Dávné proso
Jan Skácel
Jedna z vrcholných básnických sbírek proslulého moravského básníka v nové grafické úpravě.
Přidat komentář
velká dávka melancholie s kapkou dětství, krajiny, lásky a smrti
„S modřinkou v hlase říká dobrý den
a neví
jak k ní přišel ve snu
na který ráno zapomněl
už neví že si v noci hrál
a všude kolem byla tma
se zavázanýma očima
na schovávanou se smrtí
A to se jenom s dětmi smí“
...a pomoz mi/ posbírat střepy věčně trvá čas/ a vše co stvořeno je za nás nebo z nás (Čas)
Právě čas hrál roli ve Skácelově životě, za normalizace nesměl publikovat, Dávné proso vyšlo až v roce 1981.
„Nemám ani psa,ani bych ho neuživil,“ píše Skácel v té době do deníku. Proto je v jeho básních tolik syrovosti, zemitosti, která nás vede k věcem v životě podstatným. A samozřejmě smrt. Té se nám dostane vždy, ať jsme bohatí nebo chudí. Uměl překrásně psát i o smrti, stejně jako Holan:
A zítra odejdeme do protější země/ všechny nás tetovala hlína na patách/ u cesty panáčkuje bílý hranostaj/ smrt je jen jednou jedenkrát a navždy/ Za týden před třešněmi nebo ještě dřív (Protější země)
Ale i o lásce:
Ať život sklání se či nesklání/ dny lásky jsou jak sklepy ve stráni/ lisovny s dubovými lisy (Sonet o lásce a Modrém Portugalu)
Jako dítě jsem pobýval u strýce ve Valticích, a proto volám: jak moravské!
Od DĚTSTVÍ a kam až dosahuje, přes KRAJINU s hlavou obrácenou zpátky a TALISMANEM dvanácti sonetů pro starou lásku
jsem se pročetla k NEPATRNÉMU REQUIEM s bílým hranostajem s popravištěm slepic.
Nad Uspávankou jsem se ztratila.
Smutné. Melancholické. K rozjímání.
S kapkou naděje a peříčkem ptáka Fénixe.
Však já se v té hluboké pravdě nadobro utopila, rozpila...
A kde se vzala tu se vzala
stařenka smrt se přištrachala
s hliněným džbánem
plným vody
A on se napil
Popel dní
opláchl ze rtů
všechnu trýzeň
tím douškem smyl
a nenechal si vůbec nic.
Už ani žízeň
P.S.: Ale co teď s tím, pane Skácel...?
Skácelovi nemůžu jinak než za 5! Jeho poezie je vždy balzámem po duši, i když je občas smutná, vždy mi zvedne náladu.
Oceňuji jeho práci s jazykem, neologismy jsou neotřelé a vždy překvapí.
Skácela doporučuji vždy.
Od prvního setkání s poezií Jana Skácela jsem okouzlená a je z toho láska na celý život.
A tohle byl dárek, který mě potěšil.
Dávné proso Vašich veršů jste zasil, Pane Básníku .... a ono je stále tady....
Přes vzpomínky z dětství - sonety pro staré lásky až k nepatrnému requiem...u Vás je nač vzpomínat ....
Podzimní
Nedali jsme si pozor zas jsme zapomněli
a nepřipravené nás podzim překvapil
Pykáme za to teď a sbohem sbohem léto
odpusť nám lhostejným té těžké viny díl ....
A posílám " Sonet jako talisman " :
Ve světle létavic
do stříbra jsem vyryl
SINE AMORE NIHIL
bez lásky není nic .....
A melancholické fotografie jako doprovod ....
Mají v sobě slzu; jako některé přátelské hlasy, které nás kdykoli slovem pohladí, přestože o nás vědí i to zlé...
"Na zimu všichni unavení andělé do sněhu mezi hroby ukládají křídla..."
SONET SE SLAVÍKEM A OBAVAMI
Poznáš až nebudou už slova
jak veliký byl zázrak v tom
že větev vyslovila ptáka
a slavík řekl nahlas strom
A nikým netázaná navždy
po desáté mi odpověz
do jaké hloubky ve snu voní
pod zemí muškát dřín a bez
A nikdy nezeptaná znova
dříve než rukáv ticho schová
zeptej se nač se bojím ptát
Moc toho zbývá nebo málo
co by se za dva lidi bálo?
Když slavík zpívá nemá kdy se bát
Prostě krása. Z jeho poezie čiší harmonie. Používá jednoduchá přitom výstižná vyjádření, překvapuje každým slovem.
Jan Skácel je takový můj Seifert. Jeho sbírky se mě dotýkají, aniž bych byl přesně schopen říct, proč vlastně. Vlastně to nejsem schopen říct ani nepřesně.
Možná proto, že v nich vždy nacházím – v nějaké spodní vrstvě pod tím smutkem - kousek naděje.
A možná proto, že mám pocit, že rozumím i těm básním, kterým nerozumím.
Sonet o lásce ve formě blues
Dny jsou jak nákladní vlaky
kolik jich v roce je
jedenkrát dojedou všechny
a skončí koleje
Proč bych se já tím trápil
v roce je tolik dní
můj vláček nejezdí včas
můj vlak má zpoždění
A jestli přijede pozdě
co se mi může stát
pro lásku ztratil jsem hlavu
ztratil jsem jízdní řád
(Dny jsou jak nákladní vlaky
třpytí se koleje)
Tohle je zase moje nejoblíbenější báseň této sbírky.
Píseň o nejbližší vině
Je studánka a plná krve
a každý z ní už jednou pil
a někdo zabil moudivláčka
a kdosi strašně ublížil
A potom mu to bylo líto
a do dlaní tu vodu bral
a prohlížel ji proti světlu
a moc se bál a neubál
A držel ale neudržel
tu vodu v prstech bože můj
a v prázdném lomu kámen lámal
a marně prosil: kamenuj
A držel ale neudržel
a bál se ale neubál
a studánka je plná krve
a každý u ní jednou stál
Na komentář mé mentální schopnosti nestačí. Já tuhle básničku miluji a každý prosinec, když si zakládám nový diář, vlepím ji na přední stranu.Teď mně napadá...proč, když jí umím nazpaměť ? No,vždyť to říkám...mentál.... :-)
Autorovy další knížky
| 1965 |  Smuténka |
| 2012 | Hodina mezi psem a vlkem |
| 1983 | Uspávanky |
| 2008 | Básně I |
| 2008 | Básně pro děti |
Opět vynikající sbírka.