Sláva a úskalí

19.02.2024

Tenhle díl mám nejraději z celé série. Četl se nejlépe se ze všech. A je to důkaz, že i takové obléhání se do popsat velmi hezky.

01.11.2022

Zase fajn děj, i když jsme jen obléhali - ale foto tomu dodalo ten správný šmrnc, doporučuji a vrhám se na další díl ....

03.11.2020

Přesně jak píše "elizabeth_ba", opět mě Merle vtáhl do dějin Francie, Anglie a potažmo křesťanské Evropy. Jiný úhel pohledu, než je běžnému příslušníku bezvěreckého národa uprostřed kontinentu vtloukán do mysli po desítky let d'Artagnanem a jeho partou zkušených romantických výtržníků.
Taky jsem je miloval.
Výborné čtení, z hlediska historie řekl bych výrazně věrnější než ono romantizující Dumasovo slavné dílo, byť i zde se jedná především o román. Výborný, čtivý a zábavný. A také blíže realitě.

04.12.2017

Těžko by mě kdy zaujala francouzská historická událost jakou je obléhání La Rochelle, pokud bych na ni narazil náhodně třeba na wikipedii. Jinak je tomu ale v této další perle zavěšené na šňůře předchozích deseti neméně blýskavých klenotů Merleho perfektní historické fresky. Petr Emanuel v tomto svazku nezapře geny svého otce a má všechny ctnosti, jimiž se pyšní jeho otcovská větev. Tedy: moudrost, statečnost, spravedlnost a umírněnost. Od každé mu bylo nasypáno právě tak akorát. Proto jeho postava nevyznívá pateticky, ale skutečně hrdinsky a sympaticky. S velkým obdivem jsem si vychutnával vztah mezi Petrem a králem Ludvíkem XIII. a samozřejmě jeho vztah s kardinálem, či vzájemné vztahy těchto tří osob. Tyto vztahy jsou vykresleny s obdivuhodným jemnocitem, nebo jak by řekl lépe Siorak: "jsou váženy na jemných vážkách". Jedenáctý díl tedy podle mého obsahuje opět všechny přednosti, na které je čtenář Dědictví již zvyklý. Vedle zajímavé osobní linie příběhu, která musí zaujmout nepochybně i spanilé čtenářky, tedy "gentil sesso" (pánové, jak sladký je význam tohoto italského slovního spojení), se odehrává krutý důsledek nenávistné náboženské rivality a touhy po moci - důsledek spočívající v úplném vyhladovění města La Rochelle podporovaného sice anglickou námořní flotilou, avšak nekompromisně obléhaného Ludvíkem XIII. za promyšlené strategie kardinála Richelieua. Širší historické souvislosti doporučuji alespoň rámcově nastudovat předem.

16.11.2016

Tímto dílem se opět navracíme k původnímu perfektnímu (čtení). Vyprávění Petra Emanuela o obléhání La Rochelle snad nemá jedinou slabinu (jo vlastně má, překladatelky stále nestačí autorovi, ale opravdu jen občas). To co v člověku vyvolá spoustu emocí - smích a slzy, radost a smutek, vše nacházíme téměř na jedné stránce. Konečně se taky do příběhu vrátil pořádný ženský živel, který jsem s odchodem Ulriky do nedobrovolného exilu tolik postrádala, a dokonce hned dvakrát – v podání rázném (Kateřina z Brézolles) i poněkud křehčím (Jindřiška z Foliange) a i mužských obdivu hodných postav tentokrát nacházím více než dost (včetně nezdolného kardinála Richelieu). Vůbec mám pocit, že raději sleduji historické příběhy se spoustou dobrodružství a klidně i válečných operací, okořeněné sem tam nějakou romantikou a láskou, než politiku a pletichy (kterými jsme se zabývali v předchozích dvou dílech). Na druhou stranu se z mého pohledu jedná o díl ze všech nejsmutnější (jistotně z té části, již vypráví Petr Emanuel), dokonce asi po této stránce horší než Mé dobré město … (pojednávající o Bartolomějské noci) nebo Horoucí láska (kde Jindřich IV. obléhal Paříž), o to strašnější, že tuto tragedii zavinila lidská hloupost posílená o fanatismus (viz úryvek č. 3).

Úryvky začneme optimističtěji a důkazem, že vyřešit to šlo: "Neděli, den Páně, nechtěl Ludvík utápět ve smutku dělostřeleckou palbou a salvami z mušket. To vidouce, nechtěli se hugenoti projevit jako méně dobří křesťané jako my a i oni ctili nedělní klid.
Tento den bez děsivého dunění kanonů a zrádného svištění kulek, a tím pádem bez zraněných a mrtvých, byl pro naše jednotky i pro Larochelské malým odpočinkem a zároveň velkou úlevou, na niž se na obou stranách čekalo již od pondělka. Jelikož hugenoti i my ctíme téhož Boha, třebaže různou způsobou, nejeden člověk musel se ve svém nitru ptát, proč ono příměří nemůžeme rozšířit na ostatní dny týdne. Ty dny nakonec rovněž náležejí Pánu." (Robert Merle, Sláva a úskalí, MF 2002, s. 50)

"Mikuláši, pokračoval jsem jiným hlasem, při tomhle poslání budeme s Bartoloccim kráčet jeden za druhým v naprosté tmě: on půjde napřed, protože zná cestu, a já za ním, protože cestu neznám. K čemu by bylo, kdybys šel za mnou ještě ty, když cestu neznáš o nic víc než já? Součtem dvou nevědomostí jedno vědění nevznikne." (tamtéž, s. 212)

Jeho uražená důležitost v něm okamžitě vzkypěla a v nepříčetném vzteku popadl mušketu a prostřelil královský buben, po čemž se královský bubeník dal okamžitě na ústup následován trubačem. Rovnalo se to téměř urážce královského majestátu, takže sotva započaté vyjednávání bylo okamžitě přerušeno, protože městská rada se neodvážila Sanceauxe ani potrestat ani sesadit: znamenalo by to uvést ve známost tajné vyjednávání ... Chtěl bych se vsadit, že dosud nikdy před Sanceauxem se v dějinách světa nevyskytl člověk, který jediný svou hloupou ješitností přivodil smrt tolika lidí." (tamtéž, s. 250)

12.04.2015

Oproti Dumasovým Třem mušketýrům, kde se La Rochelle věnovalo jen pár stránek, se Merle v tomto díle své ságy plně věnuje dlouhému obléhání této nejvýznačnější hugenotské pevnosti. Během ročního obléhání se hlavní hrdina Petr Emanuel ze Sioraku opět zúčastňuje různých dobrodružství ve službách svému králi, při kterých se odkrývá pozadí celé této obrovské akce, jíž věnoval král Ludvík XIII. i jeho kancléř kardinál Richelieu nemálo úsilí a pozornosti.
Z historického hlediska jsem se dozvěděl mnoho informací a zajímavostí, které mi mnohem lépe osvětlují danou dobu než idealizované romány Dumasovy. Zároveň šlo o velmi příjemné čtení, které mě nenudilo a které mě udržovalo v přiměřeném napětí a pozornosti. 70%