Cudzinec
Albert Camus
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/313522/bmid_cudzinec-1ey-313522.jpg
4
2358
2358
Prvý a zároveň najznámejší román Alberta Camusa Cudzinec je súčasťou tetralógie, ktorú Camus pomenoval „cyklus absurdity”. Cudzinca možno definovať ako filozofický román. Hlavný hrdina Meursault je prvým stelesnením absurdného človeka či skôr človeka stojaceho v celej svojej nahote zoči-voči absurdite sveta. Meursault je citlivý len na vnemy, ktoré zachytáva svojimi piatimi zmyslami, ľudí a okolitý svet iba pasívne pozoruje, nezúčastňuje sa na ňom. Meursault nikdy nepredstiera pocity, ktoré od človeka požadujú spoločnosť, morálka či náboženstvo, odmieta hrať hru, ktorú ľuďom vnucuje spoločnosť. Ani smrť jeho matky, ani smrť, ktorú sám úplne nezmyselne spôsobí, ho nezmenia a neuvedú do súladu s požiadavkami spoločnosti, uprostred ktorej je a ostáva cudzincom. Až keď je odsúdený na smrť a vo väzení žije v stave úplnej beznádeje, vžíva sa sám do seba a zvádza so sebou boj plný úzkosti a strachu zo smrti, ktorý ho napokon dovedie k ataraxii, k ľahostajnosti k svetu i k vlastnej smrti, v istom zmysle k úplnej slobode. Cudzinec je hlbokou reflexiou o živote v konfrontácii so smrťou – prirodzenou, násilnou aj s popravou – a s jej skutočnými i podvedomými dôsledkami. Napriek svojej zdanlivej jednoduchosti je Cudzinec natoľko ambivalentný, že jeho protagonista Meursault, odsúdený na smrť za iný zločin, než ktorý spáchal, je v podstate nevinným vrahom. Camusov román je majstrovskou kreáciou prestúpenou toľkým tajomstvom a toľkou záhadou ako sám človek, ako sám život a ako sama smrť. Nesmierna sila Camusovho textu spočíva okrem iného i v nepretržitej zámene Meursaultovho Ja za autora a za postavu, hoci formálne je celý príbeh len súvislým vnútorným monológom, akýmsi denníkom odsúdeného na smrť.... celý text
Přidat komentář
Dlouhá léta jsem jméno autora i románu jaksi podvědomě znal. Přestože jsem nic bližšího o něm samotném ani díle nevěděl (vím je to ostuda). Pak na mě kdesi v jednom filmu blikl záběr, kde hlavní hrdina četl "Cizince" a bylo. Tak krátká a přesto naprosto hutná kniha.
Z počátku jsem zažil mírné déjà vu, že mám před sebou znovu otevřeného Kafku a jeho Proces. Tady ovšem ta absurdita nebyla (dle mě) "dohrána" až do pomyslného konce.
Každý jsme občas takovým cizincem nebo věřím, že bychom jím sem tam chtěli být. Kašlat na veškeré konvence a servírovat druhým a okolnímu světu jen krystalickou pravdu, tak jak jí cítíme...
Tohle bylo hodně zvláštní... Mersault je pro mě zatím nepochopitelným člověkem. Jak píše Vendula39, měla hlavní postava hodně přátel, byl u nich i oblíbený. Každopádně to je mnohovrstevnatý román, každý detail má svůj význam a budu se k nim ještě vracet. Některé scény (pozorování ulice mi padly do noty), většina ale ne, celkově mě přístup hlavního hrdiny vadil, což ale není kritika spisovatelské umu autora.
Román se mi dobře četl, před samotným výběrem této knihy jsem znala i děj. Překvapila mě milostná zápletka s Marií, a to kolik měl Mersault „kamarádů“ v místě, kde bydlel. Ať už se jednalo o Raymonda, Salomona, Céleste, Marii jako takovou. Řekla bych, že se určitě každý setkal se samotou ve společnosti, jde o nejhorší možný druh osamocení, o pocit, kdy se nám zdá, že tady není nikdo blízký, kdo by nám dokázal pomoci. Moc mě nenadchla zápletka u soudu, která se dle mého názoru, strašně vlekla. Je určitě vhodné se chvíli nad touto knihou pozastavit a někdy si ji přečíst znovu. Možná je to bezvýznamné, ale bude to stát za to.
