Dámy z Grace Adieu a jiné povídky
Susanna Clarke
https://www.databazeknih.cz/img/books/28_/28610/bmid_damy-z-grace-adieu-a-jine-povidky-2Kf-28610.jpg
4
106
106
První román Susanny Clarkové, Jonathan Strange a pan Norrell, byl přeložen do dvaatřiceti jazyků a po celém světě se z něj stal bestseller. Dámy z Grace Adieu je její první sbírka povídek, které čtenáře zavádějí hluboko do světa Férie – a ten nikdy není tak daleko, jak si myslíme. Někdy se vám stane, že překročíte neviditelnou hranici a musíte si poradit s popudlivými princeznami, pomstychtivými sovami či s dámami, které si pro ukrácení času vyšívají příšerné osudy. Čekají vás nekonečné stezky v hlubokých černých hvozdech, domy, které nikdy nevypadají stejně, i setkání s namyšleným duchovním z období regentství, židovským doktorem, Marií Stuartovnou a samotným Jonathanem Strangem a Králem Havranem. Povídky dvaadvaceti pérovkami ilustroval Charles Vess, jehož detailní kresba podtrhuje už tak působivý text.... celý text
Literatura světová Povídky Fantasy
Vydáno: 2009 , ArgoOriginální název:
The Ladies of Grace Adieu and Other Stories, 2006
více info...
Přidat komentář
Neboť jsem velkým fanouškem knihy Jonathan Strange & Mr Norrell, zjištění, že existuje i pohádkový "druhý díl", mě samozřejmě potěšil. Vrhl jsem se proto do jeho shánění. Začal jsem anglickou verzí, ale hned druhý příběh mě přesvědčil, že si musím pořídit knihu českou, abych si ji po malých doušcích užil bez rozptylování. To se povedlo a pomalu, povídku po povídce, jsem se prokousal ke konci. Skvělé, pohádkové, anglické (líbí se mi rozdíl jedné povídky od té české, i "jiné" chování pohádkových postav od "mytologie" naší), ale bohužel krátké. Chci víc!
Moc pěkné, milé, zábavné a pohádkové. Připomene vám to třeba irské pověsti o elfech ze Sidhe, inu čtení ideální na svatého Patrika :) Navnadilo mě to přečíst si znovu pány Strange & Norrella, a snad se i konečně pustím do Piranesiho :)
Moje první kniha od autorky.
Příjemně jsem se pobavila a užila jsem si fantazie, jemného humoru a zjevné lásky k anglickému venkovu, mytologii a pohádkám. Výlet, který doporučím
(SPOILER)
CITÁT: Především si zapamatujte: magie vychází ze srdce stejně jako z hlavy a vše, co činíme, bychom měli dělat z lásky, radosti nebo spravedlivého hněvu.
CITÁT: "(...) Ale zasejc sem vždycky slýchala, že permoníci dělaj báječný věci a nikdá si neřeknou vo nic na voplátku."
"To si slyšála, jo? (...) No tak tos slyšála špatně, žencká."
Díky (v dobrém) @DennisMoore jsem zjistila, že si z této povídkové knihy téměř nic nepamatuji, stejně jako jsem pozapomněla hrozně moc z pánů Strange a Norrella. Druhou knihu mám stále rozečtenou, protože se s ní vyloženě mazlím a čtení si vychutnávám, ale Dámy mám zapůjčené z knihovny a k přečtení mne tlačil čas. Kdybych měla shrnout dojmy z druhého čtení, vypůjčila bych si slova z komentáře od @Jass, neboť jsou zcela výstižná.
Z prvního čtení jsem si zapamatovala výrazněji pouze paní Mabbovou, na některé povídky jsem dokonce zcela hanebně zapomněla, u jiných jsem si pamatovala střípky. A tak mne nyní překvapilo, že Dámy z Grace Adieu, podle nichž se celá sbírka jmenuje, vlastně nebyly moc sympatické dámy! Přitom coby ženu, která již přes 20 let (...dobře, to číslo nikdo nečetl!) tenduje k žánru fantasy, mne otázka ženské magie nesmírně zajímá. Povídka je však více méně psaná z pohledu anglického gentlemana, tak jako Norrell + Strange, a tak se nejde divit tomu, že ač byly ony dámy svobodnější než všechny ženy v království, jejich magie byla líčena jako něco temného a ne úplně příjemného. Věřím, že větší feministky než já si z toho příběhu odnesou více "women power", ale ve mně zůstal dojem spíše tísnivý.
