Čtyřicet dnů
Franz Werfel
https://www.databazeknih.cz/img/books/30_/304973/bmid_ctyricet-dnu-zD7-304973.PNG
5
186
186
Inspirací této sugestivní knihy byl život arménských uprchlíků v Damašku po 1. světové válce. Za války se turecká armáda pod záminkou zajištění týlu dopouštěla nelidské genocidy na arménských obyvatelích svého území hromadnými deportacemi do mezopotamské pouště. Proti tomuto údělu se vzbouřila skupina arménských sedláků, kteří se pod vedením vzdělaného obchodníka opevní na náhorní planině a po čtyřicet dnů se brání proti zuřivému náporu Turků. Jejich vůdce obětuje za svůj lid život, ale umírá s vědomím, že ti, kteří přežili toto období, jsou zachráněni a mohou prchnout do Egypta.... celý text
Přidat komentář
Příběh udatného boje Arménů, kteří se v létě 1915 vzepřeli nucenému vysídlení (ve skutečnosti vyhlazení), jsem otevřel po vyhnání Arménů z Náhorního Karabachu letos v září. Další z položek dlouhého seznamu arménských národních traumat, přičemž genocida během první světové války je tím největším. Hrdý národ, který již ve 4. století přijal křesťanství a obýval rozlehlé oblasti Kavkazu a východní Anatolie, se ocitl rozdělený mezi carským Ruskem a Osmanskou říší, kterou od konce 19. století uchvacoval turecký nacionalismus. Turci sice tvořili sotva polovinu populace, chtěli mít říši sami pro sebe a zejména radikální Mladoturci si stále častěji kladli otázku, zda "národnostní menšiny nejsou zbytečným zdrojem neklidu a jestli by nebylo nejlepší, kdyby vůbec nebyly". Stačila drtivá porážka osmanských vojsk, záminka o zradě a Arméni "padli do rukou vlastního státu", který se vší efektivitou zorganizoval první genocidu v moderní historii s organizovanými deportacemi, pochody smrti, koncentračními tábory v mezopotámské poušti a půldruhým milionem mrtvých. Franz Werfel (původně pražský Žid) knihu napsal, aby svědectví přeživších "vyrval říši mrtvých". Jaký paradox, že kniha vyšla v roce 1933, kdy se nacisté chopili moci a v následujících letech mladoturecké vynálezy dovedli k mrazivé dokonalosti při "řešení židovské otázky".
To vše se ale ve Werfelově románu (bohužel) objevuje spíše okrajově, neboť jeho valná část se věnuje osudu několika tisíc Arménů z vesnic u Antiochie, kteří odmítli odejít jako ovce na porážku a rozhodli se genocidě čelit se zbraní v ruce a opevnili se na hoře Musa Dagh (příběh má historický základ a i proto byla kniha oblíbená třeba mezi obránci varšavského ghetta). Kromě statečnosti a hrdosti je to i příběh o lidské zabedněnosti, závisti, pověrčivosti a hašteřivosti, které dovedou zachvátit jakoukoliv skupinu lidí bez ohledu na to, v jakém se nachází nebezpečí. Venkovské a tradicionalistické prostředí s přirozenými autoritami kněží a několika málo vzdělanců se sráží s pařížským světem Gabriela a Julietty, kteří z něj vyrazili na výpravu za rodinnými kořeny, jež se však ukázala být smrtící pastí. Ústředním tématem je upřednostnění přežití skupiny před osudy jednotlivců, čemuž Gabriel obětuje vše, rozkročen mezi svou rodinu a svůj národ, uchvácený vojevůdcovstvím a zanedbávající strádající manželku a zvlčilého syna. Takových silných postav tam ale není mnoho (přeživší rodina pastora ze Zeitunu nebo dezertér Sargis Kilikjan, odkojený nenávistí k Turkům a vyhořelý celoživotním strádáním), většina jich jen figurky za hranicí karikatury, jejichž osudy (mnohdy rozepsané na mnoho stran) mi byly vlastně lhostejné. Všechno to střílení a hašteření na Mojžíšově hoře na hutných 750 stran úplně nevydá, kniha ale hlavně díky několika silným pasážím o dějinných událostech (např. rozhovor německého duchovního s Enverem Pašou nebo svědectví z tábora Dajr az-Zaur, jakési arménské Osvětimi) stojí za přečtení. (8/10)
Podepisuji každé jedno slovo, které pode mnou napsal Eldar80 - naprosto výstižně popisuje mé pocity z knihy a myšlenky, které jsem při jejím čtení měl, takže si na něho dovolím plně odkázat.
