Čosi čudné vo mne
Orhan Pamuk
https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/347913/bmid_cosi-cudne-vo-mne-NFd-347913.jpg
4
59
59
Keď Mevlut ešte ako chlapec príde do Istanbulu, starobylé mesto sa rýchlo stráca a nahrádza ho nové mesto, ktoré ho uchváti. Tak ako jeho otec, aj on sa stane pouličným predavačom bozy a dúfa, že jedného dňa zbohatne. No zdá sa, že šťastie nie je na jeho strane. Tri roky píše ľúbostné listy dievčaťu, ktoré videl iba raz. Dievčina napokon súhlasí, že s ním utečie, a milenci sa stretnú v noci. No keď sa rozbehnú na vlak, Mevlut si uvedomí, že ho oklamali a že uteká s niekým celkom iným.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2017 , Slovart (SK)Originální název:
Kafamda Bir Tuhaflık, 2014
více info...
Přidat komentář
Jedinému tureckému nositeli Nobelovy ceny za literaturu Orhanu Pamukovi (*1952) už vyšly v češtině (v Argu a převážně ve skvělých překladech Petra Kučery) všechny romány kromě prvotiny a ještě další dvě nerománové knihy, celkem již 11 titulů. Zatímco dva u nás posledně vydané romány mě trochu zklamaly – raný Tichý dům (1983) svou chaotičností a nejnovější román Rusovláska (2016) jistou schematičností a chladností (Pamuk má zkrátka mnohem lepší kousky) –, na předposlední román Cosi divného v mé hlavě (2014), který vyšel česky nedávno, jsem se těšil, protože sliboval, že půjde o "starého dobrého Pamuka", pečlivého kronikáře rodného a milovaného Istanbulu, který vypráví obšírně, podrobně, někdy možná i trochu zdlouhavě, ale pro mě neodolatelně...
A vskutku, přesně takový tento téměř pětisetstránkový román je a nejspíš bude patřit k těm lepším autorovým dílům, kterých je ostatně většina, protože spisovatel je to skvělý a udržuje si velkou kvalitu. Titul díla je citátem z Wordsworthovy Předehry. Odehrává se během více než čtyřiceti let, od roku 1969 do roku 2012, a jeho hlavním hrdinou je Mevlut, pouliční prodavač jogurtu a tradičního lehce alkoholického nápoje bozy. Mevlut pochází z chudé vesnice ve střední Anatolii a ve věku 12 let přichází za otcem do Istanbulu tak jako mnoho chudých přistěhovalců. Má své sny a touhy a později se zamiluje do jedné dívky, kterou vidí na svatbě. Píše jí několik let dopisy a pak ji unese z její vesnice. Touto událostí román začíná, v roce 1982. Jak však Mevlut zjistí, došlo k podivné záměně a unesená dívka je sestra té, do níž se Mevlut původně zakoukal... Pak se autor vrací v čase zpět. Vyprávění ve třetí osobě je ozvláštněno tím, že do něj občas krátce promluví postavy, které mají s Mevlutem něco společného, a doplňují tak děj i portrét doby a proměny Istanbulu svým pohledem... A nebývá časté, aby v románu byl také rejstřík osob a chronologie událostí; na začátku je i přehledný rodokmen.
(SPOILER) Hezká kniha o předměstích Istanbulu, tvořených slumy, zvanými gecekondu, kde ještě kolem roku 1970 žili lidé v bídných, na černo postavených domech. Kniha je také o lásce hlavního hrdiny k této části města. Také o manželství, o nedorozumění v milostných dopisech, které zraňují a trápí hrdiny celý život. Je to vlastně rodinná sága, o vztazích mužů a žen, je také o tom, jestli i další generace žen budou žít v podřízené roli nebo začnou zvedat hlavu. Kniha jako jedna z mála ukazuje život obyčejných Turků v nové době. Není v ní skoro nic o vztahu k náboženství, spíš tak trochu přežívání zaběhlých tradic v hledání partnera a rodinném životě. Důležitý je spokojený život s hodným člověkem v kruhu širší rodiny.
