Ples u vévodkyně
Robert Merle
https://www.databazeknih.cz/img/books/27_/278942/bmid_ples-u-vevodkyne-DJH-278942.jpg
4
107
107
Dědictví otců série
< 7. díl >
První díl nového cyklu historických románů Roberta Merleho, volně navazující na sextalogii Dědictví otců. Čtenáře tentokrát provází dvorskými intrikami a pohnutými osudy Francie na sklonku vlády Jindřicha IV. syn vypravěče předchozích dílů a kouzelné vévodkyně z Guise Petr Emanuel ze Sioraku. Hlavním historickým hrdinou je zde ještě Jindřich IV., ale pozornost dospívajícího Petra Emanuela se začíná obracet stále více na dauphina Ludvíka, budoucího Ludvíka XIII. "Spravedlivého".... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 1996 , OdeonOriginální název:
La volte des vertugadins, 1991
více info...
Přidat komentář
Nádhera, zvlášť když si vyhledám portréty hlavních aktérů, míst, je to jak bych u toho všeho byla. Historie je někdy krutá, ale bývá i kouzelná, a ty jejich "manýry", odění, vyjadřování, to je také kouzlo doby.
Tímto dílem začíná druhá část série, kterou tvoří paměti Petra Emanuela, nemanželského syna Petra že Sioraku. Zachycují období konce vlády krále Jindřicha IV., celý život Ludvíka XIII. a zlehka se na závěr dotkne i prvních let vlády Ludvíka XIV. Knihy jsou již psané v téměř současném jazyce, což je škoda, protože právě charakteristický styl jazyka k Dědictví otců patří. Ale chápu, že to byl záměr, protože nyní vypráví příběh nová generace. Je však poznat, že autor sám psal tyto osudy s odstupem času a již to není úplně ono. Ať se snažím jak chci, Petr Emanuel mi tolik nepřirostl k srdci jako jeho otec.
Stále ovšem následujících 7 dílů stojí určitě za přečtení a i nadále je to báječný způsob, jak se seznámit s tímto obdobím Francouzské historie. Aby to ale bylo z mého pohledu spravedlivé, ač nerada, musím hvězdičku ubrat.
Jak už to je dlouho, co jsme se neviděli, drahý Petře ze Sioraku? Před několika lety jsme se rozešli u posledního dílu původní Merleho ságy Dědictví otců, a to poté, co jste mi odvyprávěl svůj životní příběh a při té příležitosti mi tak umožnil nahlédnout do Francie přelomu 16.-17. století, na královský dvůr, do šlechtických sídel, ale i měšťanských domů a mezi chudinu, měla jsem možnost zjistit, jak se u vás žilo, za doby míru i války, či náboženských sporů (o kterých toho hodně víte, však víme, že „chodíte na nucení“) a podal jste mi tak, jako věrný králův stoupenec a „zvláštní vyslanec“ v jeho službách, velmi zasvěcený obraz Vašeho světa, a nešetřil jste ani podrobnostmi ze zákulisí tehdejší politiky, vč. královských i mimokrálovských ložnic (o kterých věru máte co vyprávět :-), a já velice velmi pozorně naslouchala, a bylo mi vážně potěšením v tak příjemné společnosti.
Teď už jste, s dovršením 50-ti let „ctihodným kmetem“ :-), ovšem, a jsem za to ráda, stále při síle a těšíc se dobrému zdraví i po všech směrech dobré kondici. Máte dospělé děti a váš nejmladší, Petr Emanuel, pomalu přebírá Vaše „otěže“, může tak pokračovat ve Vašem vyprávění, a že mu to věru jde, vykreslujíc mi před očima další plastickou a nádherně barevnou fresku Francie, první poloviny 17. století.