Mám moc ráda zvláštní knihy, ale pro Cizince si budu muset zavést nové označení, divnokniha. Moc nerozumím některým komentářům pode mnou, kteří v ní spatřují nějaké hluboké myšlenky. Já v ní nevidím vůbec nic, v knize mi přišlo vše křišťálově jasné a čisté. Vyzrazení děje. Mersault je bezcitný a psychicky narušený vrah. Čelil ohrožení nožem a svého protivníka bez váhání zastřelil. A co víc, do své oběti vypálil hned pět kulek. Tak proč ta komedie okolo? Kdyby byl Mersault obviněný neprávem a tento skutek nevykonal, teprve potom by kniha získala na zajímavosti. Soudní přelíčení je na celé knize nejzajímavější, ale zároveň je to pasáž, která na mě působila zcela nevěrohodně. Snaha o propojení tohoto případu s návštěvou pohřbu své matky? Protestuji, ale to je zcela irelevantní. A chování soudce kterého pobuřuje, že byl nevěřící? Zkrátka divnokniha, která se snaží hledat a vytvářet senzace, tam kde nic není. Kniha samotná je napsána zajímavou formou a tak ji za úplný propadák označit nemohu. Audiokniha je načtena slušně a načetl ji pan Jiří Dědeček.
Četbu Cizince jsem si užil. K přečtení nepotřebujete mnoho času a na relativně malém množství stran naleznete mnoho pěkných myšlenek. Navíc pokud máte možnost si Meursaulta spojit s někým koho znáte, občas se i trochu zasmějete.
Meursaultovo uvažování se mi svým způsobem líbí. Nebo mi alespoň příjde zajímavé. Hlavnímu "hrdinovi" vidíme do hlavy docela dobře - ale stále se o jeho pohnutkách, záměrech a myšlenkách moc nedozvídáme. Ale nikoliv proto, že by nám tyto informace zůstaly skryty, ale čistě kvůli jejich neexistenci. Jediný vyšší princip, který Meursault zastává, dokážeme totiž reprezentovat jednoduchou větou "je mi to jedno". Tento jev navíc krásně reprezentuje následující výňatek:
"Za chvíli nato se mě zeptala, jestli ji miluju. Odpověděl jsem, že to je bezvýznamné, ale že se mi zdá, že ne."
Z celé knihy tak na nás opět dýchá Camusovo absurdno, dle mého trochu přitažené za vlasy. Zda-li Mearsault splňuje požadavky absurdního člověka nedokáži úplně určit. Sice chápe bezvýznamnost všeho, ale jeho smířenost se vymyká oné vzpouře - aktivní vzpouře proti systému, smyslu i samotnému absurdnu, kterou absurdno potřebuje k vlastnímu udržení.
Nedokáži si ani představit, že "Mearsault je šťasten".
Pokud k vnitřní revoltě přece jen dojde, tak až na samotném konci knihy. Tehdy Meursault poprvé (a naposled) ponechá svému vnitřnímu hlasu volnou ruku a svému okolí (respektive chudákovi kaplanovi) to náležitě ukáže.
Sám Camus píše, že opakem koceptu sebevraždy je člověk odsouzený na smrt. V tomto striktním smyslu tedy absurdního člověka opravdu dostáváme, i když pro hrdinu už možná může být pozdě.
Jedna z mála knih, kterou jsem přečetl téměř jedním dechem. Až hrůzně netečný hlavní hrdina si svým přístupem k životu způsobí úplnou zkázu...
