Čtyřicet dnů
Franz Werfel
Německy píšící autor narozený v Praze, zachycuje v rozměrném románě, dokončeném v roce Hitlerova nástupu k moci, útlak Arménů a vyhlazovací boje proti nim v Turecku v době první světové války. Jádrem příběhu je čtyřicet dní trvající hrdinský boj malé nezkušené arménské armády, statečně odolávající na Hoře Mojžíšově na pobřeží Středozemního moře mnohonásobné turecko-muslimské přesile. Román byl v době svého zrodu přijat jako varovné, umělecky podmanivé humanistické poselství.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 1950 , VyšehradOriginální název:
Vierzig Tage des Musa Dagh, 1933
více info...
Přidat komentář
Hru jsem slyšel nejméně dvakrát a pokaždé mnou otřásla. Genocida Arménů a odvaha některých postavit se a odrazit útok, nikoliv oplácet, ale bránit se, je něco, co zvlášť v dnešní době - občanské válce v Sýrii, postavení Kurdů napříč Tureckem, Irákem a Sýrií - poutá a děsí.
Chápu, že kdo knihou začíná a není zvyklý na kostrbatý jazyk (ale copak Čapkova a Vančurova čeština je pro každého? Až se mi chce skandovat - Jsi Čech, Čech, Čech? Tak si přečti Vančuru!), to musí být velmi náročné, ale téhle knize nic nechybí ani nepřečnívá. Každý osud má své pevné místo, od Nunik, Sato, přes Kilikjana a Tovmasjana po Harkazuna a Bagratiana, od ubohých po giganty ducha.
Kdo dal právo velkým národům rozhodovat o bytí a nebytí malých národů? Kdo se dokáže postavit a říct: zde jsem a neuhnu?
Přesto mi dál vrtá hlavou - jak skončil Hajk a Iskuhi? A o co šlo ve válce o Náhorní Karabach? Jsou některé národy mírumilovnější? Nicméně 24. duben je potřeba si připomínat stále, ať se to některým tureckým mocipánům nelíbí!
Pro mě velké zklamání. Kniha se čte velmi těžce, velmi často přečtu stránku, aniž vím, co jsem četl, a musím číst znovu. Autorův styl je totiž tak nudný a nezáživný, že do četby jsem se musel nutit, abych knihu vůbec dočetl. Werfel často sklouzává do úvah a rozjímání a připadám si jako na nějaké šíleně nudné přednášce, nebo spíš uspávacího monologu. O tématu arménské genocidy se tak paradoxně ani moc nedozvídáme, protože autor to zajímavé a podstatné jednak nevystihl nebo vůbec nepopsal, druhak to utopil a rozmělnil na 750 stranách. To zajímavé by se našlo snad na méně než 100 stranách. Chopit se románu jiný spisovatel a z jiného konce, mohlo by se jednat o úchvatné vyprávění na 200-250 stranách.
Další kritiku si neodpustím na překladatele. Přestože Werfel se vyjadřuje velmi rozvláčně, literárně, Hanuš Karlach mnohdy tento styl ještě przní a používá takové obraty jako např. "Už nějakou dobu mám nevývratný pocit, že..." (str. 737).
Nevadí mi tlusté knihy, podstatné je, že jsou o něčem, že jsou zajímavé, čtivé. Ani jedno neplatí o této bichli. 40%, 14.2.2016.
Dodatečně jsem narazil na webu http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=7416 na článek "Nad překladem románu Franze Werfla Čtyřicet dnů hory Mojžíšovy" od odborníků z jazykového ústavu Akademie věd. Ti poukazují na kvalitu Karlachova překladu. Pro mě a pro potencionální budoucí čtenáře je článek výbornou ukázkou, jak jazykově kostrbatý, přesto odborně správný, je originál i překlad. Pro běžného čtenáře však nečitelný, nepochopitelný (např. spojení zajíkavý krok).
Úžasná kniha. Až jsem se zastyděl, že jsem ji nečetl mnohem dříve. Mám pocit, že začíná být aktuálnější víc, než kdykoliv dříve. Pozor na překlad! Karlach výborný, Eisner špatný.
