De Imitatione Christi | O následování Krista
Tomáš Kempenský
https://www.databazeknih.cz/img/books/32_/327648/bmid_de-imitatione-christi-o-nasledovani-3LT-327648.jpg
5
73
73
Klasické dílo zásadního významu pro duchovní život a dějiny spirituality od autora tzv. "devotio moderna" Tomáše Kempenského je nejrozšířenější knihou křesťanské kultury vůbec. Nový překlad vychází jako latinsko-česká bilingva.
Přidat komentář
Túto knihu si občas čítam po večeroch už viac než tridsať rokov, neviem presne, koľko krát som ju prečítala. Väčšinou som ani nešla od začiatku do konca, ale len tak som ju otvorila a vždy mi mala čo ponúknuť a keď bolo treba, vždy mi pomohla. Je to vzácne dielo. Tento rok som si povedala, že ju prečítam znova celú, a tak sa aj stalo, ale to neznamená, že ju založím do knižnice. Nikdy tam nebola. Zostáva na nočnom stolíku na svojom mieste tak ako doteraz
Radikální a přitom tak prosté. Strašidelné a přitom tak krásné. Aktuální a potřebné v jakékoliv době, ačkoliv by si někdo mohl ťukat na čelo. Zajed na hlubinu, to co obdržíme nám tady nikdo a nic nenabídne.
Teď už si jenom vzít obsah k srdci a každodenně z toho čerpat a žít.
Nemôžem to nespomenúť. Táto kniha mi zabránila zle sa vydať. Vlastne dosť kľúčová vec...
Obľúbená kniha Terezky z Lisieux či Jána XXIII. Naozaj si pre knižku zo sekcie duchovnej literatúry neviem predstaviť lepšie odporúčanie :).
Čo myšlienka, to perla, a aj vďaka tomu sa kniha dá (a možno aj má) čítať každodenne, opakovane, po malých dúškoch. Také stačia. Kedykoľvek a kdekoľvek ju otvorím, akoby hovorila ku mne, o mne. Nie som si však istá, či človek nemusí mať aspoň aké-také katolícke zázemie, aby ju pochopil, ocenil.
***
„Je pre nás dobré, že občas mávame nejaké ťažkosti a protivenstvá, lebo vďaka nim sa človek často spamätá a poznáva, že na zemi je len akoby vo vyhnanstve a nevkladá svoje nádeje do ničoho, čo patrí svetu. Je dobré, že z času na čas musíme znášať protirečenia a že ľudia o nás zmýšľajú zle-nedobre, aj keď dobre a správne konáme. To často slúži našej pokore a chráni nás pred márnou povýšenosťou. Lebo ak nás ľudia osočujú a nedôverujú nám, obraciame sa viacej k Bohu ako svedkovi nášho vnútorného zmýšľania.“
„Nebudeš svätejším, keď ťa chvália, ani horším, keď ťa hania. Čo si, to si; a nemôžeš sa nazývať väčším, než si podľa Božieho úsudku.“
„Keby si aj videl, že niekto hreší a dopúšťa sa ťažkých priestupkov, ani tak sa nesmieš pokladať za lepšieho, lebo nevieš, dokedy budeš môcť zotrvať v dobrom.“
„Čo ťa po tom, kto aký je a čo hovorí? Ty nebudeš zodpovedať za iných, ale za seba budeš vydávať počet. Načo sa teda do nich miešaš?“
Ne nadarmo je tato kniha nazývána "zlatou". Oko upoutá zlatá obálka (alespoň u vydání z roku 2017) a duch pak věru zlatem se stkvící obsah. V mé staré misionární knížce se vřele doporučuje všem věřícím denně alespoň jednu hlavu si přečísti. S tím nemohu než souhlasit. Mnohdy vám pár krátkých odstavců dá látku na přemýšlení a povzbuzení pro celý den.
Jako hledajícího mě tato kniha od víry málem kompletně odradila, musel jsem rychle přeladit jinam. Pro dnešní "odpíchnutí se" k víře je nejspíš lepší sáhnout jinam, respektive, nechat si toto na později. V nesprávných rukou si, dovolím tvrdit, může být kniha i nebezpečná, přesně jak píše uživatel Klamm níže.