Albert Camus a jeho Cudzinec. Kniha hodná zamyslenia. Je písaná priamočiarym až strohým štýlom, v zdanlivo jednoduchom texte sú ale obsiahnuté tie najzákladnejšie otázky ľudskej existencie týkajúce sa vzťahu človeka a spoločnosti a aj otázka inakosti. Tým iným je hlavná postava Mersaulta. V jeho vnútornom svete úplne chýba emócia, nevie ich vyjadrovať ani vytvárať a tiež ani nie je schopný ich vnímať u ostatných. To nemôže síce ospravedlniť vraždu, umožňuje to ale pochopiť Mersaultovo správanie pri súdnom pojednávanie aj až stoický pokoj v predvečer smrti.
Upřímně moc nevím, jak Cizince hodnotit. Na jednu stranu se mi líbilo, jak dokázal Camus popsat úmorné alžírské vedro tak, že jsem ho při čtení fyzicky cítil. Stejně tak dokázal - ač v některých ohledech jen náznaky - moc pěkně popsat vztah s Marií. Celé Meursaultovo chování ve spojení s pohřbem bylo... asi tak odcizené, jak mělo být, aby mohl bát nazýván cizincem. Cizincem sám vůči sobě, vůči společnosti, vůči životu, vůči všemu. Leckdy jsem úplně nerozuměl motivacím jeho jednání nebo jeho apatičnosti a vím jedno - za kamaráda bych ho určitě mít nechtěl.
Co se týče ústřední zápletky, opět mi zcela unikl motiv Meursaultova jednání. Těžko vše svádět jen na úpal, všechny okolnosti vraždy tomu moc nenahrávají.
Jako nejzajímavější část mi tak, vlastně hlavně z profesního zájmu, připadalo samotné soudní přelíčení. Trestní řízení v soudní fázi absolvuji pravidelně a vlastně bych nemohl tvrdit, že v některých ohledech mohl Camus trefit hřebík na hlavičku. Předsudky jsou zlo, prvnímu dojmu se leckdy nedá úplně věřit a ne všichni jsou uniformní a jednají a přemýšlí stejně. Sám pro sebe tak Cizince nevnímám až tak existencialisticky, ale spíš individualisticky, a v tomto ohledu pro mě kniha určitý přínos měla.
Další z knih z období příprav na maturitu, kniha mě mile překvapila, Moc pěkný román.
Pravidla hry,
jež ostatní akceptují,
on nechápe!
Vede zcela obyčejný a nudný život,
smířený, nečeká nic,
než pár drobných radostí,
převážně tělesného rázu.
A přesto,
vrhnut do starosti, strachu a zoufalství,
s perspektivou neodvratného ztroskotání,
vyvolanou absurditou existence,
bude konfrontován,
se svou vlastní odpovědností.
ON, je totiž svobodnou existencí,
to proto musí čelit výzvě,
a realizovat své vlastní bytí!
Je to „zvláštnost“, či „odlišnost“,
žít přítomným okamžikem,
mimo konvenční svět,
nezajímat se o lidi,
a neřídit se jejich pravidly?
„mít jistotu, že … život je součástí nějakého širšího procesu, který směřuje k cíli, neboť pouze má-li (člověk) tuto jistotu, může vůbec o něco usilovat.“
Při čtení Camusova Cizince získáte dojem, spíš (v duchu existencialismu) pocit neodvratitelné jistoty, že člověku není pomoci!
Nelze jinak, než hledat smysl života, není jiná cesta, než prožít – sám sebe, jako možnost! Pak si totiž můžete stanovovat cíle, a realizovat své plány – tedy, smysluplně vyplnit svůj čas!
Pokud si začnete s Camusem, můžete si být jistí, že na pořadu dne bude absurdita lidského života! Takže, připravte se na to, že se budete snažit přijít na kloub tomu, jaký je rozdíl mezi světem, jaký bychom chtěli, aby byl (a celkem neoprávněně se logicky domníváme, že přesně takový bude, když si ho takový „zařídíme“) a reálným světem (který prostě neplní naše představy o tom, jaký by měl být) :-) … navíc, tento rozpor nahlédnete optikou konečnosti svého života, což vám může způsobit poněkud chmurné vidění světa ...