Nebylo to to, co jsem čekal, přesto kniha stála za přečtení (za vydatné dopomoci googlu, abych se zorientoval v místopise a politickém systému Osmanské říše té doby), ačkoli absentující vysvětlující doslov jsem vnímal jako velký nedostatek. A opravdu - ten dojem, že jediná smysluplně napsaná postava v knize je Gabriel Bagratjan, to bylo trochu k pláči. Ostatní postavy byly buď naprosté karikatury, nebo totální exoti s neexistující morálkou.
Ještě mi to nedá Eldara80 nedoplnit tím, nad čím jsem si mohl jen smutně povzdechnout, a to některými pasážemi z rozhovoru Johannese Lepsia s Enverem Pašou. Lepsius v nich uvádí, že takových zvěrstvech na lidech, jakých se dopouštějí Turci na Arménech, se snad ani civilizovaný člověk dopustit nemůže. Nevím, jak přesně Werfel tuto skutečnou postavu citoval, ale kdyby věděl, čeho se jeho vlastní národ dopustí v mnohem větším měřítku o pouhých sedm let později... asi by se nestačil divit. Za všechny tato pasáž:
"Kdyby lidé, kteří vládnou mému národu, volá velmi hlasitě, postupovali nespravedlivě, nezákonně, nelidsky (již měl na jazyku nekřesťansky) proti svým rodákům jiného kmene či jiného smýšlení, odřekl bych se v tu chvíli Německa a šel bych do Ameriky!"
Ke knize jsme se dostal více méně náhodou přes jeden s dílů cyklu S. Motla-Stopy, fakta, tajemství. Knihu jsem, přiznám se nečetl a dal přednost rozhlasové dramatizaci ČRo. Až na konec, který bohužel příběhu ubírá na autentičnosti a je až křečovitě teatrální, příběh na který nezapomenu. Pokud se Vám podaří sehnat tak v roce 1982 byl natočen film: Forty Days of Musa Dagh, hlavní roli Gabriela Bagradiana s uhrančivým Kabirem Bedim. Film jsem neviděl, kvalitu neznám.
Mám pochopení pro všechny, kteří to nedočetli. Dostat se na stranu 100 s tím, že to není, co jste čekali a vidět dalších 500, to odradí. Je to dost náročné čtení. Nemá to nějaké pevné žánrové ukotvení.
Nečekal jsem, že to bude dobrodružné nebo napínavé. Jenže to není ani historické. Autor to zpracoval po svém. Je to příliš osobní. Ať už v případě hlavního hrdiny, vedlejších postav nebo několika arménských vesnic.
Širších událostí se to moc netýká. Jsou jen zmíněny. Ani válečné to moc není. Hlavní hrdina je inspirován skutečnou osobností. Na začátku nepřímo řeší svou identitu. Je Armén? Nebo Francouz? Nebo oboje?
Ale chová se jako osmanský důstojník. Škoda, že v knize nebylo víc faktických informací. Samotný příběh mě nezaujal. Werfel byl svázán skutečnými událostmi a tak se asi pokoušel o umění a to já nedávám.
Použitý styl asi odpovídá své době. Nebo chtěl napsat román s přesahem a moc se to nepovedlo. Knize by značně prospěl doslov reflektující skutečné události. Také jsem si myslel, že to bude víc o samotné genocidě.
Je to hlavně popis vzpoury v době, kdy probíhala. Její skutečný rozsah se z toho usoudit nedá. Vzbouřených vesničanů bylo pár tisíc, ale ikdyby jich bylo 10krát víc, tak by to počet obětí výrazně nezměnilo.
Já to vnímám jako obhajobu národního státu. Protože jak se chcete efektivně bránit, když jste národ ve státě někoho jiného? V závěru se vysmál primitivnímu ateismu. To potěšilo, ale hvězda navíc z toho nebude.
Co nešlo překousnout jsou vedlejší postavy. Skoro všechny jsou nějak ujeté. Hlavní hrdina byl obklopen samými podivíny a exoty. Díky tomu všechny ostatní mohutně přesahuje, ale strašně blbě se to čte.
A poučení z knihy? Žádné. Ostatně před další genocidou musel utéct sám Werfel. A zrovna nedávno vyšel na webu cirkev.cz článek o Pronásledování křesťanů v Arménii. I po tak dlouhé době je to stále nevyřešená záležitost.