Kempenský je poslušným synom dobovej scholastiky a sotva si viem predstaviť obdobné dielo bez prísnej askézy a vnímania skôr dôrazu na poslušnosť voči božskej autorite (Starý zákon), než apel na lásku k blížnemu (Nový zákon). Tak, či onak, v dielku nájde aj ateista či nihilista mnohé zaujímavé myšlienky, ktoré imperatívnym nádychom pripomínajú stoikov, teda aspoň mne.
"Pokoj si žiada každý, ale nie každý sa stará o to, čo je k pravému pokoju potrebné."
V knihe je viacero zaujímavých myšlienok a môže inšpirovať. Aj tak je to primárne náboženská, až asketická literatúra a niektoré pasáže na mňa boli moc aj ked som knihu čítal ešte ako kresťan., najmä myšlienky o tom, že sa má človek zrieknuť všetkého, aby našiel boha a pokoj. Ak nie ste mních alebo prehnane zapálený veriaci, z knihy si zoberiete iba niečo.
Kniha Následování Krista je dílem, které se snaží člověka nasměřovat v duchovním životě, ve víře v Boha. Motivuje k tomu, aby se věřící nebál svěřit Boží Prozřetelnosti, vyhýbal se hříchu či zbytečně se nezaplétal do světských záležitostí.
Osobně mě zaujala až čtvrtá část nazvaná O svátosti oltářní, která by se dala použít k meditaci. Jinak mě přišlo, že dle sepsaných pravidel by člověk musel žít možná tak v klášteře, aby se jimi mohl inspirovat a řídit.
Nádherné myšlienky, plné sily. Nie je to však kniha ako román že len raz-dva razy prečítate.
U duchovních knih se jedná vyloženě o subjektivní prožitek a vždy to nemusí být trefa do černého. Čtyři knihy o následování Krista ocení zvláště introvertní jedinec, který se rád hrabe ve svém nitru. Pokud to vezme ale opravdu vážně, tak to může znásobit jeho izolovanost od okolního světa a vztahů, což není úplně dobře. Přistoupí-li k tomuto učení střízlivě, může značně prohloubit svůj klid, který přinese v rušné společnosti, kde se lidé překřikují a výsledkem je jen chaos a netolerance, nadhled a povzbuzení.
I když je tato kniha stará více jak pětset let, lidská mysl zůstává v čase takřka neměnné povahy. To co se za uplynulá léta mění jsou jen kulisy naší scény.
,,I když budeš hodně číst a poznávat, vždycky se musíš vracet k jedinému začátku všeho."
75%
Četla jsem v mládí vydání z roku 1931, které přeložil Karel Weinfurter a doplnil Kempenského myšlenky svými mystickými poznámkami - v té době to pro mne byla jedna z nejhlubších duchovních knih. Dnes jsem někde dál, přesto myšlenky této knihy jsou stále platné.
Knihu som si kúpila v šestnástich, pretože ju veľmi vyzdvihovala moja milovaná svätá Terézia z Lisieux. A snažila som sa, ale neoslovila ma. Nemám problém s myšlienkami, ktoré obsahuje, ale so spôsobom podania. Hrozne ma rozčuľoval a rokmi to bolo len horšie, je to na mňa príliš stredoveké.
Tak vážně nevím. Duchovní knihy a knihy s hlubokými myšlenkymi mám rád. Toto jsem opravdu nedočetl. Celá kniha je jedno velké TyTyTy človíčku, koukej se sklánět před bohem, buď absolutně pokorný a zkroušený v bohu. Dle mého názoru celá kniha zapadá přesně do historie Křesťanství, kdy církev "strašila" lidi "Velkým a přísným" Bohem.
Tuhle knihu jsem dlouho schovával jako dar svojí budoucí polovičce. Kniha mi přišla plná moudrosti jak žít čistý život plný ctnosti. Ale křesťanské období mám za sebou, a s tím jsem musel spoustu věcí přehodnotit: zdá se mi, že zdaleka ne všechny rady z knihy jsou dobře použitelné, minimálně v naší hektické době. Nic to ale nemění na tom, že se do mě tahle kniha hluboce otiskla, ikdyž své ženě už jsem doporučoval jiné čtení..