Dnes je stoleté výročí počátku genocidy Arménů.Knihu jsem četla před mnoha lety a nedá se na ní zapomenout,Obrovský zážitek.Začnu ji číst napodruhé.
moc dobrá kniha pro mě docela náročná na čtení s psychologickým podtextem o lidské zášti, předsudcích, přátelství, sebezodpovědnosti a povaze člověka. Chvílemi jsem nemohl uvěřit tomu, že je to o lidech Homo Sapiens, závěr mě dostal je to kniha, která po přečtení ve mě dlouho doznívala jako obdobné knihy farma zvířat, továrna na smrt
Jako báseň, dá se vyjádřit můj bezprostřední pocit po přečtení této knihy. Je psaná naprosto jiným stylem než jaký obvykle čtu. Možná proto jsem ji četl tak dlouho. Co se týká vlastního obsahu zanechal autor ve mně hlubokou stopu. Kniha je nejen plná myšlenek o kořenech nenávisti, závisti, pomstychtivosti, ale i dobra, zodpovědnosti, štěstí na všech úrovních společenského žebříčku a v mnoha různých situací. Hlavním motivem, alespoň první poloviny knihy je příběh o tom, jak se pěstuje systematicky nenávist a "oprávněný pocit" práva na potrestání ve většinovém etniku vůči menšině. I když jsem pacifista musím uznat, že proti rasovému či názorovému útlaku se v podstatě dá jenom bojovat, protože verbální obrana je vyčerpávající a deprimující, když se odráží od zatemněných myslí utlačovatelů. Obdivuhodný je propracovaný charakter hlavních postav, především hlavního hrdiny-člověka, který má svůj klid a život, ale postupně, při měnící se situaci pochopí, že on se svými schopnostmi, vzděláním, zkušenostmi i bohatstvím je ten, kdo má dát ostatním naději.
Další temná stránka lidských dějin o které jsem neměl ani tušení, ale samotnou knihu moc doporučit nemůžu.Špatně se mi to četlo, stránky neubývaly a autorův styl mi nesedl. Kniha je neskutečně roztahaná, každá postava, která vstoupí na scénu dá autorovi možnost odbočit na chvíli od děje a porozprávět nám něco o dětství, vychování o myšlenkách dotyčného. Nikdo neujde pozornosti. Často se v ději vracíme o chvíli zpět jen abychom zvěděli co ten onen v tu dobu dělal na co myslel, s kým mluvil. Děje se to často i ve vypjatých okamžicích, třeba když do arménského tábora dopadne dělostřelecký granát a následující tři strany čteme důvody proč z toho byl sám Gabriel Bagratjan překvapen. Dál mi vadilo jak autor často nechává hrdiny klesnout na dno psychických a fyzických sil, aby je vzápětí nějakou událostí pozvedl do výšin a pak znovu srazil. Všechno tohle mě začalo unavovat a měl jsem pocit, že to krutému osudu Arménů přitěžuje více než turečtí vojáci.
Werfelovy knihy mě děsí.
Speciálně ve 40 dnech jsem se na konci úplně leknul - i když už od začátku to bylo zřejmé, že to moc dobře nedopadne ...
- Poslechnuto jako rozhlasová hra. Strhující příběh, oceňuji i vykreslení nepřátelských charakterů. Všeprostupující pocit osudovosti, místy až poněkud přehnaný, na vyvolené národy nevěřím. -
Štyridsať dní na Damlajiku s obyvateľmi siedmych arménskych dedín bolo krušných. Ide o dielo z čias, keď ľudia ešte nemali televízory a po večeroch čítali. Preto si autor mohol dovoliť na mnohých miestach byť rozvláčnejší, než by sa mi niekedy páčilo. Niekoľko ráz som unavený knihu zavrel, niekoľko ráz som sa musel nútiť, aby som sa medzi hrdinských obrancov Mojžišovej hory vrátil. Nechcel som ten príbeh prestať čítať, chcel som si len občas na chvíľu vydýchnuť, prečítať niečo ľahšie, možno veselšie. Ale svoj boj som dobojoval statočne.
Knižka mala niekoľko pre mňa veľmi zaujímavých momentov. Autor zdokumentoval celý mechanizmus vyháňania a vyvražďovania Arménov, ako to presne prebiehalo, čo si ľudia asi mysleli. Je to história, ale nie ten suchý dejepis - roky a udalosti. Mnoho pasaží je zrejme popísaných podľa skutočných udalostí (Zeitun a.i.), ktorým Werfel pridáva nádych ľudskosti. Z arménskych utečencov sa stávajú konkrétne osoby, s ktorými čitateľ môže prejsť to, čo si prešli oni sami. Nedelí šablónovito na zlých Turkov a dobrých Arménov, v oboch táboroch sú ľudia takí aj takí. Nejako takto citlivo by sa podľa mňa dejiny mali vykladať.
