale aj vysokou politikou vyslovene pohŕda a do istej miery si to môže dovoliť. Práve jeho výnimočný a vypätý, ale aj extrémistický charakter tu pripomína tých klasických antických Aiasov, pre ktorých je strata cti ďaleko horším trestom než smrť. Coriolanus tak vystupuje nad bežných smrteľníkov a dáva im to najavo, čím vlastne beží v ústrety veľkým činom, ale aj veľkej tragédii a veľkej smrti. Je to zvláštny, magnetický charakter, ktorý má rozdvojenosť vpísanú priam do duše - musíte ho obdivovať i nenávidieť.
A táto hra je vlastne o nárokoch takéhoto výnimočného človeka vo vzťahu k polis a o súboji dvoch predstáv o svete. A aj napriek Coriolanovmu odporu voči demokracii, aj napriek všetkému človek cíti, že Coriolanus má v niečom pravdu. Má pravdu jednoty svojho charakteru a svojich schopností a síl, ktoré hovoria samé za seba a usvedčujú okolie z malosti a podriadenosti, čo je v rovnostárskom zriadení neodpustiteľné. Je hrozbou pretože je iný, väčší. Akoby sa tu zhmotnila Nietzscheho teória o nadčloveku, ktorý ďaleko prekonáva "posledných ľudí" a ich pasívny nihilizmus, zároveň mu však Shakespeare (tragickým koncom) aj oponuje. Ukazuje, že aj nadčlovek je človek, neodstrihnuteľný od svojho pôvodu, ktorý ho napokon zráža opäť na zem. V podstate zrádza.
Pre mňa doteraz menej známa Shakespearova hra Coriolanus, nesie prívlastok ako najpolitickejšia hra. Shakespeare ňou síce vnáša kritický pohľad na Rimanov, ale dráždil ňou hlavne vtedajších politických predstaviteľov. V jednej recenzii na túto hru sa spomína : „Všimol som si, že akonáhle Shakespeare použije menší počet postáv, tak príde veľký príbeh.“ Ja s týmto tvrdením môžem iba súhlasiť. Presvedčiť sa o tom môžete napríklad v hre Hamlet a mojej najobľúbenejšej hre – Othello. Zároveň tejto hre dovolím pridať ešte jeden prívlastok a to najaktuálnejšia. Vláda hlupákov privedie raz tento svet do záhuby. Shakespeare nám to napísal už dávno, ale žiaľ málokto to berie do úvahy.
Rovnako ako pri iných Shakespearových si aj pri Coriolanovi môžete užiť bohatý, krásny, kvetnatý jazyk a slovné hračky. Hra sa dobre číta, je živá a prečítate ju kľudne za jeden večer. Odporúčam !
Už v nejednom komentáři jsem řekl, že jakmile Shakespeare použije menší počet postav, většinou přijde velký příběh. Coriolanus, byť hra nepříliš známá (pro mě naprosto), to jen potvrzuje. I přes ten zapeklitý Řím, který mi dává v Shakespearově podání většinou zabrat=o) Zasadit hru do konkrétní škatulky je nadlidský úkol. Navíc je to "úkol", který slouží mnohdy spíš jen jako berlička pro hrubou představu o struktuře díla. Pro mě tohle bylo výborné završení Williamových tragédií.
Hra je totiž mnohovrstevnatá jako samotný charakter Coriolana. Přestože je jeho jazyk jedovatý jako plivnutí kobry královské, těžko se rozhodnout, zda to byl pouhý nervák, zpupný šlechtic, arogantní hulvát, misantrop nebo člověk, který bez skrupulí a otevřeně nastavoval zrcadlo společnosti kolem sebe, jíž pohrdá pro nejeden oprávněný důvod. Dost možná je to ještě komplikovanější, když se člověk zaměří na vedlejší postavy - Menenia, který si je nebezpečně jistý sám sebou a touží po obdivu, nebo Coriolanovou matkou, která se nejednou velmi aktivně, a velmi pokoutně, snaží změnit směřování dalších událostí. Baba jedna všivá. Stejně jako Coriolanova žena Virgilie, na Shakespearovy poměry celkem tichá ženuška vláčená tchýní. V neposlední řadě stojí za zmínku Larcius, neboť být přítelem nepřítele se nemusí vždy vyplatit.
Ve zkratce - příjemně jsem se bavil. A rád si hru emocí, intrik a zvratů zopakuju v podání psaném i hraném. Jen mě trochu mrzí, že závěr byl celkem strohý.
Pozn.: sice nejsem plně znalý reálií, nicméně mě zaujala jedna věc. Totiž, že Coriolanus sice funguje skvěle jako samostatná hra, přesto je velmi znát, že Shakespeare se hojně inspiroval dobou, kdy ji napsal. Hilský to ostatně zmiňuje v úvodu a nepochybně bude stát za to porovnat příběh s prvními dvaceti lety 17. století v Anglii. To jen tak pro geeky=o)
„Na obecný lid je hotový pes." Tak má být.