Petr Emanuel se svého úkolu zhostil opravdu náramně skvěle, bez zaváhání mne provedl vzpomínkami na své dětství, a první dvorské intriky, do kterých byl, já bych řekla, že velice mladý, zasvěcen, tenkrát se to ale tak nebralo a tak od dovršení 13-ti let začal zjišťovat, jak žijí „muži“ jeho doby a jak to za vlády ještě Jindřicha IV. chodí ve vysoké společnosti i v „zákulisí“. Přitom už ale zcela přirozeně upozornil i na mladého dauphina Ludvíka, se kterým se tuším brzo (teď už nejde jinak, než dojít až do cíle cesty, tudíž mě čeká dalších 6 knih), budeme potkávat v dalších dílech :-).
Petr Emanuel má totiž, díky svému otci a správné hugenotské výchově, díky níž získal nadmíru vybrané způsoby a nadobyčej dobré vzdělání, k životu v „dravé“ vysoké společnosti v okruhu krále, ty správné vlohy, navíc, je bezprostřední a okouzlující, no přesně, jako jeho otec :-), a na jeho vyprávění je to znát, nejenom jeho způsoby jsou vybrané, ale i jeho projev je dle očekávání kultivovaný, takže se "spanilé čtenářky", jimž je jeho deník určen, můžete těšit na opravdu příjemné čtení v dobré společnosti, ovšem i vy, muži, jistě shledáte Petrovo vyprávění převelice zajímavým (ostatně, jak naznačuje "lioncel" několik komentářů níže, vyzdvihujíc okouzlující vévodkyni a vzdávajíc ji tak své nejupřímnější sympatie).
PS: abych nezapomněla, setkáte se taky s notoricky známým kardinálem Richelieu, který, dle očekávání, jako „politik“ Marie Medici, stojí, na rozdíl od Sioraků, mimo královu stranu, přesto, už se pomalu můžete připravovat na to, že Merlova sága vyvrací takový ten čistě negativní obraz kardinála, který jste možná získali díky Dumasovým mušketýrům.
Postava kardinála je fakt zajímavá, spojenci ho obdivují, protivníci se ho obávají, a vesměs všichni ho respektují.
Prostě strašné. Oproti vyprávění Petra je to posun od vynikajícího do skoro odpadu.
Jelikož jsem se předcházejícím dílem prokousávala, obávala jsem se volného pokračování.
Zbytečně. Vyprávění mladého Petra Emanuela mě nadchlo a těšilo. Dojemné bylo líčení posledních dnů dobrého krále a následné trápení malého Ludvíka.
Těším se na další setkání.
Počáteční rozpaky a zbytečné a neopodstatněné pochybnosti nad novým pokračováním mé vele oblíbené ságy, záhy zcela zastínilo bezmezné nadšení a převeliký obdiv nad mistrným, naprosto dokonalým vykreslením a popisem osobnosti, tolik mě okouzlující svým roztomilým bezprostředním chováním a místy až komicky působícím povýšeným vystupováním – samotné to vévodkyně z Guise, kteráž mi svou na veřejnosti neobvyklou a v jejím případě i nešikovně skrývanou mateřskou láskou ke svému nemanželskému synovi naprosto učarovala a získala zcela mé nejupřímnější sympatie. Co sympatie, získala mé srdce, neboť takovéto lásky jsme si doposavad v Dědictví vlastně moc neužili, ba právě naopak. Zamilovaná, krásná, svéhlavá, s obavou převelikou ze stárnutí svého, kouzelně umanutá i neustále příšerně žárlící… pyšná, někdy běsnící, v občasném splínu trpící, ale hlavně, své dva nejbližší upřímně milující… Pokaždé v tomto natolik lidská a plně přirozená…
Navíc, ani její krásná dcera princezna z Conti, nezůstala bez mého upřímného zájmu a obdivu… Nakonec jsem byl spokojen převelice.
"Nenávist je nakažlivé šílenství. A čím jsou její lži nehoráznější, tím větší mají vyhlídky, že jim bude uvěřeno."
Úvodní díl druhé řady byl stále kvalitním čtivem, nicméně ve srovnání s předchozími díly byl pro mne osobně poněkud nudnější. Možná to bylo tím, že až tak neocením pletky u dvora a spíše mě zajímají historické a dějinné souvislosti příběhu. Rozhodně mě to neodradilo od pokračování.
