Meč a lásky
Robert Merle
Dědictví otců série
< 13. díl
V posledním dílu historické ságy Dědictví otců se sice neuzavírá vypravěčův příběh, končí však život protagonisty druhého cyklu Ludvíka XIII., a tím se též symbolicky uzavírá předabsolutistické období francouzských dějin. Petr Emanuel ze Sioraku, hrabě z Orbieu, nyní už dvojnásobný otec, šťastně ženatý se svou Kateřinou, sice stárne, ale nemiluje proto o nic méně gentil sesso - ženy mu stále pomáhají nejen při studiu cizích jazyků, ale i v rozkrývání dvorských intrik. Francií totiž otřásají historické zvraty: obnovené nepřátelství se Španělskem, třicetiletá válka, narození toužebně očekávaného dědice trůnu Ludvíka-Bohdana, pozdějšího Ludvíka XIV., a vzápětí "náhradního dauphina" Filipa, zrada králova favorita Cinq-Marse a jeho poprava, rychle po sobě následující smrt kardinála Richelieua a krále-vojáka Ludvíka XIII., povstání frondy... Vypravěč v závěru rehabilituje roli Anny Rakouské, kterou dřív v protikladu k Dumasově idealizaci líčil spíš jako nepřítelkyni Francie, a období jejího regentství s rádcem kardinálem Mazarinem hodnotí velmi pozitivně.... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 2005 , Mladá frontaOriginální název:
Le Glaive et les Amours, 2003
více info...
Přidat komentář
Poslední díl vydařené historické ságy pro mne už nebyl tak čtivý. To ale neubírá na úrovni celé série, ve které autor velice umně propojil poměrně věrně historická fakta s vlastní fabulací tak, že čtenář, který se prokouše celou sérií, docela nenásilně vstřebá spoustu historických údajů. Četba to nebyla zase až tak náročná, jen to chtělo občas proložit knihou z jiného soudku.
V závěrečném díle autor líčí převážně francouzské dějiny, o Petru Emanuelovi a jeho rodině se zmiňuje poskrovnu. Také smrt jeho otce, Petra ze Sioraku, je nám oznámena znenadání jednou větou. A to je vlastně dobře, protože dojemnější podání skonu původního pisatele Pamětí, by bylo pro spanilé čtenářky určitě bolestné.
Ach jo - přečteno a je mi smutno, přestěhovali jsme se a je konec ......
Chybí mi tu rodina - celá, poslední knihy to byli jen Ludvíkové .... škoda, že jsme se nedozvěděli, jak žili ostatní. Hm, ale autor tomu tak chtěl, tak to musíme tak brát. Jsem ráda, že jsem si tu ságu přečetla v jednom kuse po hodně hodně letech. Je to povedené dílo. Takže těm, kteří ještě nečetli, mohu jen doporučit...
Naprosto souhlasím s komentáři např. Alizon a Richie1. V posledních dílech už je Petr Emanuel jen průvodcem historií, zmínka o narození dcery nebo obědy v jeho paláci (ve skutečnosti politické schůzky) působí jako nezbytné vsuvky, abychom neřekli, že už to není kniha o jeho životě :-)
Oproti první části ságy je zde více chyb. Nás nejbolavěji zasáhnou nepřesnosti ohledně defenestrace, ale narazila jsem i na překlepy v letopočtech. Uvedení, že Ludvík XIII. a Richelieu založili Sorbonnu je do očí bijící chyba (mělo tam být rozsáhle zrenovovali), protože o ní byly zmínky snad ve všech předchozích dílech a v té době byla univerzita téměř 400 let stará. Taky se zde třeba jednou uvedlo, že barona z Mespechu byl pradědeček Petra Emanuela (byl to dědeček).
Ovšem je otázka, co je opravdu omyl autora, a kdy za ním stojí překladatel...