Rozsáhlý román nositele Nobelovy ceny za literaturu - tureckého autora Orhana Pamuka.
Už při čtení prvních řádků jsem měla dojem, že čtu něco speciálního. Autor nás provádí životem Mevluta, původně venkovského chlapce z Anatolie, který následoval svého otce do Istanbulu za lepším životem a větším výdělkem.
Příběh se odehrává mezi lety 1968-2012. Sledujeme, jak Mevlut unáší svou nevěstu, jak prodává na ulicích jogurt a bozu - tradiční turecký nápoj, jak studuje, jak střídá zaměstnání. Do jeho příběhu vstupuje jeho široká rodina a Pamuk nechává každého z nich být vždy na chvíli vypravěčem.
Mezi řádky rodinné kroniky se dozvídáme, jak se Istanbul neuvěřitelným tempem rozrůstal a Mevlut nás provází jeho ulicemi. Na pozadí příběhu se odehrávají historicko-politické události a ty také vstupují do života našich hrdinů.
Klobouk dolů za to, jak Pamuk dokázal tak podrobně popsat rozvoj Istanbulu a udělat z něj vlastně dalšího z velmi podstatných hrdinů. Krásná symbióza mezi Mevlutem a Istanbulem a skvělé zakončení mnohovrstevnatého příběhu na poslední stránce.
"Nikdo nemůže zničit drahokam v tvém srdci."
"Je správné, aby všichni pořád žvanili o Bohu, vlasti a morálce, a přitom mysleli jenom na to, jak vydělat peníze?"
Zajímavý příběh prodavače bozy, tureckého lehce alkoholického nápoje, a jogurtu, průvodce jeho životem a rozvíjejícím se Istanbulem. Stojí za to si k tomu dočíst pár věcí z historie, třeba proč byli Řeci z Turecka vyhnáni
Mám Orhana Pamuka v překladech PK opravdu ráda.
To je asi potřeba říct rovnou.
A tohle bylo celé takové hezké a milé a nostalgické a jako vždy krásně přeložené a zároveň to byl první Pamuk, který mě vlastně nebavil. Četla jsem to z jakéhosi slušnostního zájmu, nic mě nenutilo otáčet stránky, nežasla jsem na provázaností nebo hlubšími myšlenkami. Příběh je to v zásadě lineární - a je to primárně příběh jedné z podob města, jež vznikla na základech životních osudů jedné generace Turků a oni ve svých kulisách prožili část života, aby se jednoho dne probudili a uvědomili si, že jim kulisáci přestavěli divadlo a oni už do něj nepatří.
Onen hüzün se nad knihou vznáší jako křídla velikého ptáka a zanechává na patře trpkost jako silný, hořký čaj.
Pořád mám Pamuka moc ráda.
Jen ho mám ještě radši, když se trochu víc boří a míň klouže.
Putováním Mevlutovou hlavou jsem strávila několik příjemných týdnů a bude mi chybět. Román je to dlouhý a mnohovrstevnatý, zavádí nás do prudce se rozvíjejícího Istanbulu a turecké historie několika desetiletí. Samotný Mevlut mi byl nesmírně sympatický jako lidský a obyčejný hrdina, jehož štěstí spočívá v radosti z toho, co je a co má. A přesto tohle jeho obyčejné lidské štěstí kazí čas od času neurčitý pocit odcizení, samoty a nedostatečnosti.
Příběh začíná zhruba ve své první třetině, kdy Mevlut unese dívku, do níž je dlouhá léta zamilován a píše jí dopisy, aby zjistil, že vlastně unesl její starší sestru. Hned nato jsme zavedeni do Mevlutova dětství a dospívání až po osudový únos, abychom se pak v dalších dvou třetinách dozvěděli, jak tento "omyl" ovlivnil všechno další dění v Mevlutovi a jeho okolí.
Autor musel milovat Istanbul a prožívat s ním všechny změny, které se děly, a Mevlut, když se procházel ulicemi jako prodavač bozy, si uvědomil, že je to jakoby chodil svou hlavou. Vývoj Istanbulu s rostoucím blahobytem je paralelou vývoje i u nás, mění se tvář měst a vesnic a zabírání přírody a nahrazování starých ručně budovaných domů obrovskými činžáky dělá Pamukovi starosti.
