Dějiny anglického národa

13.08.2018

Pět hvězd. A přitom dějiny vlastního národa podává Paul Johnson s překvapivě vysokou mírou kritičnosti, která je v naprosto příkrém rozporu s romantizujícím pojetím jako např. Churchilla nebo i Andre Mauroise a která chvílemi až děsí, protože ukazuje, jak se dějiny opakují a jak jsou lidé pošetilí a nepoučitelní a to i v celých obrovských skupinách zvaných národy, nebo i jejich seskupení. To, co třeba skvělé dějiny Velké Británie, vydané v nakladatelství LN od kolektivu britských historiků popisují věcně a až odtažitě, to Johnson komentuje s nezbytnou dávkou subjektivního vysvětlení. Jeho pohled je samozřejmě pohledem člověka, který ví, jak to "dopadne", jenže právě toto věcné vysvětlení chyb (nebo naopak občas i předností) je přesně to, co by nám četba dějin měla dát. Kniha je napsána obligátně johnsonovským způsobem, což předpokládá, že základní fakta (a jejich rozsah na druhou stranu není malý) čtenář zná, orientuje se a hlavně.....má zájem a chuť se orientovat. Ti, kdo chtějí historky místo pojetí a porozumění dějinám odkážu jinam, aby nemuseli dávat zklamaně hvězdičku ze slušnosti a rozhořčovat se, že zde není popsána ani bitva u Waterloo, ani "dramatická" situace s Wallis Simpsonovou. Johnson o dějinách přemýšlí, snaží se je vysvětlovat a jeho vysvětlení je samozřejmě subjektivní, ale je podloženo fakty, která jsou uvedena v odkazech přímo dole "pod čarou". Jelikož jsem anglofil, musel jsem strávit (na to mně částečně už připravila ona parta historiků, co sestavila dějiny pro Lidové noviny) řadu dost nepříjemných skutečností, počínaje například věcnou kritikou průmyslové revoluce a jejího průběhu, přes několikanásobný popis anglického snobství až po ono "imperiální" šílení, které - jak Johnson přesvědčivě dokazuje - vedlo nevyhnutelně k první světové válce. A že první světovou válku nazývá Armagedonem Velké Británie je celkem drsné do chvíle, než si člověk připustí, že to je pravdivé. Nechme stranou, že se zde oprávněně pozastavuje nad skutečností, že Británie se nechala Francouzi zatáhnout do spojenectví s nejhorší možnou velmocí - carským Ruskem a navíc se nechala manipulovat a "řídit" Francouzi a jejich zájmy, ale také smutný fakt, že zatímco vojska všech kontinentálních velmocí (a USA později také), měly armády založeny na všeobecné branné povinnosti, takže představovaly průřez celou populací, Britové dlouho nastupovali dobrovolně a Johnson poukazuje na fakt, že jako první nastoupili (a největší ztráty utrpěli) ti nejlepším mladí lidé, kteří účast ve válce, zpunktovanou frankofilní klikou v liberální vládě brali jako občanskou povinnost. O Británii platí více než o kterémkoliv účastníku války (snad s výjimkou nebohých Srbů), že skutečně ztratila celou mladou generaci. V této souvislosti Johnson poukazuje na zaostalost a nevýkonnost britského školství a tím i k dnešku varuje před nadřazeností humanitního vzdělaní nad praktickým a technickým. Je zde dost drsně ukázáno, jak přezíravost k lidem s praktickým vzděláním a jeho nedostatečný rozvoj vedl už v onom slavném XIX. století k zaostávání Velké Británie a její ztrátě pozice průmyslové a vědecké velmoci, a opět zde vidím až nepříjemnou paralelu s dneškem a to jak na národní úrovni, tak v celé Evropě. Právě část věnovaná zavlečení Británie do první světové války (byť je zde uznáváno, že animozita vůči Německu měla své opodstatnění počínáním na jeho straně) ukazuje politiku v té nejhorší podobě a to v zemi, která se vždycky prezentovala jako první demokracie světa. Byrokracie a elitáři na ministerstvu zahraničí, přesvědčení, že zahraniční politika je pouze jejich doména a "hloupí" poslanci do toho nemají co mluvit, protože tomu "nerozumí", je zase jeden z těch mnoha poučným momentů k dnešku, ačkoliv se to stalo v Británii v roce 1905 až 1914. Jiným obecným momentem je poznání, že ačkoliv se elektorát v Británii rozšířil během XIX. století prakticky na všeobecné volební právo alespoň mužské části populace, volili tito voliči stále stejné staré politické kliky, kde svoje pozice držela dřívější pozemková šlechta. Co jen mně to připomíná....No, a z těch překvapivě pozitivních poznatků bych asi připomenul éru Olivera Cromwella a celé té anglické revoluce, kde se Johnson nebojí odhodit falešný termín "krvavá rebelie" a poukazuje, že to nebyl parlament, kdo se vzbouřil proti králi, ale byl to král, kdo se dopustil velezrady vůči vlastním národům a státu. A Johnson i koriguje schematické pojetí "hrůzovlády" Lorda-Protektora a snad nejvíc mně překvapilo, když jsem se tady dozvěděl, že to bylo až za Cromwella, kdy ženské role na divadle začaly hrát ženy. Cromwellovské období nebylo vůbec zdaleka tak temné, jak je obvykle podáváno a z hlediska svobody myšlení a rozvoje vzdělanosti představovalo skutečný skok a vytvořilo pevný základ pro rozvoj Británie zejména v následujícím století. A vláda Stuartovců na tom nedokázala ani po zcela dekadentním období tzv. restaurace už nic změnit. Johnsonovy Dějiny anglického národa jsou skvělé, ale jenom pro toho, koho dějiny skutečně zajímají a nesmí to být první setkání s nimi. Přitom to není žádné elitářské pojetí a už vůbec ne snobismus, ale takhle to prostě je. Když budu číst Tři mušketýry, nemusím vědět o historii a historických osobnostech absolutně nic víc, než je ve vlastní knize, tohle je ale věc populárně naučná a přece jenom vyžaduje určitý stupeň znalostí a nutí k vlastnímu přemýšlení.

Pohled Paula Johnsona na dějiny anglického národa nelze nazvat jinak než pohledem osobním. Pokud na toto přistoupíte, dostane se Vám značné porce originálních myšlenek, pohledů na jednotlivé epochy, portrétů osobností, ale i pokus o filosofii národa či břitkých odsudků všeho zmíněného.
Johnson, jak jsme u něho zvyklí nevidí nic jen černobíle nebo dokonce jen barevně - mnohdy citelně odporuje stereotypním historickým výkladům, které jsme přijali za vlastní.
Proto ho čtu. Všechno je jinak.