Na přelomu mého 14. a 15. roku, když jsem hru četla, pro mě byl Coriolanus ztělesněním zdravě cynického hrdiny - a zůstal jím vlastně dodnes. Nutno říci, že dovedl přesvědčivě vystihnout slabiny demokracie.
Hrdina odpírá příděly obilí plebsu a otevřeně jím pohrdá, čímž si rozhněvá jak jej, tak konzuly. Poté osvědčí statečnost během tažení proti Volskům, kdy dobývá jejich město Corioly zevnitř a ještě v boji podpoří jiného vojevůdce. Nyní se může ucházet o konzulát, který by také dostal, kdyby jeho nepřátelé nepodnítili přelétavý plebs proti němu. Coriolanus zlořečí demokracii a prchne k Volskům, s jejichž vojskem nakonec stane až před branami Říma. Zdá se, že Věčné město padne, a hrdina také odmítne všechny žádosti o milost - až na tu poslední, prosbu své staré matky, manželky a synka. Podrobuje se a nechává Římu svobodu. Za to je usmrcen Volsky jako zrádce.
V této hře jsem se také poprvé seznámila s bajkou Menenia Agrippy.
Jedna z mých nejoblíbenějších knih od Shakespeara. Je škoda, že není tak známá, já bych se k ní asi také nedostala, nebýt divadelního představení s Tomem Hiddlestonem a Markem Gatissem. Příběh Coriolana, kterého si asi nejspíš moc čtenářů neoblíbí, jsem četla s velkým zaujetím, a v paměti mi krom něj utkvěla ještě postava jeho matky, byť jsem ji ráda neměla. Jako vždy jsem si užívala Shakespearův krásný a bohatý jazyk, jeho hrátky se slovy.
Hovorí mi z duše, vláda hlupákov privedie raz tento svet do záhuby. Shakespeare im to napísal už pred 400 rokmi, ale nikto ho neberie na vedomie.
Shakespeare klasický a přece trochu jinak.. Ani chvilku jsem se nenudila, příběh je úžasně živý od začátku do konce. A doporučuju i úžasné filmové zpracování s Ralphem Fiennesem v hlavní roli..
Štítky knihy
rozhlasové zpracováníAutorovy další knížky
2015 | Romeo a Julie |
2010 | Hamlet |
2011 | Zkrocení zlé ženy |
1994 | Sen noci svatojánské |
1964 | Othello |
"Byli tací, kteří dokázali vzdorovat nejmocnějším zrádcům a odmítali se před nimi sklonit. Ale jen velmi málo mužů se dokázalo postavit davu. Postavit se sami pomýleným masám, postavit se jejich nesmiřitelné posedlosti tváří v tvář a beze zbraně a se založenýma rukama říkat 'Ne.' když masy vyžadovaly 'Ano!'. Takovým mužem byl Zola."
Píše Arendtová o Zolovi v Původu totalitarismu. Je-li někdo literárním Zolou (i s jistou dávkou vrozené drzosti a arogance), je to Coriolanus. Pravda, dávka drzosti a arogance u něj není "jistá", ale přehnaná a odpudivá, nadto rozhodně není neozbrojen. Ale stejně. Coriolanus je skvělou osobní tragédií se silnými politickými kontexty, které jsou zcela typické pro Shakespearovy římské hry. Ty jsou ostatně také spíše politické, než co jiného. Bohužel má tato skvělá tragédie ten problém, že stojí vedle ostatních tragédií téhož autora, které ji prostě zastíní monumentálností svého zjevu.
Coriolanus je hrou poměrně složitou. Je jakousi verzí Timona, postrádá ovšem prvotní fázi filantropickou. Je vlastně spojením Timona a Alkibiada. Je to velkolepý válečník milující sebe sama, nemilující pro jeho strukturu Řím. Je vyhoštěn a zaslouží se o ohrožení své vlasti, mimo vlast i umírá. Kostra je Timonovi podobná, Coriolanus je však svým způsobem zcela originální, a po mém soudu naprosto nechutný, charakter.
Otázka je, je-li hra více o Římu, nebo o Coriolanovi. Možná je to dokonce hra Říma, ne hra Římská. Coriolanus vznáší se v ní jako ztělesnění diktátorů, jimž je moc nad městem svěřena, aby jí následně byli zbaveni, jelikož se nehodí než pro válku. Opravdu, hra jako by opravdu reprezentovala Řím, i s jeho poměrně složitou strukturou a nejistým historickým odkazem.
Přeci, z římských her je mi nejméně milá, Caesara mám nejraději, Antonius a Kleopatra mají neodmyslitelné kouzlo, které je těžké přemoci. Přibereme-li i Tita Andronica coby krvavou grotesku, je mi milejší jistou krásou, kterou se mi zaspal do srdce. Z tragédií zbylých mám nejraději Timona (a toho mám vůbec nejraději z autorova díla), miluji i Leara. Před Coriolanem preferuji i Macbetha. Raději bych si tuto hru přečetl jen před Romeem s Julií, Hamletem a Othellem. Nu a tak přes její zajímavé struktury, řadí se mi Coriolanus spíše do pomyslného podprůměru. Ale není to jeho vina. Je to vina cizí velikosti.