Čtrnáctero zastavení

09.01.2024

Nejsem bez výhrad, ale v té hotové zanícenosti a blaženosti ze všech setkání (ať už radostných či těch plných rozepří – vždycky ústících když ne do harmonie, tak do částečné vyrovnanosti, vzájemného prozření) čtu nesmírnou životní napínavost. Monumentální pomníky jsou zbavovány své sošnosti, vybarvovány do nejjemnějších nuancí – a to od člověka, který by místo senzitivní smířlivosti měl jistě právo na zahořklost. Fascinující je ten výběr – mísí se "katoličtí" a "levicoví" autoři (s důrazem na uvozovky, neboť tyto kategorie se Fučík právě snaží rozprášit), kteří ve výsledku mají mnoho společného, ať už to je sociální citlivost či odpor vůči měšťáctví (a taky to všechno handrkování, nejlepší je vzájemné sundávání svých idolů – Lenina a Panny Marie – ve společném bytě Zahradníčka a Halase). Jsem moc rád i za zařazení lehce zapadlých autorů (Černý), případně těch, u nichž se může zdát jejich obcování za komunismu lehce zavrhnutelné, přesto se dané konání ukazuje jako ten nejopravdovější zápas se svým svědomím, bázlivostí a tužebnou věrností (Závada); v tom se ukazuje, jak je Fučíkův výběr osobností takový, aby dostál především sobě. A taky – vykreslení rodných prostorů, které u kdejakého z těch čtrnácti hrají závažnou roli, cloumající podklad.
Kamarádství je skvělý vynález a už funguje pěknou řádku let.

Je pozdní večer, mlčí se nad knihami; zničehonic se Vilém zvedne a odchází, prý na procházku. Do noci. Jan ho mlčky propouští a k půlnoci se ukládá ke spaní; za hodinu se probouzí, bdí a čeká, až se k ránu rozhoduje jít na policii – větří neštěstí, jak taky jinak –, neboť tentokrát je ta kamarádova procházka už příliš dlouhá. O půl deváté ráno konečně vstupuje ztracenec do dveří, nevyspalý, ale jinak svěží. "Odkud jdeš?" – "Kupoval jsem si kartáček na zuby," odpovídá Vilém, přeskakující tak deset temných hodin, a klade doličný předmět na noční stolek. "A kdes byl v noci?" – "Procházel jsem se na pankrácké pláni," – tehdy ještě holé.

(s. 297, z kapitoly o Vilému Závadovi, z části o společném bydlení s Janem Čepem)

23.03.2021

Čekal jsem daleko víc rozborů díla zmíněných autorů, ne osobní vzpomínání na přátele. Když se mi ale podařilo se přeorientovat, začal jsem si to užívat.
Provokativní je, že Fučík naráží na životní osudy i díla těch, o nichž píše často v náznacích, takže když nevíte o co jde, máte smůlu. Například Deml tak pro mě zůstává opředen tajemstvím. Na druhou stranu, to je pro nás každý člověk, a tak postavy z této knihy vystupují jako živé, a navíc: co by mě mělo vyprovokovat k jejich čtení víc?
Ostatně, nechat se nalákat byl můj hlavní záměr, a ten se bohatě splnil.
Když budu konkrétnější, trochu mě zklamaly kapitoly o Kolářovi a Holanovi, protože jsem se toho o nich příliš nedozvěděl (přestože jsou skvělé), vděčný jsem za bližší přiblížení Floriána, Černého, Závady, při čtení kapitol o Čepovi, Nezvalovi a hlavně Halasovi jsem cítil velké souznění, u Šaldy, Březiny a ostatních zůstává přinejmenším údiv nad hloubkou pochopení jejich díla.
Krom toho se mi zalíbil Fučíkův styl, lehký, mírně ornamelnální, nenuceně inteligentní, osobní.
V průběhu čtení jsem se navíc bavil dohledáváním slov, která neznám, a rozšiřováním jazykových obzorů. Ano, bavil jsem se, příjemně a s potěšením.

17.11.2019

Taky diplomka - a neuvěřitelná laskavost autora, který by býval MĚL právo zahořknout...

17.04.2019

Krásné portréty, v nichž se spojují osobní vzpomínky na české autory s meditativním vykreslením jejich díla. Velké svědectví o české kultuře 20. století.

03.01.2017

O nic horší než Seifertovy Všechny krásy světa. Vlastně jen méně známé, jinak dle všech měřítek srovnatelné. (takže klidně i ta Nobelova cena)