Před čtením povídky Na Vilným veršku doporučuji podívat se na youtube na rozhovor s překladatelem, kde popisuje své útrapy, kterak přeložit suffolský dialekt do češtiny. Ač mi u příběhu chyběl jednoznačný závěr (který je z textu patrný), při čtení se mi líbilo, jak Susanna Clarková (opět) pracuje i s tím, co nebylo vyřčeno a s jemnými náznaky.
Paní Mabbovou jsem si pamatovala nejlépe, připomněla jsem si však obtíže, které jsem měla s vykreslením některých popisů ve své hlavě. Kupříkladu opakující se motiv popisu domu paní Mabbové, který byl ve skutečnosti velice maličký - moje imaginace se s tím velice natrápila :-).
Vévoda s Wellingtonu mne pobavil, a to kupodivu ani ne v tom zlomyslném smyslu. Kdo zná osudy této historické postavy, musí ocenit i jemnou narážku v závěru.
Pan Simonelli - ač jsem při první čtení řadila tento příběh nejvýše, nepamatovala jsem si z něj ani zbla a teprve v průběhu čtení se mi některé detaily a podrobnosti vybavovaly. Tato povídka asi nejlépe demonstruje pojetí elfí rasy v díle Susanny Clarkové, se vším, co čtenář zná z Norrella a Strange. Bohužel při celém čtení jsem se přistihovala při tom, že pan Simonelli mi, navzdory ušlechtilé záchraně, jíž se dopustil, vůbec nebyl sympatický. Přikládám to jeho původu a zajímalo by mne, jak s jeho deníkem naložila ta, jíž ho zaslal. (Ostatně otevřenost konců je to, čím se pro mne Clarková tak trochu vyznačuje. Každý ze čtenářů si tak může domýšlet to, co je mu bližší, ale stejně zůstává v nejistotě.)
Tom Brightwind - zajímalo by mne, zda u Thoresby skutečně stojí takový most a tímto slavnostně slibuji, že pokud se někdy vypravím do Anglie, zajedu se tam podívat. Po gentlemanovi s vlasy jako chmýří bodláčí a Johnu Hollyshoesovi byl tento příběh o lidsko-elfích interakcích, navzdory všem odlišnostem mezi elfy a lidmi, velice milým pohlazením. Možná že tato povídka + pan Simonelli si u mne stojí tak vysoko proto, že obsahují kupu ingrediencí z románu o panu Norrellovi a Jonathanu Strangeovi, ať jde o zobrazení dam, namlouvání, sňatky z rozumu či vykreslení gentlemanů a jejich hodnot.
Nestvůry na výšivkách - Pamatuji si, že námět této povídky mne zaujal již při prvním čtení, ale i tehdy mi přišla velice krátká. S ohledem na to, že na rozdíl od Angličanů znám z našeho dějepisu obě královny spíše povrchně, bych si dokázala představit, že z tohoto vznikne celý román.
CITÁT: Takový opečený sýr je pokušení, kterému dokáže odolat jen hrstka mužů, ať jsou to uhlíři nebo králové.
John Uskglass a cumbrijský uhlíř - při druhém čtení se mi tento příběh líbil asi nejvíce, ale to i proto, že jsem velice poťouchlá osoba. Jednání uhlíře se světci, zejména se svatým Oswaldem, mě bavilo a je mi líto, že více dějinných panovníků nedostalo takovou lekci kvůli člověku a věcem, které jsou v jejich očích (zdánlivě) banální.
CITÁT: Pravda se měla tak, že měl křesťanskou manželkou. Ta ve svých patnácti letech měla rošťáckou tvářičku, oči jako mandle a nanejvýš vrtošivou povahu. Tom ji ustavičně přirovnával ke kotěti. Mezi dvacítkou a třicítkou byla labuť, mezi třicítkou a čtyřicítkou lištička a potom rychle po sobě čubka, zmije, bazilišek a nakonec svině. Nikdo nevěděl, k jakému zvířeti by ji mohl přirovnat dnes.
S ohledem na to, kolik jsem toho od roku 2016, kdy jsem knihu v ruce držela poprvé, zapomněla, souhlasím s komentáři od @Akana a @LaCata. Kupa povídek je snadno zapomenutelných, ale ten svět je propracovaný nádherně. Doufám, že se do něj brzy vypravím...