Bylo zde evidentní, jak je jiná turecká a evropská mentalita, bylo zajímavé číst o tom, co může všechno prožít turecký inspektor elektřiny a turecký pouliční prodavač bozy, upoutaly mne i pasáže, kdy Mevlut navštěvuje "jeho Eminenci" a přemýšlí o síle úmyslu a činu, o vůli a osudu.
Nesympatické mi opět byly Pamukovy ženské postavy, všechny (kromě Rayihy) vyznívají jako slepice, zejména Samiha. Buďto Pamuk neumí vyjádřit ženskou duši (Seküre ve Jmenuji se červená byla taky nepochopitelně nevyrovnaná hysterka) nebo ženy v Turecku opravdu takové jsou?
Každopádně je to velmi hezká kniha a nejspíš mi ještě dlouho utkví v mysli.
Čas od času si ráda zavzpomínám na temná zákoutí Istanbulu, jeho živoucí atmosféru, noční život i známé melancholické naladění, a k tomu je nejlepší Orhan Pamuk. I v této knize je duše města výborně zachycena se všemi problémy, změnami, špínou, betonem, ale i lidskostí. Samotný příběh hraje roli vedlejší, v určitých chvílích jsem hrdinu Mevluta brala spíše jako průvodce než jako hlavní postavu.
"Připadalo mu, jako by staré, mechem obrostlé zdi města, historické kašny popsané krásnými písmeny, dřevěné domy, které hnily a nakláněly se, až se o sebe opíraly, shořely, byly zbourány, rozplynuly se vniveč a nové ulice, betonové stavby, obchody s neonovými světly a činžáky, jež je nahradily, byly vystavěny tak, aby působily ještě stařeji, děsivěji a nesrozumitelněji. Ono místo, jež znal jako město, pro něj přestalo být prostorným domovem a proměnilo se v bezbožné prostranství, kam každý, kdo se namanul, přidával nekonečné množství betonu, ulic, dvorů, zdí, chodníků a krámů."
Dodnes si pamatuji, jak mi po návratu z Istanbulu připadala Praha prostorná, vzdušná, malá.
Orhan Pamuk je výborný spisovatel a kniha je opravdu dobře napsaná, jen je mi ten jeho přeplněný svět čím dál vzdálenější...
Asi je něco divného v mé hlavě, ale nedočetla jsem...mentalita, prostředí, vše mi bylo tak hrozně cizí až protivné, že jsem se po sto padesáti stránkách přestala nutit.
Chcete-li poznat Istanbul, vydejte se do jeho ulic s Mevlutem, chudým pouličním prodavačem, který přišel do Istanbulu z vesnice za svým otcem, aby mu tu pomáhal prodávat jogurt a bozu.
Orhan Pamuk vypráví ságu o Mevlutově životě opravdu mistrovsky - střídá promluvy různých postav s promluvami vypravěče, vše jednoduše odlišeno, takže v tom není žádný zmatek. Navíc přidává i rejstřík postav a vysvětlivky a chronologii událostí (pozor, tu moc nedoporučuju sledovat v průběhu čtení; dost mě zklamalo, když jsem se v ní v jedné chvíli dozvěděla i to, jak bude příběh pokračovat).
Je to taková symfonie o současném Istanbulu (a Turecku) i jeho nedávné historii.
K románu jsem si hledala cestu postupně a pozvolna, byť mě od začátku nenudil. Teprve na konci mi začalo vše správně "zapadat" a celý Mevlutův příběh mě začal opravdu bavit a zajímat - včetně "něčeho divného v jeho hlavě".
Můžu jen doporučit.
"Je správné, aby pokaždé, když si začnu na něco z tohohle trochu stěžovat, moje tchyně Safiye řekla: „Ty na tom máš taky vinu, Vediho“? Je správné, aby všichni pořád jen žvanili o Bohu, vlasti a morálce, a přitom mysleli jen na to, jak vydělat peníze?"