„Zmocní se nás odcizení: vnímáme, že svět je … jako je kámen naprosto cizí, pro nás neproniknutelný; vnímáme, s jakou intenzitou nás příroda nebo krajina popírá... Svět se nám vymyká“.
Do tohoto scénáře pak téměř dokonale (skoro geniálně) zapadá Meursaultova postava, jež vás nutí, vnímat ho jako nelidského a bezcitného tvora, … až na to, že je to postava spíš tragická – většinou to totiž skončí tragédií, když odmítnete „hrát tu hru“ - podřídit se nesmyslným společenským konvencím a očekáváním ostatních, když vám jsou cizí různé formy „předstírání“ a vy naplno odkryjete „své karty“ – svá přesvědčení!
Knihu jsem si užil dvakrát jako audio v podání Jiřího Dědečka. Ten je skvělý jak vypravěče a hlavní postavu Mersaulta vystihuje. Mersault je sice vrah, ale ke svému činu přišel náhodou. Ale o to se tu ani tak nejedná, soud jeho čin neposuzuje podle skutkové podstaty, ale podle konvencí. Při čtení tohoto příběhu se vynořuje řada otázek:
Co je špatné na tom, že Mersault zařídí matce pobyt v ústavu s pečovatelskou péčí? Je odsouzeníhodné, jak chladně a odevzdaně reaguje na smrt své matky? Čím se provinil, když na rovinu sdělil, že už si s ní neměl co říct a předpokládal, že tam o ni bude lépe postarané? Místo truchlení po pohřbu se jde koupat s partnerkou a pak zajdou do kina na veselohru, zatímco podle konvencí by měl dávat najevo smutek a žal. On to tak necítí, jak by měl, jak by se od něj očekávalo. Alespoň to mohl předstírat, že?
Musím přiznat, že i mě to připadlo jako vrcholně necitelné, ale v jeho postojích není nenávist, jen nezájem. A je nezájem trestný? Mersault je člověk povrchní s nízkým prahem emocí. Tuto vlastnost však musel nějak získat. Prostě se s ní nenarodil. Ale koho to zajímá? Takových po světě běhá… Obžaloba se okolnostmi vraždy příliš nevěnuje a navrhuje trest, který spíše odpovídá požadavkům dodržování morálních konvencí.
V souladu se svým životním postojem Mersault svůj trest přijímá. Já jsem tam cítil jeho poslední přání: "Už abych to měl za sebou".
Kolem Meursaultovy citové oploštělosti (ať už vrozené, či získané) se musí po špičkách; Camus totiž své alter ego obehnal vymakaným zákopovým systémem jehož překročení je samotným dějem knihy trestáno cejchem šosáctví. Já si ale po šosu stejně šlapu, ať šlapu, kam šlapu. A tak, coby letitý přispěvatel do Bravíčka, bez rozpaků vybalím náležitě fundovanou psychosondu.