Co se Piranesiho týče, pustila jsem se do opětovného čtení toho, co již znám, abych si ho pak pořádně vychutnala. A jsem moc zvědavá, budu-li sdílet pochvalné komentáře @DennisMoore ;-).
P.S.: Zmínila jsem zde jen některé uživatele, ale pravdou je, že komentáře k této knize se mi líbí všechny, protože každý vystihuje něco i z mých dojmů a závěrů.
Připadá mi, že tyhle knihy už neumím číst i když to jsou klenoty fantasy literatury. Mě kniha neoslovil ačkoliv mágové a celkový svět má jedinečnou originalitu. Když jste rozmlsaní klasickým fantasy a YA těžko se pak čte něco, co má tento jazyk a rozmanitý děj.
Pro fanoušky fantasy je tato sbírka povídek určitě "pošušňáníčko". Já jsem spíš přívrženec klasické sci-fi a proto mě kniha natolik neoslovila. Kladně hodnotím zejména autorčin smysl pro humor a jako vždy výborný překlad Viktora Janiše.
Pár povídkám by slušel lepší konec, ale jinak jsou Dámy z Grace Adieu moc příjemný návrat do toho světa, ve kterém se odehrává jedna z nejlepších fantasy knih, jaké jsem kdy četl. Tom Brightwind aneb Jak byl u Thoresby postaven elfí most a Pan Simonelli aneb Elfí vdovec jsou kusy, které se mi líbily nejvíce, naopak titulní povídka je podle mě povídkou nejslabší, ačkoliv určitě ne špatnou. A (zase) musím pochválit překlad Viktora Janiše.
Jedna z mých hlavních výtek k Jonathanu Strangeovi & panu Norrellovi byl nedostatek výraznějších ženských elementů, a proto asi pochopíte, proč pro mě tato povídková sbírka byla takové blaho. Přesto na počátek maličko rozhořčení. V nějakém rozhovoru, Clarková údajně (nemám konkrétní zdroj) řekla, že jí mrzelo, že se jí do jejího románu nepodařilo zakomponovat více ženského elementu, tak aby to bylo přiměřené té době (nechtěla napsat anachronickou feministku). Na to bych jí ráda řekla: houby! Napsala úžasnou ženskou hrdinku, která nebyla žádná modrá punčocha, ale byla to samostatný obchodnice s ocelovou páteří, která si v životě stála za svým. Že si na ni nevzpomínáte? To se vůbec nedivím, protože paní Brandyovou po krátké epizodě sprostě opustila a už se k ní nikdy víc nevrátila. (Ano, jsem ohledně celé situace stále dost zahořklá a to se asi nezmění, dokud nedostanu povídku o ní...)
Ale k téhle knížce. Autorka mě znovu vtáhla do svého světa a já měla pocit, jako bych nikdy ani neodešla. Způsob, kterým se svým světem pracuje je neuvěřitelný, propracovaný, detailní, okouzlující, skutečný, melancholický i humorný. A tak moc britský. Každý kdo má tuhle anglickou pohádkovou tradici rád, si musí její styl zamilovat (v něčem mi hodně připomíná Tolkienovi pohádky - například Kováře z Velké Lesné/Wooton Major), ale zároveň k tomu přimíchává své ingredience a často je nemilosrdně realistická, její povídky nemůžou být pohádkami už jen z toho důvodu, že většina jejích manželství je uzavřená z rozumu a celková vyznění jsou často ambivalentní.
Přes všechen obdiv, který k jejímu stylu a příběhům mám, na mě ale ve výsledku vždycky působí zvláštním způsobem. A to, že je pro mě neskutečně obtížné se donutit a její knihu zvednout, ale jen co se jednou začtu, tak nemůžu přestat. A tento proces se znova a znova opakuje. Z tohoto důvodu mi hrozně vyhovovalo, že je to povídková sbírka, na druhou stranu souhlasím s názorem, že autorčin talent se více projevuje v jejích delších pracích. I z tohoto důvodu jsem moc zvědavá na "Piranesi", její nový román, který je - minimálně v porovnání s Norellem - poměrně krátký a přitom jednotný příběh. (Takže z hlediska rozvržení by pro mě mohl být ideální.)
