Ďábel ve Francii
Lion Feuchtwanger
Děj této knihy se odehrává za 2. světové války. Není to smyšlený příběh. Spisovatel Lion Feuchtwanger zde vypráví o svém životě poté, co na poslední chvíli opustil Německo, kde ho Hitler chtěl nechat zatknout. Lion přesídlil i se svou manželkou Martou do Francie, kde si myslel, že bude v bezpečí. Lion byl 2x internován. Poprvé ho propustili, podruhé tam však již zůstal. Feuchtwanger byl syn židovského továrníka. Hitler ho považoval za jednoho z předních nepřátelů, protože Lion vydával knihy jak ve Francii, tak i v Německu, které byly mířené proti Hitlerovi a to se mu nelíbilo. Když Hitler začal útočit na Francii, vydala Francie rozkaz, aby se muži německého původu od určitého data narození dostavili na úřad ve francouzském městě, kde žili, aby je přidělili do internačních táborů. Lion byl mezi nimi. Odjel ještě společně s dalšími Němci do internačního tábora Les Milles, což byla stará cihlárna . ... celý text
Válečné Literatura naučná Biografie a memoáry
Vydáno: 1987 , Naše vojskoOriginální název:
Der Teufel in Frankreich, 1982
více info...
Přidat komentář
Tak trochu jiná kniha, než jaké jsem zatím od autora četl. Tentokrát se jedná o jeho vlastní zážitky z internačního tábora. Najdeme zde hromadu detailů, které nám dopomůžou k lepší představě, jak se v podobném zařízení muselo žít. Od dvoupatrového přespávání s problémy se záchodem či mezery mezi prkny, rozdíly mezi jednotlivými lidmi a jejich přizpůsobivostí až po přemisťování celého tábora v důsledku neustále se blížící německé armády. Já, naprostý introvert, jsem trpěl už jenom při čtení. Feuchtwanger ale zážitky promíchává i s odlehčenějšími chvilkami - například boj dvou kavárníků uprostřed tábora.
Jedná se o druhou knihu, kterou jsem přečetl od autora. Časem zvažuji, že si přečtu nějakou další knihu.
Kniha se ke mně dostala s tím, že je to nejlepší kniha o koncentračních táborech. No, už jsem četla lepší... ale na druhou stranu většinou to bylo od lidí, kteří si tím přímo neprošli. Tady si koncentračním táborem autor přímo prošel a jistě, asi to nebylo tak strašné, jako v německých táborech, ale i tak mě jímala hrůza, co všechno se dělo a navíc zcela zbytečně. Holt další střípek do mého obrazu druhé světové války. Teď vím o Francii a její situaci během války zase více.
Je to první kniha od Liona Feuchtwangera, kterou jsem četla. Jazyk, styl vyprávění a celkové autorovo nahlížení na svět mě vůbec neoslovilo, naopak, musela jsem se hodně přemlouvat, abych ji vůbec dočetla. Líčení života v internačních táborech bylo až naturalistické, zoufalství těch lidí nepředstavitelné. Hrozná doba. Jako svědectví doby knihu určitě doporučím, nicméně autorova fatalistická nadřazenost a situování vlastní osoby do někoho výjimečného, výjimečnějšího než ostatní se v dnešní době prostě už moc nenosí.
Knihy Liona Feuchtwangera patří mezi mé oblíbené a nevidím důvod, proč mu zrovna u tohoto příběhu nevěřit. S tím ale vyvstává otázka, jak se s tím nakonec Francie vypořádala?
Asi u žádného konfliktu moderních dějin nepanuje taková shoda na tom, že se jednalo o boj dobra proti zlu, jako u druhé světové války. To chtě nechtě ovlivňuje náš pohled na etické prohřešky ze strany protihitlerovské koalice – protože pokud byl Hitler to obrovské zlo a my jsme ti dobří (což se opravdu těžko zpochybňuje a ani já to rozhodně nechci dělat), tak přece nepřipadá v úvahu, abychom se dopouštěli zjevných krutostí a systémových nespravedlností.