Nuže, Camus-cizinec seznává, že v něm všechny ty společensko-kulturně vyumělkované obrazy citů nebydlí v takové podobě, s jakou jsou často přepjatě malovány. Ony v něm totiž nebydlí vůbec (kteréžto uvědomění mu po hříchu mohlo být prvním krůčkem a nikoli konečnou stanicí!...žel se mu od těch „citlivějších“ nedostalo pochopení a co hůř, ani potřebné odborné pomoci; tady už totiž dle všeho nešlo ani o „blunt“, ale o dost těžký „flat affect“...jinak v komentářích protiargumentačně zmiňovanou citlivost estetickou nelze zaměnovat s citlivostí emoční; vnímat krásu může i naprostý psychopat...a ono je také otazné, když jeden vidí čeho jsou ve svých pokřivených afektech schopni ti „citliví“, zda je o co stát; ne že by teda o změnu stál Meursault, ten vězí v bytostné pasti apatie a odevzdanosti; nejde chtít chtění, když se vám v první řadě ničeho nechce) a tak je zamítá coby kompletně falešné. Příčinou autorova „existencialismu“ tak dost dobře může být uvíznutí v střetu idealizovaného obrazu s realitou vlastní oploštělosti, kterýžto vleklý pat mu skýtá dar vskutku danajský; totiž únik v podobě nabytí statutu oběti celospolečenského klamu, zpětnovazebné smyčky prohlubujícího se odcizení, rezignace a nalezení útočiště v pohrdavém odsudku světa (kterému nechybí ostří! ostatně, kde je psáno že o pravdu nejde zavadit chybným měřením?) jakožto čiré přetvářky. Že je ve vyprávění poněkud opomenuta vlídnější tvář skutečnosti je pochopitelné; nežádoucím způsobem by narušila narativ. Asi i proto nemůže být věnován prostor mrtvému arabovi; ten je jen nezbytnou dějovou rekvizitou, vedlejší okolností bez přátel, rodiny, zázemí. Nikoho nezajímá, nikomu nechybí.
Jako sonda duševního ustrnutí (či zde oslavovaného „zůstání sám sebou“) báječné, jako unikátní prespektiva taky. Jako následováníhodný příklad už tolik ne; hlavní hrdina není vyrovnaný/jistý, ani smířený, ale sám před sebou zamčený a skrytý, přičemž smrt vítá jako vysvobození.
A když už interpretuji, tak mi autorův úzkostlivý anti-mesianismus (kdyby v něm byl opravdu důsledný, tak Cizince ani nepíše/nevydává) a vůbec vyznění celého soudního procesu, včetně rozhovorů s kaplanem, nedá nevidět spojitost mezi Cizincem a variací Ježíše, jenž se po nějakém tom poflakování a „getsemanské epizodce“ váhání definitivně rozhoduje pro víru v nesmyslnost, načež na svá nihilistická bedra mimoděk bere pokrytectví tohoto světa a trpně jej, v prospěch našeho prozření, nese vstříc smrti...což je až bolestným protimluvem toho, vůči čemu se chce hlavní hrdina vymezit. Ale svým způsobem bych takové vyznění bral. Těšilo by mě, že by to, co nakonec z pukliny v cizincově kamenné zbroji vytrysklo, byla (i přes veškerou snahu v sobě cokoli transcendentního potlačit) slza přesahu, zájmu o něco. Byť by ten zájem znamenal touhu ublížit(?), všem něco uvnitř vzít.
Ať už je to, jak je to, jedním jsem si jist. Kdyby byl Cizinec příběhem odsouzení jednoznačně „správného“ člověka, tak po něm neštěkne ani pes. Takto je soud nad ním, a vlastně i nad celým tribunálem, potažmo námi, svěřen čtenáři. Talár takové výsostnosti se neodmítá.
4 provokativní ****
Kniha mě příjemně překvapila. Prostý děj, stručný jazyk a upozaděný popis prostředí. Všechno tohle ale převyšuje prokleslenost a dokonalost hlavní postavy. Bezpochyby je právě protagonista a jeho (ne)morální stránka středobodem celého díla. Má představovat člověka odcizeného celému světu. Mně naopak postava Mersaulta připadala dokonale zapadající do světa a častokrát jsem si v kontrastu s ním cizí přišel já. Kniha není nijak rozsáhlá (jak ostatně můžeme být u Camuse zvyklí), ale obsahově je naprosto úplná, bez přehnaného množství přikrášlujících formulí. Nevíc jednoduchý jazyk sedí k Mersaultově zdánlivě prázdné povaze. Zdařilé dílo představující naprosto unikátní postavu a pohled na život.
Podepisuji komentář DeadUnicorn. Přečtu skoro vše, co mě trochu zaujme a co nelze číst, dokážu zpravidla poslouchat a říct "líbí-nelíbí" či "baví-nebaví". Na toto mi chybí v mozku asi speciální program? Nedokázala jsem poslouchat ani náhodou. Ani asi čtvrthodinku. Opakovaně jsem se zkoušela zaposlouchat, což většinou funguje, ale slova mě odpuzovala od samého začátku.