Můj první Pamuk, vybrala jsem si proto, že je údajně nejstravitelnější knihou autora. Obávala jsem se trochu složitosti (když je autor držitel Nobelovky), ale úplně zbytečně. Příběh je podán velmi čtivě, poutavě, skoro slyšíte a cítíte život a atmosféru Instanbulu, který je pro mě jedním z nejkouzelnějších měst, co jsem navštívila. Neskutečně hutně vykreslená atmosféra, krásný čtenářský zážitek. Moc se mi "průvodcovství" hrdiny Mevlüt a jeho blízkých různými obdobími tureckých dějin i jejich osobními životy líbilo. Plný počet bez váhání!
Pamukovo srdeční téma Istanbulu, tentokráte toho chudinského. Na ploše několika desetiletí popisuje odcházení známého, jednoduchého světa, který je nahrazen odlidštěnými betonovými monstry, kterým hlavní hrdina Mevlut už nerozumí.
Orhan Pamuk dávno patří k mým oblíbencům a tuto knihu považuji zatím asi za nejlepší. Životní příběh chudého pouličního prodavače Mevluta , který se odehrává v těsném sepětí s rozvojem Istanbulu a společenskými událostmi v Turecku, je vyprávěn nesmírně barvitě a tak působivě, že mě nejen zaujal svými tureckými reáliemi, ale často i dojal svou lidskostí. Krásný čtenářský zážitek.
Zase mě dostal. A je mi opravdu líto, že mám dočteno. Tuto knihu doslova prostupuje láska k Istanbulu a je to zároveň asi nejpřístupnější autorova kniha.
Čtenář jako by putoval společně s Mevlutem po všech těch istanbulských uličkách, má chuť bezcílně bloudit, ochutnat bozu a nasát tu úžasnou atmosféru města. A stejně jako Mevlut dokázal svým jímavým hlasem přilákat zákazníky, dokáže Orhan Pamuk přitáhnout své čtenáře. V každodenním životě všech postav bravurně popisuje rozmanitost Istanbulu, neustále se měnící město, jeho obrovskou sociální přeměnu, i složitost politických dějin Turecka. Istanbul, se všemi těmi životy a sny svých obyvatel, opět hlavní hrdinou románu.
Malý veľký človek, ten Mevlut... prijíma s nevinnosťou a skromne všetko, čo mu osud prichystá, ale neustále bojuje o svoje miesto v živote. Mevlut miluje Istanbul, ktorý rovnako ako on ostáva v strede medzi dvoma pomyseľnými mlynskými kameňmi, medzi tradíciou a moderným spôsobom žitia, medzi náboženstvom a sekularizmom, medzi pólmi politického spektra, medzi Európou a Áziou a pritom túži len milovať a byť milovaný.
Nádherné...ako všetky Pamukove knihy.
Mevlut a Bozaciho teskné volání po potemnělých ulicích Istanbulu „Bozááá, dobrá bozááá“
Cosi divného v mé hlavě aneb život, dobrodružství a sny prodavače bozy Mevluta Karatase a jeho přátel, jakož i obrázek života v Istanbulu mezi lety 1969 a 2012, zachycený očima řady lidí - tak zní celý název, který je zcela vyčerpávající a přesný. Proplétání výpovědí Mevluta, Suleymana a Ferhata v první řadě, dále žen, o nichž sní nebo si je berou, a mnoha dalších zachycují nelehký život v překotně se rozvíjejícím Istanbulu, jenž má na začátku knihy tři a na konci třináct miliónů obyvatel, v němž nově příchozí mění podobu a způsob života starousedlíků, ať chtějí či nechtějí, v němž načerno stavěné chatrče tvoří nové čtvrti, aby je vystřídaly mnohapatrové činžáky, a v němž pouliční prodej dnes neznamená to co kdysi... Souhlasím s Parwanou v tom, že naše mentalita je zásadně odlišná od turecké a leccos člověk hůře zkousne; na druhé straně zřetelně vystupuje to, co máme společné - úvahy o tom, zdali je silnější osud nebo svobodná vůle, zdali budeme souzeni podle úmyslů nebo podle činů a co je v životě to nejpodstatnější... Kvůli potřebě porozumět odlišnostem v myšlení a způsobu života plus množství postav a proměňujícím se vztahům se kniha nečte lehce, stejně jako středověké kroniky, které formálně připomíná, ale na druhé straně jde autor čtenáři vstříc, jak nejvíc může - na začátku je umístěn rodokmen, ukazující příbuzenské i jiné vazby postav, na konci pak jejich rejstřík s odkazy na stránky, na nichž se vyskytují či na nich déle souvisle promlouvají, a chronologie 1969-2012, v níž jsou vedle sebe vyjmenovány události reálné společenské i fiktivní osobní. To, co na románu, který mi dal zabrat a zároveň jsem se k němu vracela s chutí, oceňuji, je humor, smysl pro paradoxy všedního dne (či noci - protože kdy jindy prodávat bozu, nápoj, který se tváří nealkoholicky, aby ho mohli pít muslimové...) - a hlavně pozitivní, smířlivé vyznění.