Proto jsou internace Němců ve Francii stále trochu neprozkoumaným místem historie, a proto jsou Feuchtwangerovy zápisky tak cenné – jako pocta pravdě (protože je lepší znát o sobě i věci, které nám nelichotí) i jako zdroj poučení (protože z minulosti je možné si přečíst leccos užitečného pro řešení událostí teprve přicházejících).
„Vždy jsem velmi žasl, jakými podružnými motivy si velké události vysvětlovala většina ostatních obyvatel tábora, jak jim vlastní zájmy zastíraly pohled na celek, jak velice se báli obtíží a námahy podívat se na závažnější příčiny třeba jen zdálky, natož zabývat se jimi důkladněji.“
Feuchtwangerovův styl mi velmi vyhovoval, jeho vyprávění je sice zdánlivě roztříštěné, nesouvislé, jsou to jakési střípky z celkového obrazu, které nevypadají, že by byly pro zobrazení života v táboře důležité ... ale jejich součet nakonec dokáže dát velmi důkladný a vypovídající obraz o celkové atmosféře. Možná je to dokonce efektivnější metoda, než by byl faktograficky vyčerpávající popis trávení času v koncentračním táboře – a zcela jistě je to čtivější! Feuchtwanger je prostě výborný vypravěč s citem pro detail, to se nedá přehlédnout.
Osobně jsem ocenil i specifický pohled kontemplativního člověka, ten nám dovolí vidět i fakt, že to nejsou jen hygienické, výživové a zdravotní těžkosti, které člověka v podobné situaci deptají, že téměř ve stejné míře je problémem ztráta soukromého prostoru, nejistota, pozbývání kontroly nad svým osudem.
Při čtení jsem si často vzpomněl na známý výrok, který říká, že pro vítězství zla stačí, když dobří lidé budou nečinní. Lion Feuchtwanger to zmiňuje doslovně, neobviňuje Francii ze zlých úmyslů, jen důrazně konstatuje a dokládá, že osud jiných lidí nebyl pro Francouze tak důležitý, aby je přinutil aktivně konat ve prospěch spravedlnosti. To je aspekt knihy, který překračuje hranice doby, o které píše, a apeluje i na nás. A nejde jen o to, že i dnes žije nespočet lidí už mnoho let v provizorním prostředí táborů a řada z nich je tam právě proto, že ve svých původních zemích zastávala světonázor, který je nám (alespoň deklarativně) vlastní. Můžeme to vnímat i mnohem subtilněji, na úrovni našich běžných životů - není někde kolem nás někdo, kdo potřebuje pomoct, povzbudit nebo třeba jen vyslechnout a my se tváříme, že ho nevidíme jen proto, že se nám nechce se angažovat?
Velice osobní svědectví o tělesném a duševním utrpení světoznámého spisovatele Liona Feuchtwangera, kterého Francie držela za otřesných hygienických podmínek v "koncentračním táboře" a ještě by ho, žida a bojovníka proti fašismu, předala nacistům (kdyby ho nezachránili američané), stejně jako předala ostatní zadržované uprchlíky ze střední Evropy.
Je vidět, že Francie má svého historického "kostlivce ve skříni", ostudnou historii. Daladierova vláda zradila nejen Československo v Mnichově, ale i všechny uprchlíky hledající ve Francii azyl. Uvrhla je do táborů ještě před vstupem do války místo, aby jim pomohla vycestovat. Pak byli hanebně předáni němcům. Ďáblem je v názvu knihy myšleno ďábelské chování samotných francouzů.
Nalezen v andělské knihobudce, a to jen kousek od Mannova Mefista a Remarqueovy Jiskry života… což je, řekla bych, buď čtenářsky lákavá náhoda stojící teď za zmínku, anebo prostě jen důvod si s nepatrným úsměvem veřejně přiznat: jsem také kontemplativní člověk. (Krásné slovo!) A čtivé vyprávění. Doporučuji.