Je to určité memento. Jsem rád, že to má tak vysoké hodnocení. Mě to neoslovilo. Kdyby se Werfel vzdal vlastního příspěvku, tak by to bylo kratší, věrohodnější a líp by se to četlo. Takže 4 hvězdy JEN proto, že to je podle skutečnosti.
Po přečtení rozhodně doporučuju Objektiv, jak píše Gamow. Jinak ne. Reportáž obsahuje spoilery. Těch pár minut se bohatě vyplatí. Doporučuju jen zájemcům o samotnou sečtělost a přehled. Nějak zábavné to fakt není. 77,5% 3,5*
Pražský rodák Franz Werfel navštívil v roce 1929 v syrském Damašku továrnu na koberce, kde pracovaly zmrzacene a hladové děti arménských uprchlíků. Jejich příběh jim velmi otřásl - a zároveň inspiroval k napsání této románové epopeje.
Gabriel Bagratjan, původem Arménie, je nyní domestikovany Francouz, ženatý s Francouzkou Juliette a otec plně francouzsky vychovaneho syna Stephana. Domnívá se, že se odcizil svému narodu. V roce 1915 navštíví s rodinou svou rodnou zemi. Zpočátku plně nevnímá mlhavé nebezpečí - jeho prvními náznaky je např. odevzdání tezkere , povolení k cestování, osmanským úřadům. Pozdeji už není úniku - dochází k masovým deportacim a vyhlazování arménského národa. Mimochodem Arméni byli po celá staletí hybnou pákou osmanske ekonomiky. Bagratjan se rozhodne postavit se nebezpečí celem a společně se skupinou dalších Arménů se opevnuje na Mojzisove hoře, kde po čtyřicet dnů statečně vzdorují mnohonásobne přesile.........
Vynikající kniha.
Myslím, že tyto knihy jsou velmi důležité. Už jenom proto, že mnoho lidí o existenci arménské genocidy ani neví. Kniha má svá silná a překvapivá místa.
Nalezneme v ní mnoho témat, pro mě osobně byla zajímavě zpracovaná po psychologické stránce. Soužití v úzké, odloučené komunitě, postupný rozklad způsobený nejenom vnějším vlivem.
„V dobrých časech lid dovede dobře rozlišit, co je na lidech a jejich slovech hodnověrné a co ne, a chová se ke všemu zdravě skepticky,..Tentýž dav totiž, který se k velkým slovům v normálních časech chová s tak obnažující skepsí, je v okamžiku nějaké pohromy vždy jejich obětí. A to potom vždy nejsilněji působí pojmy neurčité, rozplizlé. Slovo zrada bylo takovým pojmem."
Z této vynikající knihy Pana Spisovatele si dovolím upozornit na dvě záležitosti:
1. Arméni se v Musa Dagh vždy semkli k jednotě když byli bezprostředně ohroženi. V okamžiku oddechu už mezi nimi vznikaly rozepře v naprosté většině případů dané prosazováním vlastního egoismu. Smutné a poučné pro lidi v jakékoliv době.
2. Gabriel Bagratjan skutečně zvládl vše až na jednu záležitost, ve které se choval jako zaslepený - totální zoufalé nevcítění se do pocitů vlastního syna. Uvědomil si to, ale příliš pozdě, jeho osud pokládám za trest, který si dal sám sobě. Je to pro všechny rodiče kdykoliv a kdekoliv.
(SPOILER) Skvělý historický román napsaný skvělým spisovatelem. Kniha je oslavou neuvěřitelné události, která díky autorovi tohoto díla nezůstala zapomenuta. Přestože pojednává o ostudné kapitole tureckých dějin, má v sobě mnoho pozitivního a končí dobře. Je důkazem toho, že když se spojí výjimečná událost a výborný spisovatel, vznikne dílo, které i když neodpovídá přesně realitě, je tak dobře napsané, jakoby hmotnější než skutečnost, napínavé, plné myšlenek a pocitů, že umělecká licence příběh dělá pravdivější a skutečnější.
Veľmi silná kniha, už je to nejaký čas, čo som dočítala, ale ešte stále sa hocikedy dokážem preniesť na Horu. Majstrovsky stvárnené postavy, príroda aj udalosti, o ktorých som doteraz takmer nič nevedela. A znovu šokujúce poznanie, čo je schopný človek človeku urobiť. Že do poslednej chvíle tomu nie je schopný uveriť. Až je nakoniec neskoro.