Také u fiktivních postav bylo pár nesrovnalostí. Nejvíc do očí bijící asi je, když hlavní hrdina v mládí tvrdí, že Lojzka chce od něj dopředu vědět, až se bude chtít oženit. A že až později zjistil proč, jelikož záměrně otěhotní, aby mu dala dítě jako první. Jenže od seznámení s Kateřinou až po svatbu se s Lojzkou nesetkal, ale naopak mu porodila syna jeho nastávají. Lojza se navíc už v příběhu pro jistotu vůbec neobjeví :-)
Ovšem co mě v druhé sérii začalo postupně víc a víc rozčilovat bylo neustálé opakování stejných faktů. Opět namátkou třeba, že Fogacer byl původně bezvěrec a sodomita. Nebo důvody, proč neměl Ludvík XIII. tak vřelý vztah k ženám. Opakování je sice matka moudrosti a v mnoha případech jsme byla za připomenutí ráda. Ale když to v těchto případech bylo několikrát v jednom svazku, už jsem si říkala: "Já vím, nejsem bl... ".
I když mě tyto drobnosti zlobili, je to stále nadprůměrné dílo. Románový příběh sice postupně ustupuje ve prospěch vyprávění o historii. Ale je to tak poutavé, že pokud vás zajímají dějiny jako mě, přijdete si určitě na své a najdete možná i některé nové historické souvislosti.
Když jsem po dočtení celé ságy zjistila, že pokračování začal pan Merle psát ve věku přes osmdesát let a poslední díl dokončil v 94 letech, doslova mi spadla čelist. Hluboce smekám. Já osobně budu šťastná, pokud bych se dožila podobného věku, abych byla alespoň schopná si jeho knihy opět přečíst a chápat je.
A jedna zajímavost pro fanoušky:
Syn Olivier Merle vydal v roce 2009 román "L'Avers et le Revers", který vypráví dobrodružství Mirula a má to být jeho úhel pohledu na nám známý příběh. Zatím u nás nevyšel.
Labutí píseň celé série. Hlavní vypravěč, Petr ze Sioraku, je spíše už jen průvodcem všech hlavních událostí té doby. Příběh je ještě více potlačen než v předchozích dílech a naopak více vystupuje do popředí popis dějinných událostí. Petr ze Sioraku často diskutuje s pomyslnou "čtenářkou", které vysvětluje pozadí či souvislosti různých činů hlavních aktérů té doby. A byla to doba velmi překotná jak v samotné Francii, tak v celé Evropě, kde tehdy zuřila třicetiletá válka. Ani francouzský král Ludvík XIII. se válce nevyhýbal a nutno říci, že byl většinou ve svých válečných taženích úspěšný a dobyl pro svou zemi významná vítězství.
Autor ságu nedokončil, respektive přestal ji dále prodlužovat, neboť se uzavřel i jeho vlastní příběh. Zemřel ve velmi požehnaném věku 96 let. Vysoký věk neubral na kvalitě jeho románů, byť jeho dílo z ranějších let se mi líbilo více. Tahle druhá část série už neměla takovou čtivost jako první část. Přesto celou sérii hodnotím velmi vysoko, neboť kromě velmi pěkného příběhu popisoval Merle i značně věrně celou historii Francie 16.-17. století. Poslednímu dílu dávám 70%, první části série 85%, druhé části 75%.
Tak konecne jsem docetla celou serii Dedictvi otcu. Musim souhlasit s temi, kteri pisi, ze prvni cast serie (prvnich 6 dilu) byla naprosto fantasticka, kdezto druha cast uz se cetla trochu hure. Jak jsem vyrozumnela - Robert Merle psal tyto dve casti s jistym casovym odstupem a rozdil ve stylu je tak patrny. Cim vic se blizime ke konci, tim vic se do popredi dostava politika, intriky, slechtici na dvore Ludvika XIII a posleze XIV, "soukromy zivot" hrdiny uz neni tolik v popredi - respektive je omezeny na nekolik blizkych postav. Musim rict, ze mi v poslednich dilech chybely nejake vyrazne postavy z hrdinova okoli - jako byly v prvni serii Miroul nebo moje oblibena Alizon. Po pravde receno k Mikulasovi ani k manzelce Katerine jsem si zadny vztah nikdy moc nevytvorila - prisli mi vzdycky trochu do poctu. A slechtici na kralovskem dvore se mi trochu pletli:) Nastesti zustal dabelsky kanovnik Fogacer. Paradoxne jsem celou serii zacala kdysi cist kvuli tomu, ze me zajimala osoba kardinala Richelieu .... a nez jsem se k ni v druhe casti serie prokousala - chytila me prvni cast serie do svych siti - a Richelieu uz me tolik nezajimal. Jak uz jsem v komentari k jinemu dilu serie psala - tolik energie, kolik jsem venovala ke shromazdeni vsech 13 dilu (nektere dily uz se tezko shaneji) jsem nevenovala zadne jine knize. A patri mezi moje serie nejmilovanejsi. Takze i kdyz me posledni dily uz tolik nenadchly, celkove hodnotim velmi vysoko a jsem rada ze mam vsechny dily doma. A na seznameni se s vyznamnymi udalostmi FR dejin je kniha vyborna.
