Spiknutí a úklady

19.02.2024

La Rochelle poražena, hlavní hrdina je ženatý, ale ve Francii klid rozhodně není. Zase výborné čtení.

18.03.2023

V předposledním díle Petr Emanuel opět poutavě líčí dějiny Francie a dělí se s námi i o své osobní prožitky. Mezi nejsmutnější patří jeho loučení s přítelem Schombergem...

Když Fogacer viděl, že sotva stojím na nohou, neschopen slova a jako beze smyslů, stiskl mě v náručí a pomohl mi pokleknout, což mi udělalo dobře, neboť se mi podlamovala kolena. Jakmile jsem klečel a hrudí se opíral o postranici lože, na němž spočíval ubohý Schomberg, sražený jako bronzový Herkules ze svého podstavce, cítil jsem se lépe, leč přestože jsem byl nesmírně smutný, rozrušený a zarmoucený, nebyl jsem s to uronit jedinou slzu.
Než jsem opustil onu místnost, naposledy jsem se ještě podíval na Schombergovo neživé tělo a řekl si se sevřeným hrdlem: Panebože, jak je možné, že je to poslední pohled? Jak tíživá je bolest, jež vám v tu chvíli sevře srdce! Smrt je tedy možná? Můj otec říkával, že kterákoli víra je příslibem života po smrti, jelikož se však nikdo nikdy z onoho světa nevrátil, aby nám pověděl, jak je to s tím příslibem doopravdy,modlíme se, aby to bylo pravda - ona modlitba sama, tisíckrát opakovaná, nám dává naději.

14.11.2022

Tak všechna spiknutí a úklady jsou zažehnány, jdeme na další díl, a to poslední.... škoda. Jsem moc ráda, že jsem tomu věnovala volný čas a jednotlivé díly četla bez přestávky, tak aspoň jste stále v obraze ... mohu jen doporučit

06.05.2020

V šestém díle druhé řady vypráví Merle svým typicky příjemným stylem dějiny Francie první poloviny 17. století. Zatímco na německých bojištích, či na území českého království zuřila třicetiletá válka, Ludvík XIII. musí řešit především vnitrostátní problémy francouzského království v souvislosti s nespokojenými čelnými představiteli francouzské šlechty - od moci odstavené a věčně nespokojené královny matky, po bohatství a vlivu bažícím bratru Gastonovi, nebo lámat odpor některých vévodů a jiných vyšších šlechticů k smrti nenávidějících prvního králova ministra kardinála de Richelieu. V boji proti domácímu odboji králi vydatně pomáhá hlavní vypravěč celého děje - Petr Emanuel ze Sioraku, vévoda z Orbieu. I tento díl mi výborně osvětlil dějiny Francie pomalu spějící k absolutismu. V příběhu je již méně dobrodružství hlavního hrdiny, o to ale více historických událostí a souvislostí, což na kvalitě knihy vůbec neubírá, spíše naopak. 80%

11.12.2019

Zdá se mi to kacířská myšlenka, ale nemohu si pomoc a musím ji vyslovit nahlas. Mam dojem, že Petr Emanuel není tak dobrý vypravěč, jako byl jeho otec Petr ze Sioraku. Chápu samozřejmě moc dobře, že oba nemohli psát, vyjadřovat se úplně stejně, že nějaká změna, rozdíl, posun mezi nimi musel nastat, ale… On se nezměnil jen styl. Druhá řada této celkově pořád skvělé série obsahuje navíc bohužel i některé jen těžko pochopitelné chyby* a nebojím se to říct i nedostatky v samotném vyprávění, vnímavým čtenářem jen posmutněle přijímané – třeba to, že dříve často zmiňované a Petru mladšímu tuze blízké postavy byly úplně upozaděny, případně rovnou a bez jakéhokoliv slůvka vysvětlení, z děje zmizely… (Lojzička)
Po celou dobu jsem si říkal, že Jarmila Fialová a Marie Janů, prostě nejsou Miroslav Drápal, který tak mistrně přeložil prvních 6 dílů. Některá jejich slova, použité obraty, výrazy, vyvolávají mé pochybnosti o jejich vhodnosti použití v daném textu, století… Naskýtá se tedy otázka, nakolik mohou tyto dvě překladatelky za mé rozpaky…
*( např.: princezna z Conti je v tomto svazku na začátku nazývána kněžnou – říkal jsem si, tajně se vdala, tak možná proto – ale nikoliv, vzala si přec vévodu, takže... navíc, ve finále je opět princeznou )

21.11.2016

Zhruba na úrovni dvou dílů před obléháním La Rochelle. Objevuje se spousta drobných chybiček (z nichž asi největší je tvrzení, že starší větev Habsburků je ta španělská, to projde před Rýnem ale za Rýnem už určitě ne, a první hrabě z "Jestřábího hradu" by se asi dost divil). Zase se vracíme k samé politice a svěží závan vytvářejí jen vojenské výpravy s hrabětem ze Saultu. No a spanilá čtenářka se ptá na věci, které jsou buď zřejmé nebo mě nezajímají a čtenář se optat netroufá... Např. takový vévoda z Bellegarde, byl to týž, který se kamarádil s krásnou Gabrielou (a měl kapičku u nosu jako Chicot)? Byl to jeho syn? Nebo někdo jiný? Jeho podporu princi Gastonovi autor zmíní (a zařazení mezi špatné rádce) ale jeho původ a rod už nikoli. Ale pořád si to udržuje více než dobrý standard, jen té politiky je na mě zase příliš a navíc začínají umírat lidé, jejichž smrt se velmi dotýká jak autora pamětí Petra Emanuela, tak čtenáře a spanilé čtenářky, stejně jako mě samotné... Bohužel, v dalším díle, který už mám mezitím přečtený cca do poloviny, se to nezlepší spíše naopak.