A citát na úvod - v pozadí popisovaných událostí stále prolíná ono vytváření nepřítele a tento citát má obecnou platnost. Stačí se občas podívat v současnosti kolem sebe.
Musím potvrdit, to co je níže napsáno, že pokračování není takové jako byla předcházející jízda s Vousáčem. Vousáče jsem měl opravdu rád, a musím, říci, že toto pokračování, ke kterému jsem se nějaký pátek odhodlával mě zklamal. Připadalo mi to jako, když budejete firmu, po Vás příjde druhá generace, která ještě zažila jaké je to postavit se na vlastní nohy, a pak příjde další generace, která má již většinu skoro zadarmo, a podle toho to také vypadá.Nnavíc mě přišlo, že některé pasáže, zejména popis plesu, byl neúměrně natahován. Tak jak jsem se těšil na další díly s Vousáčem, tak v tomto případě se velmi rozmyslím, jestli budu mít chuť přečíst další díl.
Opět se potvrzuje platnost přísloví "Nevstoupíš podruhé do stejné řeky". Druhá řada této (jinak velmi dobré) série začíná dětstvím a mládím Petra Emanuela ze Sioraku, nemanželského syna hlavního hrdiny první řady a vévodkyně z Guise. A i když vyrůstá v naprosto jiné době a prostředí než jeho otec, hrozně mi to připomíná Dědictví otců. I Petr Emanuel sám je vlastně klonem svého otce atd. Čili zdá se mi jako by se Merle začínal opakovat ... nějak mě to začíná nudit.
Možná už je ale načase přečíst zase něco jiného a k této sérii se vrátit někdy v budoucnu.
Dostala jsem se už do druhé části série, již vypráví syn hlavní postavy z dílů předchozích, Petra ze Sioraku, – Petr Emanuel. V ději jsme se navrátili o nějaký kousek zpět a podívali se na svět tehdejší doby ještě dětskýma očima dalšího milovníka něžného pohlaví a seznámili se s postavami, které nás budou jeho životem po různou dobu a v jeho různých etapách provázet. S některými jsme se už potkali i poznali v otcově vyprávění (Jindřich IV. Veliký, Kateřina z Guise, její syn Karel, vládnoucí vévoda z Giuse a další), s některými se potkáváme nově – dauphin Ludvík, jeho nemilující matka Marie Medicejská, Charlotta z Montmorency, Tonka, Lojzka, slečna z Fonlebonu… Do živlu francouzského nám proniká i živel německý a vůbec ne ledajaký, je okouzlující, vzdělaný a dokonce i ctnostný… V případě lotrinského hraběte Františka Bassompierre sice málo, ale v případě první veliké lásky Petra Emanuela ze Sioraku – Ulriky z Lichtenbergu, příbuzné falckých kurfiřtů, pro změnu velmi. Ze začátku jsem si těžko zvykala na poněkud jiný styl, něž v knihách přeložených panem Drápalem. Po dočtení musím ale uznat, že i paní Kateřina Vinšová našla pro jazyk nové generace Sioraků ta správná slova a zachovala archaický vzhled (přechodníky apod.) a i když už nemáme „hace“ ale máme „kalhoty“, hugenoté neříkají „ovšemť“ ale „jistotně“, asi proto, že už nemají ve všemť pravdu (samozřejmě kromě vévody ze Sully), a už ani „nepřemyšlujeme“, přesto jsem nakonec spokojená, že i ta druhá (generace) nalezla a má svou (neméně krásnou) mluvu. "...proporce jeho lebky bylyť harmonické a věstily dobrý „pomysl“, jak říkával, či rozum, jak říkáme dnes my, „Přemyšlování, pomysl“: staré to výrazy, užívané i otcem, které se sice již neříkají, mě však nevím proč dojímají." (Robert Merle, Ples u vévodkyně, Nakladatelství MF, Praha 2001, s.226)
Jako úryvek nejlépe pro mě charakterizující knihu a mně se tuze zamlouvající vybírám tentokrát tento:
„Milánku, odpusťte mi!“ řekl La Surie, objal mne paží kolem ramen a přitiskl k sobě, „nemějte mi, prosím, za zlé mé veselí, jak ne, německý jazyk má pro vás tolik půvabů, že jej zbožňujete ještě dřív než jste se ho naučil! Leč pomyslete, prosím, že za týden po vašem návratu ze Saint-Germain tu němčina bude stále věrně na vás čekat se svým rozmilým „der“, „die“, „das“, rozkošným skloňováním, líbeznými složeninami a slovesem elegantně odhozeným na konec věty! (tamtéž, s. 224)
Musím říct, že jsem první díl z druhé série otevíral s určitou obavou, kterou vyvolala recenze celé ságy, podle které je druhá série "slabší". Za sebe říkám, že první díl slabší není, a to ani překladem. Malá stylistická změna snad cítit je, ale i Ples u vévodkyně si zachovává přednosti, které jsem na první sérii velice obdivoval - krásný jazyk s mnohými inspirativními archaismy, neotřelý humor, skvěle podané historické ponaučení a zajímavý příběh bez hluchých míst. Já byl spokojen.
Merlova historická sága pokračuje a je tentokrát líčena "očima" syna Petra ze Sioraku - Petra Emanuela. Styl je v podstatě stejný jako u předchozích dílů. Hlavní hrdina je zatím velmi mladý a jen pozvolna proniká do aristokratické vrstvy středověké Francie. Díky svému otci i matce má Petr Emanuel blízko ke královskému trůnu, a tak může poznávat nejen krále, ale i jeho rodinu včetně následníka trůnu Ludvíka.
Stále to je velmi příjemné čtení o historii Francie ze začátku 17. století, které nenudí, byť jsou některé pasáže možná příliš rozvláčné. Tento díl je méně akční, více se v něm popisuje historie a politika Bourbonů.
Oproti předchozí řadě se změnil překladatel (Kateřina Vinšová), ale roztomilý (archaický) styl jazyka zůstal zachován.
I pokračování, v hlavní roli se synem markýze ze Sioraku - Petrem Emanuelem, jsou čtivá a zábavná.
Štítky knihy
Francie 16.-17. století Jindřich IV. Francouzský 1553-1610 Ludvík XIII. Spravedlivý, 1601-1643 historické romány
Autorovy další knížky
| 2005 |  Smrt je mým řemeslem |
| 1974 | Malevil |
| 1989 | Dědictví otců |
| 1974 |  Až delfín promluví |
| 1989 | V rozpuku mládí |
Myslím, že mé rozhodnutí pokračovat ve čtení této série nebylo vůbec špatné.
Opět jsem si to užil. Reálie začátku 17. století ve Francii, život u dvoru Jindřicha IV, zákulisí a intriky, každodenní boj o přežití a zároveň zcela odlišná kultura oproti dnešní době u nás. To je náplní prvního dílu druhé řady této série.
Prvních cca 100 stran této knihy mě naprosto uchvátilo popisem všech reálií plesu. Dále to už byl trochu stereotypnější popis života u dvoru krále Jindřicha IV. Ale pořád u těchto knih oceňuji jednotlivé detaily vyprávění, vhled do života šlechty té doby a také roztomilý jazyk vyprávění.
Takže za mě opět kniha - další díl, který se povedl. A budu dále pokračovat ve čtení, protože se mi styl vyprávění historie a dějin Francie Robertem Merlem líbí.
Je to nezvyklé. V dnešní době toliko celování, objímání a diskutování není. Ten pomalý styl, kterým jsou popisovány a postupně dokumentovány události, mi vyhovuje.
No a nový hrdina druhé série a pokračování, syn markýze ze Sioraku, mladý Petr Emanuel, podědil od svého otce i od své utajované, ale neutajené matky, mnoho jejich vlastností.
Takže za mě dobrá kniha a těším se, že si přečtu další díly.