přijemné spojení beletrie a faktů. čtenář se dozví neco z francouzské historie zcela nenásilnou formou. Škoda, že kniha je poslední, ale celou ságu uzavírá kvalitně.
Otočím to a začnu tentokrát úryvky, až posléze přejdu ke komentáři (a bude jasné proč): "Přesto se však stal podezřelým? Musí mít nějaké důvody, že se tak cítí, protože od roku 1629 žije v Holandsku, což je požehnaná země, kde si každý může myslet a říkat, co chce a nikdo vás proto neznepokojuje!" (MF 2005, s. 176)
"Já, který tu s vámi mluvím jsem znal jednu vznešenou dámu v Bruselu, které bylo šestašedesát a líbila se mi více než nějaká dvacetiletá husička." (MF 2005, s. 214)
A já si pro jednou zahraji na spanilou čtenářku: Na slovíčko, prosím, pane. - Oslovujete, madam, kronikáře nebo autora? - Kronikáře, vévodu z Orbieu. Pročpak jste už, pane, neprotáhl svou cestu do Haagu, abyste zřel, jak žije Ulrika, kterou jste nešťastnou, osamělou v exilu už vícekrát ani nejmenoval, ačkoli jste i s Kateřinou a dětmi žil v jejím bývalém paláci? - Neprotáhl? Cožpak to je za slovo, madam? A cožpak bych to mohl udělat svému králi a svojí Kateřině? Svou lásku k Ulrice jsem už navždy uzavřel ve svém srdci (když jsem si vzal ještě mnohem více žárlivou Kateřinu)... No, raději toho nechám, hrát si na tak vynikajícího autora, jakým je Robert Merle bych neměla, i když mě optat se a znát odpověď mě velmi láká...
Tak co dodat, asi jen to, že mít Přemysl Otakar II. nějaké Sioraky, tak k Moravskému poli vůbec nedošlo a s Rudolfem Habsburským by možná nebyli nejlepší přátelé ale určitě by se nějak dohodli. V našem vyprávění jsme se dostali o více než o jedno století dál (od jeho začátku ne od Přemysla s Rudolfem, i když s jeho potomky jsme se potkávali po téměř celou dobu), až k samostatné vládě Ludvíka XIV. A to už je další kapitola, kterou už bohužel nikdy neotevřeme. Druhá část vyprávění měla své mouchy, přesto se mé nejoblíbenější postavy (s výjimkou Jindřicha III.) pohybovaly právě v ní. Jsem nesmírně ráda a bylo mi velkou ctí si celou ságu přečíst a zřejmě se k ní zase za čas navrátím. Byly to krásně strávené necelé tři měsíce...
Poslední 13. díl historické ságy Dědictví otců - dobře se četlo celé toto dílo, navíc podloženo fakty a dokumenty.
O to je cenější a jeden si prostuduje dějiny Francie čtivou a zábavnou formou.
Štítky knihy
17. století Francie kardinál Richelieu, 1585-1642 Ludvík XIII. Spravedlivý, 1601-1643 historické rományAutorovy další knížky
| 2005 |  Smrt je mým řemeslem |
| 1974 | Malevil |
| 1989 | Dědictví otců |
| 1974 |  Až delfín promluví |
| 1989 | V rozpuku mládí |
Škoda, že tato série končí. Moc a moc se mi líbila. I když tenhle poslední díl byl přece jen o malinko slabší. Ale i tak skvělý.