Tato kniha je skvělé krmivo pro mozek. Začátek byl trochu tužší, ale pak už to šlo samo. Pěkný příběh, hezky odvyprávěno, i když jsem místy cítila strašnou bezmoc, že Mevlut nikdy nic nedokáže a skončí po vzoru svého neschopného otce s křivými zády a bez peněz. V průběhu čtení jsem zjistila, jak moc je naše mentalita odlišná od turecké, možná orientální vůbec, stejně tak jako doba, v níž žijeme my a hrdinové příběhu. Za to dávám o hvězdu míň (nemyslím si, že je normální odtrhnout malého chlapce v devíti letech od rodiny, využívat ho k prodeji, nenechat ho dokončit školu, mlátit ženy a vdávat je v šestnácti letech).
Asi jeden z nejlepších románů vůbec, co jsem kdy četl, kniha vynikající svou až neuvěřitelnou komplexností a hloubkou ponoru do reálií Istanbulu/Turecka a ohromující svým historicko-politickým kontextem - kde jinde se čtenář seznámí a nenásilnou formou pochopí tolik politologicko-etnicko-náboženských pojmů daného regionu - osmanská historie paradoxně plná náboženské a etnické tolerance, vznik moderního tureckého státu a jeho sekularizmus, postava a role Atatürka, ,,táty všech Turků", vojenské převraty a role armády, válečné eskapády s Řeckem o Kypr, Kurdové, alavité, rozmach i rozštěpení komunistických ideálů (marxisté a maoisté), pojetí a zásady sunnitské verze islámu, islamisté a jejich dnešní nástup, panturkismus alias fenomén alla turca, muslimské i turecké zvyklosti i tradice, a mnoho dalších fenoménů, v neposlední řadě vzestup a zásadní formativní proměna turecké megapole i společnosti na pozadí osobních dějin jedné muslimsky chápané široké rodiny původně z chudé Anatolie... V kontextu Pamukovy tvorby je pak zaznamenáníhodný tématický posun od istambulské smetánky k istambulské spodině a chudině, z istambulského centra na jeho periferii, z luxusních bytů ke gecekondu, přístřešku zbudovaného přes noc... Co ale dělá z Pamukovy románové fresky mistrovské dílo, je onen existenciální rozměr, který charakterizuje hlavního hrdinu a propojuje tak svůj román s velkými díly západní evropské literatury a filosofickým aspektem tvorby evropského intelektuála. Musím říci, že příběh Mevluta a jeho široké rodiny se hluboce zapsal do mé paměti...
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2007 |  Jmenuji se Červená |
| 2009 | Sníh |
| 2011 | Černá kniha |
| 2020 | Cosi divného v mé hlavě |
| 2012 |  Muzeum nevinnosti |
Prostě geniální Pamuk. Baví mě jeho styl vypravování, prokládaný všemi ostatními postavami ,až na jednu. Hlavní hrdina zůstává plně v rukou autora, nedostane jedinkrát slovo na vlastní obhajobu a vysvětlení toho ,co je v jeho hlavě vlastně divného. Přesto o to čtenář nezůstane ošizen.