Úžasný román staré školy: krásné vylíčení přírody, postav; děj, který člověka vtáhne. Pro dnešního čtenáře místy až trochu příliš zdlouhavé. Román jsem poslouchal jako audioknihu v německém originále a kromě výše popsaných předností se mi velmi líbil také Werfelův nesmírně bohatý a krásný jazyk: krásná, zvučná, jazykově bohatá němčina, jakou se dnes již nemluví a nepíše; úžasná je zejména Werfelova snad nekonečná zásoba přídavných jmen - docela by mě zajímalo, jak se s tím popral český překladatel (český překlad jsem neměl v ruce.). Ale snad největší předností Werfelova románu je jeho zcela mimořádná schopnost se vcítit do mentality jak Arménů, tak jejich protivníků, Turků. Místy má člověk pocit, že autor musí být Armén, tak dokonale dokáže zprostředkovat arménské národní cítění a patriotismus. Podobné schopnosti jsem si u Werfela všiml, když jsem před pár lety četl Píseň o Bernardetě. Je známo, že po jejím napsání si lidé mysleli, že se sám stal s katolíkem - on však zůstal do konce života židem, jen se dokázal nesmírně věrně a přesvědčivě vcítit do jiných kultur, náboženství, národů atd.
Moc jsem se na tuto tlusťoučkou knihu těšila,ale prostě to nedám. Možná bych se těmi stránkami nakonec prokousala ,ale říkám si,proč se trápit,když je tolik knih.
Stydím se ,vím,že bych měla ,protože to téma je opravdu zajímavé,ale ten styl mi prostě nesedí :-(
Příběh hrůzy dějin a osobní odvahy.
lékárník Grigor: "Jediné co můžeme zlomit jsou pouta našeho vnitřního zajetí"
Tak konečně jsem tu bichli dočetla,nebyla to špatná kniha,ale přeci jen dosti rozsáhlá.
Jsem ráda že jsem si ji prečetla,ale jednou to určitě stačilo.
Úžasný román. Barevné živé postavy, které se časem změní v někoho jiného. Hrdina v zločince a naopak. Dal bych 6 hvězd. Nedovedu si představit, že by ten zázrak popsal a napsal někdo lépe než Franz Werfel, po měsících studia. Jediný světlý okamžik Arménské genocidy. Budoucnost Evropy. Archanděl Gabriel Bagratjan sestoupil na zem v podobě Mosese Der Kalousdiana. Každý kdo přežil, je hrdina.
Uf, to teda bylo něco a na 700 stránkách drobným písmem! Již tu některé věci zazněly. Zbytečná rozsáhlost a zabíhavost. Turecké a arménské výrazy (Rozumím, že to tam je z důvodu autentičnosti, jen sděluji, že je to pro některé čtenáře náročné). Podobná jména končící na -jan (leckdy se mi pletla - Kebusjan, Voskanjan, Šatachjan atd.). Jiný konec hl. hrdiny oproti skutečnosti apod.
Jedna paní sděluje, že knihu četla dlouho(!) a to 14 dnů:-), já ji četla 2 měsíce:-D. Taky jsem jako někteří něco přeskočila. Místy nudné, jindy "napínák jak kšandy". Též jsem četla různé názory a výklady např. že to má být hrdinský epos, proto dramatický konec, dále biblické podobenství s potopou a Mojžíšem. Během čtení jsem velmi často nakukovala do vysvětlivek výrazů. Též jsem si vyhledávala hodně obecných informací k Osmanské říši, jejím velitelům, konkrétnímu místu, kde se děj odehrával apod.
U takovýchto stěžejních knih bych uvítala mapky a fotografie/kresby, abych si to lépe představila.
Též mě zarazilo množství překlepů! A to jsem si myslela, že je hřích jen současných knih. (Vydání Odeon, 1982, překlad Hanuš Karlach). Udivil mě nějaký jiný překlad, kde např. místo Náměstí tří stanů, bylo Třístanové náměstí. No to je hnus, velebnosti.
Jo a další věc, kterou nechápu: Proč se název knihy překládá do češtiny neúplně. To je jako kočka bez ocasu. Přeložila bych to Čtyřicet dnů na hoře Musa Dagh/na Mojžíšově hoře nebo Čtyřicet dnů hory Musa Dagh. Zkrátka podle originálu. Ale jen "Čtyřicet dnů"?
Každopádně 5 hvězdiček je jasných! Autora obdivuji za ty rozsáhlé historické rešerše a znalost krajiny, lidí a jak umí vše popsat. Podtrhávala jsem si důležité věci a zapsala čísla stránek. Toto u knih pro mě významných dělávám.
