Dainavské pověsti

26.01.2020

Tak toto ma neokúzlilo. Povesti sú vyrozprávané krásnym melodickým jazykom, ale motívy sú stále tie isté a časom som sa začala dosť nudiť, a to som čítala len jednu povesť za deň. Opakované spomínanie, i keď veľmi spevné, ako statoční a hrdí Litovčania plienili a vraždili vo vlasti Gudov a Lechov (to sa smie), či ako zbabelí a krutí Lechovia a Gudovia plienili a vraždili v Litve (to sa nesmie), proste nie je moja šálka čaju. Keby z nich čitateľ aspoň dačo o Litve zistil, teda okrem toho, že v Dainave slnko veselšie svieti, lesy ľúbeznejšie šumia, vtáci krajšie spievajú a junáci sú tam statočnejší a dievčiny pôvabnejšie než kdekoľvek inde na svete... Ale dozvedela som sa vlastne len pár dainavských mien – pri Žvaigžduté mi skoro zabehlo – a to, že náboženské vojnové výpravy sa nijak nelíšili od tých koristníckych, a že správať sa inak ako súkmeňovci bolo prísne zakázané. Nič nového pod slnkom.

31.12.2018

Takové staré pověsti litevské. Líbily se mi víc, než ty naše od Jiráska. Možná to bylo i tím, že tenhle autor má mnohem srandovnější jméno, ale to má vlastně většina jmen a názvů v Litvě.

Ale pověsti mě fakt chytly, né všechny, ale většina. Jsou to příběhy ze severu, kdy bylo v módě vyhledávat bitvy, protože umřít doma v posteli na stáří je přece trapný. To radši ať mě někdo vezme sekerou po hlavě za mlada. Nebo ta stará dobrá láska. Co na tom, že se se zakoukam do někoho od lechů, nebo až z dojčlandu, nebo z hradu z nepřátelskýho území. Prostě to nějak udělám i kdyby mělo všechno v kraji chcípnout.

Někdy tu knížečku určitě vezmu aspoň jednou do ruky...ach mejlužé, krásná mejlužé...zhmotni se :-D

12.08.2015

(Uwaga spoilery!) "Mnoho je v naší vlasti pěkných a krásných míst, mnoho krajů, které prosluly činy dávných předků, ale mezi nimi je nejkrásnější a nejslavnější dainavský kraj – svými vysokými kopci i hlubokými údolími, svými temnými hvozdy i velkými houštinami; ani člověk jimi neprojde, ani zvěř neproleze, jen malí ptáčci zpěváčci proletí, jen strakaté žežulky a slavíci tam časně z rána i pozdě večer pějí a ponurý les obveselují. Ale hlasitěji než malí ptáčci zpěváčci, než slavíci zpívají tam mladé sestřičky, sličné dainavské dívčiny… Časně ráno i pozdě večer znějí jejich písně - i ve hvozdech temných, i na lučinách zelených, když seno prohrabují, i na polích širých, kde žitko dívčiny žnou, i v zeleném třešňovém sadu, kde se jim po junáku stýská."

Tak začínají Dainavské pověsti, ztracený klenot romantické literatury, který vypadl z truhlice cenností Byrona, Shelleyho, Puškina, Petőfiho a Heina, kam se zavíraly ty nejkrásnější šperky, a zůstal ležet na zemi, odkud se už asi nikdy nedostane nazpět. Přesto, že je Litva stejně daleko jako Francie, je nám nesmírně vzdálená a její kultura včetně literatury naprosto cizí a neznámá. Jaká to škoda.

Myslím, že každý, kdo si tuto sbírku přečte, bude bojovat za to, aby se stala něčím víc než jen 249. svazkem světové četby Odeonu. Dainavské pověsti jsou jímavé a krásné, dojmou a rozpláčou tím opačným způsobem než sms na rozloučenou od vašeho posledního ex, používají slovosled, který se dneska už nenosí, učí nás znát Litvu a připomínají časy, co už jsou dávno pryč. Každý by si měl najít svůj výtisk Dainavských pověstí a přečíst si ho. Je jich u nás 6500. Přinášejí kouzelnou atmosféru středověkých bájí a něčeho strašně dávného, přesto, že jsou dílem počátku 20. století a mají imitovat litevský národní epos probouzející v Litevcích hrdost jako v Němcích jejich Písně o Nibelunzích. Jen hned tak ale nepřestanu litovat, že není více vydání a dílo Krėvė-Mickevičiuse není o něco známější. Jeho Meilužé je setrou Taťány Larinové, Šviedrys bratrem Jindřicha z Ofterdingenu a celá sbírka snese srovnání s Lorelei a Kainem. Vzhledem k nepříznivým podmínkám lze jen obdivovat talent K-M, že v litevské tmě našel světlo. Jeho malá brož nesmí vedle zlatých kalichů ostatních autorů zaniknout. Přeji vám štěstí při hledání. Hledejte a naleznete. Do té doby 5/5