Čtrnáctero zastavení
Bedřich Fučík
Ve vzpomínkových medailonech Čtrnáctera zastavení načrtává Bedřich Fučík monumentálními tahy životní i básnické portréty svých milovaných autorů – v jednotlivých osudových zastaveních zachycuje, jak se s nimi životně sblížil a jak jejich dílo zanechalo v jeho životě nesmazatelnou stopu. Vrcholí zde jeho úsilí o syntézu života a umění i snaha bezvýhradně sloužit všem hodnotám v české literatuře bez ohledu na literární programy i ideologické postoje. Stojí tak zde vedle sebe nedílně Šalda, Březina, J. Florian, Deml, Nezval, Halas, Čep, Holan, Zahradníček a další, ač si byli zdánlivě životně i umělecky vzdáleni, a Bedřich Fučík usiluje o to, aby se z étosu a melosu života a díla svých velkých vzorů i souputníků dopátral nejen životní podstaty jejich tvorby básnické, ale zároveň směřování a smyslu českého národního osudu, jeho velikosti, malosti i tragiky. (Z knižní anotace.)... celý text
Přidat komentář
Čekal jsem daleko víc rozborů díla zmíněných autorů, ne osobní vzpomínání na přátele. Když se mi ale podařilo se přeorientovat, začal jsem si to užívat.
Provokativní je, že Fučík naráží na životní osudy i díla těch, o nichž píše často v náznacích, takže když nevíte o co jde, máte smůlu. Například Deml tak pro mě zůstává opředen tajemstvím. Na druhou stranu, to je pro nás každý člověk, a tak postavy z této knihy vystupují jako živé, a navíc: co by mě mělo vyprovokovat k jejich čtení víc?
Ostatně, nechat se nalákat byl můj hlavní záměr, a ten se bohatě splnil.
Když budu konkrétnější, trochu mě zklamaly kapitoly o Kolářovi a Holanovi, protože jsem se toho o nich příliš nedozvěděl (přestože jsou skvělé), vděčný jsem za bližší přiblížení Floriána, Černého, Závady, při čtení kapitol o Čepovi, Nezvalovi a hlavně Halasovi jsem cítil velké souznění, u Šaldy, Březiny a ostatních zůstává přinejmenším údiv nad hloubkou pochopení jejich díla.
Krom toho se mi zalíbil Fučíkův styl, lehký, mírně ornamelnální, nenuceně inteligentní, osobní.
V průběhu čtení jsem se navíc bavil dohledáváním slov, která neznám, a rozšiřováním jazykových obzorů. Ano, bavil jsem se, příjemně a s potěšením.
Krásné portréty, v nichž se spojují osobní vzpomínky na české autory s meditativním vykreslením jejich díla. Velké svědectví o české kultuře 20. století.
O nic horší než Seifertovy Všechny krásy světa. Vlastně jen méně známé, jinak dle všech měřítek srovnatelné. (takže klidně i ta Nobelova cena)
narozdíl od mnoha jiných vzpomínkových a biografických knih je na této vidět, že B. Fučík se všemi těmito autory dobře znal, měl k nim vztah a navíc výborně rozuměl literatuře. A uměl to pak všechno moc zajímavě sepsat. Takže výborné.
Štítky knihy
Jakub Deml, 1878–1961 Otokar Březina, 1868-1929 F. X. Šalda, 1867-1937 Vladislav Vančura, 1891-1942 Jan Zahradníček, 1905-1960Autorovy další knížky
2009 | Zakopaný pes |
1971 | Ztroskotání Pacifiku 1 |
2016 | Čtrnáctero zastavení |
1971 | Ztroskotání Pacifiku 2 |
1994 | Píseň o zemi |
Nejsem bez výhrad, ale v té hotové zanícenosti a blaženosti ze všech setkání (ať už radostných či těch plných rozepří – vždycky ústících když ne do harmonie, tak do částečné vyrovnanosti, vzájemného prozření) čtu nesmírnou životní napínavost. Monumentální pomníky jsou zbavovány své sošnosti, vybarvovány do nejjemnějších nuancí – a to od člověka, který by místo senzitivní smířlivosti měl jistě právo na zahořklost. Fascinující je ten výběr – mísí se "katoličtí" a "levicoví" autoři (s důrazem na uvozovky, neboť tyto kategorie se Fučík právě snaží rozprášit), kteří ve výsledku mají mnoho společného, ať už to je sociální citlivost či odpor vůči měšťáctví (a taky to všechno handrkování, nejlepší je vzájemné sundávání svých idolů – Lenina a Panny Marie – ve společném bytě Zahradníčka a Halase). Jsem moc rád i za zařazení lehce zapadlých autorů (Černý), případně těch, u nichž se může zdát jejich obcování za komunismu lehce zavrhnutelné, přesto se dané konání ukazuje jako ten nejopravdovější zápas se svým svědomím, bázlivostí a tužebnou věrností (Závada); v tom se ukazuje, jak je Fučíkův výběr osobností takový, aby dostál především sobě. A taky – vykreslení rodných prostorů, které u kdejakého z těch čtrnácti hrají závažnou roli, cloumající podklad.
Kamarádství je skvělý vynález a už funguje pěknou řádku let.
Je pozdní večer, mlčí se nad knihami; zničehonic se Vilém zvedne a odchází, prý na procházku. Do noci. Jan ho mlčky propouští a k půlnoci se ukládá ke spaní; za hodinu se probouzí, bdí a čeká, až se k ránu rozhoduje jít na policii – větří neštěstí, jak taky jinak –, neboť tentokrát je ta kamarádova procházka už příliš dlouhá. O půl deváté ráno konečně vstupuje ztracenec do dveří, nevyspalý, ale jinak svěží. "Odkud jdeš?" – "Kupoval jsem si kartáček na zuby," odpovídá Vilém, přeskakující tak deset temných hodin, a klade doličný předmět na noční stolek. "A kdes byl v noci?" – "Procházel jsem se na pankrácké pláni," – tehdy ještě holé.
(s. 297, z kapitoly o Vilému Závadovi, z části o společném bydlení s Janem Čepem)