Dějiny a místopis Irska

07.07.2023

Těžko říct, co z Geraldových líčení je pravda, co výmysl a co zobecnění. Zvlášť jeho popisu mravů bych radši moc nedůvěřovala, i když některé detaily jsou zajímavé a určitě odpozorované. Zábavný pro současného čtenáře je ale především Gerald sám - jeho styl, který měl zaujmout všechny vrstvy, funguje i po 800 letech. Jedovatosti a povýšenost pobaví, některé postřehy zaujmou - přes důraz na literu Božího zákona a jeho šíření se občas autor pouští do bystrých logických úvah, na které ho přivedlo pozorování přírody, i když třeba neodpovídají tradici.

09.04.2022

Tenhle Gerald to byl výbornej vypravěč, i když teda taky dost vostrej a do jednoho pekelnýho pytle házel kde co a kde koho, ale to v tý době (teda o trochu dýl) dělal třeba i Dante. V tý době to bylo asi normální. Z těch různých středověkých dějin a místopisů patří tenhle k těm lepším. Velkou zásluhou na tom má autorův styl a specifický, ale nechtěný humor, který vychází z toho, že i když Gerald vystupuje jako učenec, který má samozřejmě ty pohanské pověry na háku, tak jak je v něčem namočenej nějakej světec, nejčastěji sv. Patrik, nebo jak je něco pokropený svěcenou vodou, tak to samozřejmě je třeba brát smrtelně vážně. A vlastně mi přišlo, že nakonec věřil i některým těm pověrám a je otázka, jestli jim nakonec sám taky neuvěřil, protože pamatuj, že na Východě, když šlápneš na špatnej kámen, tak smrt stojí ve dveřích... Doporučuji.

16.08.2021

Přiznávám, že Geraldovo Putování Walesem si vybavuju spíš matně, ačkoli vím, že bylo dost odlišné od Dějin a místopisu Irska. Což je jasný popud k tomu, vzít Wales brzy znovu do rukou. Teď však do Irska s pisatelem, jehož upřímná či přímá povaha citelně vyznívá z jeho spisku. A stylem, který značně překonává obvyklou sterilnost středověkých pramenů.

Nejen podle krátkého životopisu v úvodu knížky, ale i z díla samotného Geralda je znát, že tenhle pán měl velmi blízko ke kousavému sarkasmu, drzosti, jisté dávce povýšenosti, samolibosti, egocentrické sebejistotě a z toho plynoucí kontroverzní pověsti. Blízko měl i k ohromným emočním výpadům a kazatelskému hřímání na všechny strany - vyšší klér i Židé to s ním snadné neměli stejně jako jeho vlastní národ, natož Irové. Nezdráhal se však ani podlézavosti, protože jeho obdiv k Jindřichu II. se skutečně nesnaží skrývat. Což dohromady dává skvělou kombinaci pro zábavné čtení, sem tam okořeněné faktem, fabulací, legendou, moudrem i jízlivému štěku.

Je to zajímavý pohled člena vyšší společnosti, krytého úspěšným šlechtickým rodem, z něhož pocházel i přízní samotného krále, na Irsko, které v té době nebylo příliš známé a téměř do současnosti mívá nálepku "země barbarů". Provázanost s prameny, které známe z pera Geoffreye z Monmouthu (jehož autentičnost je taky celkem pochybná) a Bédou (kde patrně není místo k diskuzi o kvalitách), je sama o sobě pozoruhodná.

A jak z toho vyplývá samotné Irsko? Tak jak ho známe=o) země divoké přírody, ještě divočejších obyvatel tvrdě lpících na vlastní svobodě. Země, která je plná podivuhodných zvířat, jinde nežijících (často jen ve fantaziích autora). Země temných lesů, mnoha legend a pověstí (skřítky a elfy v tomto případě nehledejme). Země, která má mnoho světců, ale žádné mučedníky. A země, jejíž svéráz zamotal hlavu Geraldovi z Walesu natolik, že jeho dílko je i po osmi staletích putováním vpravdě kouzelným.