----------------------
UKÁZKA:
,,(…) Říkal jsem si: Teď, právě teď, zatímco zde takhle ležíš, sedí na celém světě lidé nad tvými knížkami o barbarství nacistů, jejich srdce se plní hněvem nad tímto barbarstvím: ty však ležíš tady, bídně uvězněn, v podmínkách nehodných člověka, a podezříván, že jsi pomocníkem oněch barbarů. (…) Snažil jsem se rozptýlit. Hrál jsem v duchu hry sám se sebou, pokoušel jsem se přebásnit do němčiny latinské, řecké, hebrejské verše, prováděl jsem to, co dřívější generace nazývala ,,cvičením bystrosti a rozumu“. Snažil jsem se třeba rozpomenout, kdy jsem to či ono dělal naposledy. Je mi šestapadesát let, a už před internací jsem se sám sebe někdy ptával: Není to naposledy, že děláš to či ono? Když jsem četl knihu, kterou mám rád, ptal jsem se: Nečteš tu knihu naposledy? A totéž se mi stávalo s obrazy, které jsem viděl, s obleky, které jsem zas jednou vyndal ze skříně, s hudebními skladbami, které jsem slyšel, s lidmi, které jsem potkal. V zásadě se každý den s něčím loučíme, aniž si to uvědomujeme. (…)“ – str. 48
Správa Feuchtwangera z jeho pobytu v internačnom tábore vo Francúzsku, s doplnením od jeho manželky Marty a s doslovom vysvetľujúcim historické súvislosti.
Mamina mi vravela, že to nie je jeho typická kniha a ja, keďže som od neho ešte inú nečítala, som k nej teda pristupovala s nadhľadom.
Na začiatku mi Lion pripadal ako pohodlný pomalší starý skoro-dedko - ktorým vlastne asi aj bol, z jeho slov o sebe samom to v podstate aj vyplýva. Na druhej strane, no a čo.
Tiež som sa hanbila, že mi jeho rozprávanie nepripadá až také senzačné, veď mám už zhltnutých plno kníh o koncentračných táboroch... veľmi hanbila.
Veľmi trefný je názov knihy a jeho pôvod - ako toho Ďábla ve Francii Lion vysvetľuje. Ľahostajnosť a byrokracia, strach ale aj ochota pomôcť. Zaujímavý je doslov, ktorý ešte veľa vysvetľuje o celkovej situácii.
Život v tábore je opísaný v takých drobničkách, nie je vedený ako denník, hoci postupuje viac menej chronologicky. Pobavili ma opisy ľudí, niektoré veľmi trefne.
Ako knihu do mozaiky druhej svetovej vojny určite odporúčam.
Za mě velmi obdivuhodná kniha.
Kdybych ji měla pojmenovat třemi slovy byly by to: Bezmocnost, absurdita, nelidskost.
Kniha se čte dobře a veliká škoda, že není dotažená autorem do konce.
Autor na základě vlastních zážitků popisuje život ve francouzském internačním táboře v Les Milles. V knize vystupují i další němečtí umělci - Max Ernst, Franz Werfel nebo Heinrich Mann, se kterými se Feuchtwanger setkává v Nimes, kam byl internační tábor později přestěhován. Mezi nejpůsobivější scény patří několikadenní transport v malém železničním vagónu do Němci neobsazené Francie,
Neskutečný životní příběh a zároveň absurdita válečného života Němce, který nesouhlasí s nacismem. Ač chce žít v klidu režim mu to neumožňuje ani v emigraci. Kniha o slabošství a zároveň hrdinství. Vřele doporučuji.
Autorovy další knížky
| 2008 |  Židovka z Toleda |
| 2007 | Lišky na vinici |
| 1967 |  Ošklivá vévodkyně Markéta Pyskatá |
| 1992 | Židovská válka |
| 1967 | Žid Süss |
Autor žil od roku 1933 trvale ve Francii ,v Německu by byl uvězněn za svůj antifašistický postoj a proti válečné knihy. Internace ,, nepřátelských,, cizinců v zemi která vede válku není ničím neobvyklým. Prošel dvěma internačními tábory a přes vlivné známé se mu podařilo dostat do USA. Některé pasáže nudné, kniha po které čtenář už podruhé nesáhne.