Kratší komentáře - v případě zájmu - najdete u jednotlivých povídek. Kdybych měla vybrat oblíbenou, tak... nevím... moc se mi líbila Paní Mabbová a Tom Brightwind, ale u Cumbrijského uhlíře jsem se zas neskutečně nasmála, Dámy z Grace Adieu pohladily moji feministickou duši, Wellington nabídl některé nezapomenutelné obrazy, Vilný veršek zvládl zkombinovat pochmurnost s humorem neuvěřitelným způsobem, Simonelli byl neuvěěřitelně vypointovaný a znovu, tak zvláštní směska emocí... a atmosféra Nestvůr mi až lezla po zádech.
Fanouškům Strange a Norella rozhodně doporučuji, jen pamatujte, že "je to jen povídková sbírka" a ne téměř tisíci stránkový román...
Milé Dámy, děkuji…
Vrátily jste mě zase po čase do říše fantasy, kde už jsem docela dlouho nebyla a kde je vlastně docela fajn a příjemně, zejména v dnešní době.
Velkou radost mi udělala i ta špetka dokonalé ironie, kterou je tahle knížka okořeněna.
Trochu ve stylu Muriel Spark. Já tedy hrozně nerada srovnávám autory mezi sebou, nepovažuji to za spravedlivé, ale tady si nemůžu pomoct – obě autorky mají tu sladkou jedovatost společnou.
Velmi, velmi příjemné počtení.
Nejvíc se mi líbila titulní povídka, trochu feministická, hodně kouzelná. A pak Paní Mabbová. Dámy, které si jdou jemně, nesmlouvavě za svým. V dalších oceňuju jemnou ironii a vtip paní autorky, její osobitý náhled na kouzla a Férii vůbec. Pěkné počtení.
"Magie, madam, je jako víno a pokud na ni nejste zvyklá,tak vás opije."
Osm povedených povídek z Férie. Je to "elfish".
(2009)
Půvabná knížka. Otrávena stylisticky nepříjemnými "Děsivými přízraky" zatoužila jsem po krásné, čtivé češtině. V tomto ohledu na mě asi nejsilněji zapůsobil "Jonathan Strange a pan Norrel", proto byla volba jasná: "Dámy z Grace Adieu" od stejné autorky, v pečlivém, text hýčkajícím překladu Viktora Janiše. Povídky z tak trochu jiné Anglie 17. až 19. století, kde magie funguje, skutečný svět se prolíná s Faerií a lidé mohou za určitých okolností potkávat bytosti z této kouzelné země.
Příběhy v první polovině knihy se soustředí především na dámy a jejich problémy, ve druhé půlce už něco pro sebe najdou i gentlemani. Vše je stmeleno jemným humorem a poněkud znepokojivou atmosférou, jelikož elfové v podání S.M. Clarke jsou stvoření přinejlepším vrtkavá a nevypočitatelná.
Žádná z povídek mě vyloženě neohromila, ovšem u každé jsem se většinu času usmívala - snad s výjimkou pro mne jednoho z nejlepších kousků "Pan Simonelli aneb Elfí vdovec", tam výraznější náznaky temnoty a tísně občas poslaly koutky úst dolů.
Jazykovou formou vypiplané pohádky pro dospělé jsou doplněny vkusnými, skvěle padnoucími ilustracemi, za které ráda přihodím pár procent. 80%
Smlsla jsem si na titulní povídce, protože Jonathana Strange jsem si i přes jeho nedostatky oblíbila a bylo příjemné se vnořit takto hluboko do jedné z poznámek pod čarou. Pan Simonelli aneb Elfí vdovec (jaká úleva, že nejsem sama, kdo po "aneb" ještě píše velké písmeno) byla také krásná povídka a vůbec, čím delší, tím lepší. Stihla jsem už ale zjistit, že většina povídek je snadno zapomenutelných, a tak slouží hlavně k tomu, abychom si uvědomili, jak moc dobře má Susanna Clarková ten svět plný magie promyšlený. V terminologii i v zamotanosti, nejasnosti a protikladných tvrzeních, kterých jsou ostatně vědecké výzkumy takto vzdálené historie plné.
Magie je podle Susanny Clarke elegantní, uhlazená, vzrušující, působivá a dokonale vhodná pro bohaté gentlemany. Úctyhodní pánové Strange a Norrell s ojedinělým pohledem na magické řemeslo, Král havran i záhadný žebrák z ulice jsou však oproti souboru povídek zcela jiným šálkem anglického čaje s mlékem. Dámy z Grace Adieu nejsou jen nanejvýš půvabné ženy v mušelínových šatech. Jsou emancipované a nebojí se přes své jemné rtíky pustit pár zaklínadel! Ladným krokem odvádí čtenáře z okruhu přátel i nepřátel výše jmenovaných gentlemanů a užívají magii napříč společenskými vrstvami a zeměmi reálnými i zahalenými oparem záhadna.
