Ďábelské

07.08.2023

Vynikající povídky současníka a zároveň i následovníka Poea či Baudelairea, zajímavý muž s hlubokou zkušeností toho, o čem sám psal. Stylista, kritik, katolík d'Aurevilly ukazuje, co byla Francie 19. století, ale zároveň, co je člověk ve všech svých dějinných etapách tvor hřešící, kdy se tu a tam zaleskne diamant jeho potenciálu k rovnému srdci. V těchto povídkách je však o to méně tohoto lesku, a možná o to více morálního poučení, když se v líhni hříchu zjeví úctyhodný čin.

Pár zajímavých pasáží:

Lékař je zpovědníkem moderní doby, prohlásil Torty tónem slavnostně výsměšným. Zaujal, pane, místo po knězi a je povinen zachovat stejně jako on zpovědní tajemství... (s. 113)

Je to, milý příteli, příběh, pro který nutno sáhnout hodně hluboko asi jako po náboji zarostlém ve svalstvu; neboť zapomenutí je jako maso žijících tvorů, jež narůstá nad událostmi, takže po čase z nich nic neuvidíme, vymizí nám zvolna z paměti a nakonec se zapomene i na místo. (s. 113)

A mluvit o románu je totéž, jako kdyby se hovořilo o vlastním životě. Není snad třeba podotýkat, že se tato společnost mužů a žen velkého světa nevyznačovala puntičkářstvím, přetřásajícím literární hodnotu. Je zajímala především podstata věci, a nikoli forma. Každý z těchto povýšených moralistů, z těchto praktiků, protřelých různými stupni životních vášní, kteří utajovali závažné zkušenosti pod nedbalými výroky a nenuceným chováním, spatřoval v románu toliko otázku lidské povahy, mravů a dějin. Víc však nic! Ale není to vlastně vše?... (s. 161-162)

Co neznáme, zestonásobuje účinek toho, co známe. (s. 163)

Každá převaha, ať už jakákoliv, je neodolatelným svodem, jenž vás unese, uchvátí a zavleče do své sféry. (s. 175)

Co jste řekl, je velmi pravdivé. Zpola napověděné zapůsobí hlubším dojmem, [...] (s. 238)

Naštěstí bývají prostředí úplným osudem toliko všedním duchům a povahám. V lidech opravdu silných je cosi, byť to byl jen pouhý atom, co se vymyká prostředí a vzdoruje jeho všemohoucímu vlivu. (s. 238)

[...] neboť Román je vlastně historií mravů, převedenou v povídku nebo v drama, jako bývá velmi často sám Dějepis. A mezi nimi je pouze ten rozdíl, že jeden z nich (tj. Román) líčí mravy pod rouškou smyšlených osob, kdežto druhý (Dějepis) uvádí pravá jména i s přesnou adresou. Jenže Román zabírá mnohem hlouběji než Dějepis. Má ideál, který Dějiny nemají; jsou ohraničeny skutečností. Román ovládá také mnohem déle jeviště. (s. 273)

27.11.2019

Některé novely lepší (většina), některé horší. Trochu jednostranné - zajímalo by mě totéž zpracování o mužích :-) Ale nechci sem tahat vyrovnanost jen kvůli statistikám. Přeci jen to v tehdejší době mělo větší smysl psát o ďáblu v ženské podobě. A dá se to brát i z jiného úhlu pohledu, Múzy vidíme také především jako ženy...

20.10.2019

Můj první zážitek s Barbey d'Aurevillym, ohromný zážitek, který mi pootevřel dveře jak k ostatním knihám Barbeye, tak k celé řadě katolických francouzských mistrů, počínaje současníky (jako hrabě de L'Isle Adam) až ke špičkovým překladům do češtiny zejména z družiny kolem Dobrého díla Josefa Floriana a kolem nakladatele Ladislava Kuncíře, totiž zejména překlady Jana Čepa, Bohuslava Reynka, A. Heyduka, J. Zaorálka nebo Jana Zahradníčka (M. Baring, Georges Bernanos, Henri Pourrat ad.).

Les Diaboliques mohu doporučit každému, nejen čtenáři, který má nějakým způsobem profilovaný vkus, ale zkrátka každému čtenáři, který docení originální umělecké dílo.