Nejdůležitější je, že kniha na toto téma vůbec vznikla! Otisk ve mně zůstane hodně dlouho!!!
A děkuji uživateli Gamow za ten odkaz na díl Objektivu!
Na tuto knihu je zde mnoho skvělých komentářů, nic moc podstatného se k nim již dodat nedá. Já jsem tuto knihu četl asi před 25 lety jako teenager. Přestože se zdá, že ta kniha se vám tak zaryje pod kůži, že ji jen tak nevyklepete z paměti, mně se to za 25 let dokonale podařilo. Nedávná válka v oblasti Náhorního Karabachu ve mně vzbudila chuť si ji znovu přečíst a četl jsem ji, jako bych ji nikdy nečetl. Všechny postavy jsem dokonale zapomněl. Byl to znovu velký čtenářský zážitek. Popisy charakterů, zmužilosti i malicherných třenic. Dokonalé. Osud Štěpána mě dojal (jako asi každého rodiče). Posledních asi sto stran je neuvěřitelně dramatických. V celé knize, hlavně ale v její první polovině, je na můj vkus trochu moc zbytečných a rozvleklých odboček. Kniha by se dala bez velké újmy seškrtat na polovinu. A konec knihy nikoho nepotěší. Já osobně ho považuji za psychologicky nedůvěryhodný.
P.S. Není mi moc jasné, proč bylo jméno Hory - Musa Dagh v překladu Hanuše Karlacha do češtiny převedeno jako Damlacik nebo Mojžíšova hora. Když se chcete dozvědět, jak to bylo doopravdy a použijete Google, dozvíte se více, když googlíte Musa Dagh a ne Damlacik. A koho zajímá, jak to na Hoře vypadá nyní, může se podívat na Objektiv:
https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1096911352-objektiv/217411030400910/titulky
Úžasné a velkolepé dechberoucí dílo. Působivější o to víc, že se to všechno skutečně stalo. Hora se jmenuje Musa Dagh a Gabriel Bagratjan byl skutečný Movses Der Kalousdian. Když jsem si četla o tomto skutečném Bagratjanovi, žasla jsem snad ještě víc, než při čtení samotného románu.
Přiznám se ovšem, že jsem po prvních sto stranách knihu odložila. Začátek byl obšírný, s velkým množstvím jmen, postav a geografických názvů. Když pak došlo na líčení hrůz z transportů, byla to poslední kapka. Pak mi to ale nedalo. Od určitého bodu mě děj pohltil tak, že jsem se nemohla odtrhnout. Franz Werfel dokázal vylíčit geniálně nejen samotný děj, ale hlavně vztahy mezi lidmi, jež vzhledem k extrémním podmínkám byly vyhrocené a proměnlivé na všechny způsoby. Láska, zrada, ochladnutí, závist, hloupost i moudrost, bylo tam úplně všechno. Musím na hrdiny pořád myslet, a to už je chvilka, co jsem dočetla. Trošku mě zklamal konec, možná proto, že dopadl jinak než skutečný konec. Knihu stavím spolu s Annou Kareninou a Návratem krále Šumavy k nejlepším dílům, jaké jsem kdy četla.
Strhující děj knihy, kterou jsem četl v době vydání a silně mě zasáhla. A nyní ji začínám číst znovu. Jedná se o těžké, tragické a kruté období dějin jednoho národa, které má i v současné době smutné pokračování, jak můžeme sledovat v mediích a denním tisku. Smutné, ale krásné a dojemné čtení.
Štítky knihy
první světová válka (1914–1918) křesťanství Arménie Turecko genocida pronásledování křesťanů rozhlasové zpracování arménská genocida historické rományAutorovy další knížky
| 1988 |  Čtyřicet dnů |
| 2007 | Píseň o Bernadettě |
| 2006 | Jeremjáš |
| 2001 | Ne vrah, zavražděný je vinen (4 povídky) |
| 1967 | Verdi: román opery |
Dočíst knihu 40 dnů mi trvalo déle než 40 dnů, protože téma a krutost Turků se mě dotkli více než jsem čekal. Jako někdo kdo se vyžívá v extrémním metalu, horrorech a u gore videí většinou nehne brvou, tak zde jsem se několikrát přistihl se slzami v očích. Jediným mínusem je vyčerpávající délka. A do Turecka přísahám Bohu nikdy nepojedu. Je mi líto Arménů a proklínám jejich nepřátele.