Jedna z cest, jak se zaručeně dostat do Férie a zažít nějakou tu elfí potyčku.
Po přečtení zdejších komentářů jsem si nedělala žádné velké naděje a netěšila se tolik na návrat ke gentlemanům Strangeovi a Norrelovi. Možná proto jsem tolik po přečtení nebyla zklamaná a povídky vnímám jako milé doplnění fiktivního světa, který autorka vytvořila. Jak je uvedeno v závěru u představení autorky, i já jsem zvědavá, zda se sepsáním románu a povídek vyčerpala, nebo jestli bude ještě nějaké pokračování (a já doufám, že stejně dobré jako prvotina!). Čekání si zkrátím příležitostnou opakovanou četbou jejích povídek, z nichž některé byly úžasné chuťovčičky a já si je s gustem vychutnala.
Osobně se mi nejvíce asi líbila povídka "Pan Simonelli a elfí vdovec". "Na Vilným veršku" mi poněkud vadil zkrácený konec (čekala jsem, že bude rozepsaný víc) a u "Paní Mabbové" jsem ocenila happyend a setkání se starým přítelem z "Jonathana Strange a pana Norrela". Titulní povídku "Dámy z Grace Adieu" jsem musela přečíst ještě jednou, protože na první čtení (uznávám, že na etapy a v rozmezí několika dnů, což hrálo svoji roli) mi některé věci unikly a tápala jsem. Z hlediska rehabilitace ukrutné elfí rasy (gentleman s vlasy jako chmýří bodláčí byl místy hodně ukrutný, přestože rozverně napsaný) byla roztomilá povídka o stavbě mostu ("Tom Brightwind aneb Jak byl u Thoresby postaven elfí most".
Knížku bych rozhodně nezatracovala a pokud k ní něco nebude přistupovat s očekáváním, že se dočká stejného prožitku, ohromení a údivu jako při dočtení Strange a Norrela, nemůže být zklamaným, ale naopak získá pocit, že se vrátil na oblíbené místo a že se zas tolik nezměnilo, přestože v něm nepotkal ty, které má rád.
Román Susanny Clarkové o dvou anglických gentlemanech oživujících na počátku 19. století pozapomenuté umění magie mě před pár lety jednoznačně uchvátil. Myslím, že dost z toho kouzla proniklo i do souboru povídek, v nichž se autorka do svého originálního světa vrací. I ty krátké příběhy voní jedinečným spojením starosvětské elegance a uhlazenosti s šibalským humorem ale i zlověstnými, temnými tóny. To všechno prosakuje do seriózně se tvářící reality z přízračného světa Férie, jejíž vládcové - elfové nejsou vznešení a ušlechtilí jako jejich tolkienovští bratranci, ale spíš nevypočitatelní, lehkomyslní, sobečtí, zábavní a krutí.
To všechno už víme z příběhu pánů Norrella a Strange, ale je milé si to připomenout - Clarková je velmi poutavá vypravěčka. Zároveň mám ale dojem, že její síla je především ve větších plochách. Její rozvážný, humorem půvabně nadlehčovaný styl a postupné budování napětí jsou jako stvořené pro rozsáhlejší útvary. Proto považuju za nejlepší povídky právě ty nejdelší (Paní Mabbová, Pan Simonelli aneb Elfí vdovec), kde se u mě stačila rozvinout ta dychtivost po dalších zákrutách děje, jakou si pamatuju z četby románu. Roztomilé jsou i ty kratší, stejně ale doufám, že Clarková ještě přijde s něčím tak okouzlujícím jako byl Jonathan Strange a pan Norrell. Tuhle knihu beru jako vydatnou ale přeci jen svačinku na zahnání hladu.
po Jonathanu mě tahle kniha dost zklamala.. má však krásné zpracování obalu.. ;)
Část díla
Dámy z Grace Adieu
1996
Jak se vévodovi z Wellingtonu zaběhl kůň
1999
John Uskglass a Cumbrijský uhlíř
2006
Na Vilným veršku
1997
Nestvůry ve výšivkách
2004
Autorovy další knížky
| 2007 | Jonathan Strange & pan Norrell |
| 2021 | Piranesi |
| 2009 | Dámy z Grace Adieu a jiné povídky |
Tak tuto spisovatelku čtu poprvé a jsem nadšen