Ďalšou vecou, ktorá ma upútala bola akási premena charakterov viacerých postáv v knihe, alebo lepšie povedané zmena môjho postoja k nim. Autor na začiatku vykreslí celkom pozitívnu postavu a neskôr ju nechá robiť také veci, že ju proste prestanem mať rád. V takejto miere, ako v tejto knižke, som sa s týmto javom ešte nestretol.
Niektoré časti diela mi hodne pripomínali Merleho Malevil - katastrofa a následný pokus o nové usporiadanie, o nový život. Akurát, že toto nepôsobilo tak celkom ako fikcia. Aj keď s takmer storočným časovým odstupom, popisované udalosti mi zrazu pripadali úplne živé. Že z tohto ešte žiaden režisér nenatočil parádny veľkofilm?!?
Čo by som odporučil pre potenciálneho čitateľa? Zbežne pozrieť na skutočné dejinné okolnosti a pár fotografií z tej doby. Mne veľmi pomohli pri čítaní predstaviť si, ako asi vyzerali popisované arménske dediny, oblečenie a výzor ľudí tej doby a oblasti atď. Silne neodporúčam otáčať stránky dopredu, názvy kapitol čo to prezradia a vedieť vopred čo sa stane, je v práve v tomto príbehu obzvlášť škoda. A vyhradiť si na čítanie dostatok času.
Až knižku ešte trochu strávim, vezmem sviečku a odnesiem ju zapáliť ku arménskemu chačkaru na nábreží Dunaja, ktorý nám tu dnes pripomína pohnuté udalosti, ktoré Franz Werfel tak majstrovsky sprístupnil vo svojom diele.
Prvních cca 100 stran se mi zdály nezáživné a zdlouhavé, ale jak pak knížka začala gradovat, tak jsem pochopil, že to ani jinak nemohlo být a všechno, pak do sebe úžasně zapadalo. Kniha ve mě vyvolávala tak silné simpatie k hlavnímu hrdinovi, že jsem prožíval každý jeho čin, každou pasáž o něm tak intenzivně jako by se právě děla mě. Tolik energie vynaložené, proti nepřízni osudu ve mne vyvolalo nepřekonatelný zážitek.
Těžko popsat tak obrovský zážitek. Werfel naprosto strhujícím způsobem vykresluje tu šílenou událost, kdy se uprostřed genocidy jedna vesnice rozhodne opevnit na vrcholku hory a bránit proti fanatické turecké armádě. Nejde zdaleka jen o to napětí, o vznešenost těch ze zoufalství hrdinských činů, o drásavost těch událostí. Jde také o to jak bohatě Werfel vykresluje postavy, jak barvitě zachycuje různé mentality a kultury, jak inteligentně a moudře proniká do života té zvláštní komunity a jak hluboko umožní do ní vniknout čtenáři. To je mistrovství pera z dob, kdy literatura něco znamenala, kdy spisovatelé cítili v umění jakousi zodpovědnost a kdy dýchali za své hrdiny i čtenáře.
Mimochodem rozhlasový režisér Jiří Horčička natočil podle knihy devítidílnou rozhlasovou inscenaci. Při troše snahy není problém ji najít. Doporučuji.
Štítky knihy
první světová válka (1914–1918) křesťanství Arménie Turecko genocida pronásledování křesťanů rozhlasové zpracování arménská genocida historické rományAutorovy další knížky
1988 | Čtyřicet dnů |
2007 | Píseň o Bernadettě |
2006 | Jeremjáš |
2001 | Ne vrah, zavražděný je vinen (4 povídky) |
1967 | Verdi: román opery |
Pro počet stran ležela tato kniha pár měsíců na polici, ale nakonec jsem ji vzal do rukou. Začátek byl takový těžkopádný, občas jsem si přál, aby děj ubíhal rychleji. Ale s přibývajícími stránkami jsem byl čím dál více zvědavější, jak kniha dopadne. Zda se podaří Arménům ukrytých na Mojžíšově hoře přežít, nebo zda zahynou stejně jako desetitisíce jejich krajanů.
Ačkoli se mi kniha nečetla úplně nejlépe, oceňuji mnohé myšlenky, které jsou bohužel i dnes aktuální.
A jak to bylo s tím koncem? Mne osobně překvapil.