Těžko říct, zda se ještě s Albertem někdy potkáme v papíru či zvuku.
Kdysi jsem se na Databázi naučila pěkné hodnocení - za hranicí mé snesitelnosti :o)
Existencialismus není mým krajícem chleba.
Díky za komentář zimela výše, skrze něhož jsem pochopila proč mě dílko odpuzuje!
"...hlavní hrdina není vyrovnaný/jistý, ani smířený, ale sám před sebou zamčený a skrytý... "
"Já třeba vypadám, jako bych měl jen prázdné ruce. Ale sebou jsem si jistý, a vším jsem si jistý, svým životem i tou smrtí, která už dlouho čekat nebude. Samozřejmě mám jen tohle. Ale aspoň tu jistotu držím v rukou stejně pevně, jako ona drží mě."
Autor světu představuje dosti nový prototyp hrdiny, jenž nám nepodlízá a nesnaží se nás nikterak strhnout. Odproštění od citů, návalů agrese, přemotivované zálibě ve věcech, které pro zbytek znamenají život, ukazuje obnaženou pravdu života a jeho bezcílnosti. Musíme vzít v úvahu opravdu externí reálie, kdo byl Camus, co představovala válka a jaké je pojetí jeho absurda. Francouzská literatura byla v této oblasti dosti průkopnická. Samozřejmě tou hlavní myšlenkou je zde ona situace, kdy celý život zastáváte určité stanovisko, kterého se nechcete vzdát ani kdyby se celá společnost postavila na hlavu. Kolik atheistů si svůj postoj udrží až do samého konce, kdy vědí, že je jejich pouť u konce?
Ono vlastně filozofování o tom, že jediná jistota našeho údělu je smrt, musí automaticky nabádat k tomu, že by byla sebevražda vlastně na místě. Tak proč zde já píšu tyhle řádky a proč nás zajímá náš šéf a naše opakující se absurdní rutina, když ta nejbolestnější tragédie, jenž se nám může stát (úmrtí matky) s náma ani nehne?
Není Sisyfos v každém z nás?
Leda dala knize plastový přebal připomínající boty infekčního oddělení. Při čtení jsem ho musel sundat, bylo to jako hladit milovanou bytost v gumových rukavicích.
Lhostejnost nebo beznaděj? Nebo obojí?
Při čtení mi vlastně od samého začátku v hlavě naskakovala slova jako „lhostejnost“ nebo „beznaděj“. Hlavně při líčení vnitřních pocitů a pohnutek hlavního hrdiny v souvislosti s úmrtím a pohřbem jeho matky. Možná lhostejnost není to správné slovo, ale něco je na tom celém jaksi zvláštní. Jde o onu nezúčastněnost při pozorování událostí v Mersaultově životě, a to nejen ve vztahu ke smrti jeho matky. Věci se zkrátka dějí. Nic víc.
Celkově zajímavé je pozorovat Mersaultovo fungování ve společnosti, které je líčeno skrz bezprostřednost jeho cítění. Jako by se zdálo, že jsou mu události, které se kolem něj dějí lhostejné. Pravděpodobně tomu tak ale není. Na několika místech je možné pozorovat pohnutí hlavního hrdiny, tu s ohledem na to, co řekl, nebo s ohledem na reakci osoby, se kterou přišel do styku.
Štítky knihy
zfilmováno francouzská literatura morálka trest smrti Alžírsko spravedlnost existencialismus rozhlasové zpracování
Skrýt reklamy
Knížka se dobře a rychle četla, má jen pár stran, ale žádné hlubší myšlenky jsem v ní neviděla. Mersault mi přišel jako bezcitná postava a vrah. Zkrátka na mě kniha nijak nezapůsobila, čekala jsem trošku něco jiného. Nicméně pokud se na to někdo chystá třeba k maturitě, tak po ní určitě sáhněte.