Štítky knihy
křesťanství víra katolická církev Bůh a člověk duchovní život křesťanský život duchovní literatura křesťanská spiritualita
Autorovy další knížky
| 2011 |  Čtyři knihy o následování Krista |
| 1911 |  Růžová zahrádka |
| 1887 | Duchovní samomluva |
| 1900 |  Výklad katechismu; Životopis J. kn. Milosti Leona svob. pána ze Skrbenských; Čtvero knih o následování Krista. |
„Co je ti platné, že vedeš hlubokomyslné řeči o vznešené Trojici, chybí-li ti pokora, a proto se Trojici nelíbíš? Vzletná slova ještě nikoho neudělala opravdu svatým a spravedlivým. Milým Bohu činí každého ctnostný život. Raději si přeji pokoru mít než ji umět definovat. Můžeš znát celou Bibli a citovat všechny filosofy, a k čemu tito bude bez Boží lásky a milosti? Marnost nad marnost, všechno je marnost (Kaz 1,2), kromě lásky k Bohu a služby jemu jedinému, Toto je nejvyšší moudrost: zříci se světa a všechno jednání zaměřit na získání království v nebesích.“
Na Následování Krista jsem se chystal už dlouho, dokonce jsem ji loni měl i z knihovny doma, ale knih bylo tehdy moc a času málo... Tak jsem rád, že mi to tentokrát vyšlo. Stálo to za to! Rozhodně to nebyla pouze povinná četba, kterou bych chtěl mít v přečtených prostě jen proto, že se jedná o jednu z nejvlivnějších knih v historii křesťanství.
Jsem přesvědčen, že Následování Krista má potenciál oslovovat i dnešní křesťany. Protože vstupuje do pomyslného konfliktu, který se v obci věřících objevuje už od doby, kdy křesťanství přestalo být existenční záležitosti a církev se začala etablovat ve světě. S biskupy, kteří se stali státní nobilitou. S teology, kteří se stali teoretiky a později profesory na katedrálních školách a univerzitách.
A právě proti přílišnému teoretizování a proti oddělování teologie a spirituality se staví hnutí devotio moderna, jehož je Kempenský nejznámějším představitelem (přestože možná není autorem Následování v našem pojetí toho pojmu – šlo zřejmě spíš o kompilát již napsaných článků). Pro zbožnou rodící se městskou společnost nabízela afektivní spiritualitu s důrazem na aktivní prožívání vztahu s Bohem, duchovní chudobu, odpoutanost. Zdůrazňuje také askezi a odevzdanost Kristu a rozdíl mezi ubohým lidským a vznešeným božským. A je v tom fakt ohromně silná a aktivační! Motivační literatura, dalo by se říct dnešní terminologií.
„Rozhojni ve mně lásku, ať se naučím vychutnávat vnitřními ústy svého srdce, jak je sladké milovat, ať se v ní rozplynu a nechám se jí unášet. At mě láska přibrzdi, když se mě zmocní příliš veliké nadšení a úžas. At zpívám chvalozpěv lásky. Ať má duše, plná lásky, vzlétá za tebou, svým milovaným, do výšin a chválí tě do umdlení. Ať v zajetí lásky jásá! Ať tě miluje víc než sebe a sebe pouze pro tebe a v tobě všechny, kteří opravdově milují tebe tak, jak to přikazuje zákon lásky, který z tebe vyzařuje.“
Přesto nebudu jen chválit. Pár věcí mi nesedlo.
Jednak už naznačený implicitní odpor k teologii, dualita těla a duše a antiintelektualismus; protože racionální reflexe je důležitá, vždyť správný a zdravý duchovní život je vždy kombinací modlitby a reflexe. Reflexe nesmí být redukována leností nebo strachem z toho, že při rozumovém pohledu neobstojí.
A pak zde byl ten přísný tón, který se mi opravdu jevil příliš středověký. Upozorňovat na bídný stav člověka, který je ničím před Bohem je jistě nutné (protože pýcha je nejstrašnější mezi hříchy), ale zde to bylo někdy trochu moc ubíjející. Třeba ty živé popisy pekla a povzbuzování k vymýcení lásky ke všemu stvořenému. Hm.
Nejmilejší pocity jsem ale při čtení zažíval, když jsem v textu narazil na myšlenky, které byly zjevnými inspiracemi díla svaté Terezky (z Lisieux). Ta měla Následování Krista jako základní zdroj své spirituality (společně s Janem od Křížem) a bylo krásné si uvědomovat, jak jsou její věty tak podobné Kempenskému a přitom v něčem jiné, přefiltrované její láskou a něhou.
„Žádný skutek, učiněný zjevně bez lásky, ničemu neprospívá. Cokoliv se však koná z lásky, byť by to bylo zanedbatelné a sebenepatrnější se promění v užitek. Bůh totiž oceňuje více to, co se dělá s láskou, než kolik se toho udělá.“